Robert Pavelka – Formule 1 – od startu k cíli

Originálně pojatá publikace představuje milovníkům motoristického sportu Formuli 1 z netradičních úhlů pohledu. Čtenáři se nejdříve seznámí s některými základními fakty, aby se pak dozvěděli řadu detailů o tomto fenomenálním závodě, které ostatní publikace opomíjejí. Robert Pavelka přibližuje vzrušující svět prestižní motoristické disciplíny velmi vyváženě, fundovaně a čtivě. Nezabředává do suchopárných popisů, ani nesklouzává do laciného líčení senzací.

Robert Pavelka napsal knihu Formule 1 – od startu k cíli a přiblížil nám v ní svět velkých cen, jak ho neznáme. Historie, preumatiky, skandály, zranění a mrtví, naděje a pády, příbuzenské vazby, ženy za volantem, krimi, umění – to vše ve výpravné knize s doporučenou cenou 349 korun naleznete.

Ukázka z knihy
Grand Prix San Marina 1994 je posledním tragickým závodem v historii F1 – a já pevně doufám, že nikdy nebudu muset předřazovat slovo zatím. Bohužel události z přelomu dubna a května se řadí mezi ty nejhorší, které se v této motoristické oblasti udály. Běh všech tří dnů byl podobně jako u nehod Rindta či Laudy rozebrán do setin vteřiny. Podrobné líčení bylo vydáno hned v několika knihách, takže se v tomto případě zaměříme čistě na fakta.
V pátečním tréninku necelou čtvrthodinu po 13. hodině mířil rychlostí 223 km/h do zatáčky Variante Bassa Rubens Barrichello na jordanu. Jak bylo později změřeno, jel o něco rychleji než obvykle a kvůli tomu se dostal z ideální linie. Korekce za volantem nepomohla, vůz najel na zkosený obrubník, přelétl travnatý pruh až nad metrovou bariéru z použitých pneumatik, kterými byla obložena svodidla, a narazil bokem na kovový ochranný plot. Pochroumaný monopost dělá cosi jako nedotaženou stojku a skončí na zemi koly vzhůru. Než dorazí k troskám šéf lékařů Sid Watkins, záchranáři iniciativně otáčejí jordan zpět na kola. Následuje rychlá fixace Brazilcovy hlavy, prověrka dýchacích cest, dr. Baccarini mu upíná krční límec a pak už se může tým pustit do vyprošťování. Na to, jak příšerně nehoda vypadala, vyvázl Barrichello ještě neuvěřitelně dobře: kromě naražených žeber, zlomené nosní chrupavky a většího počtu odřenin a řezných ran v obličeji se mu vlastně nic nestalo. Důležitá byla také včasná lékařská pomoc, v tomto případě měl Barrichello štěstí v neštěstí, protože Watkins to měl z lékařského centra k nehodě několik desítek metrů. Usmívající se Brazilec se v sobotu po vyšetřeních objevil v boxech s ovázanou rukou, a dokonce vtipkoval. Nikdo však netušil, že jeho nehoda byla předzvěstí dalších, tentokrát už tragických událostí.
Už o den později, 30. dubna 1994, v sobotním odpoledním tréninku mířil k zatáčce Villeneuve Rakušan Roland Ratzenberger na voze Simtek Ford. Podle televizního záznamu došlo s největší pravděpodobností těsně před zatáčkou k defektu jeho předního křídla. Neovladatelný vůz vylétl v rychlosti 286 km/h z trati, levým bokem narazil do betonové zdi a v rotaci kolem vlastní osy se zastavil až v zatáčce Tosa, vzdálené od místa nárazu téměř 200 metrů. Na první pohled je jasné, že stav třicetiletého Ratzenbergera je velice vážný. Pomoc je sice rychle na místě, doktor ze stanoviště v Tose dokonce za dvanáct vteřin, ale když se u nehody objeví šéf lékařů Sid Watkins, je mu jasné, že nešťastný Ratzenberger nemá téměř žádnou šanci. Ještě se ho podaří ihned po vytažení z vozu zresuscitovat, po sedmi minutách ho sanitka odváží do nemocnice Maggiore v Boloni. Vrtulník tam dorazí osm minut po 14. hodině, ale již sedm minut poté je potvrzeno Ratzenbergerovo úmrtí v důsledku vážného poranění hlavy a páteře.
Není třeba příliš rozebírat, jak na lidi kolem F1 tato nehoda zapůsobila. Ayrton Senna požádal posádku safety-caru, aby ho odvezla na místo nehody, protože se chtěl na vlastní oči přesvědčit, co bylo její příčinou. Později se z toho musel zodpovídat komisi sportovních komisařů v čele s konzultantem Johnem Corsmitem. I to ještě více zvýšilo napětí na okruhu. Padaly i návrhy na zrušení závodu, ale to by znamenalo obrovské finanční ztráty (mluvilo se až o šesti a půl milionu dolarů).
V neděli 1. května se vozy seřadily na startu, ale prokletí tohoto závodu pokračovalo. Fin J. J. Lehto neudržel v chodu motor svého benettonu a zůstal trčet na svém postu. Když už to vypadalo, že se mu všechny vozy dokázaly vyhnout, přišla zezadu rána od lotusu Pedra Lamyho. Oba piloti vyvázli bez zranění, méně štěstí mělo devět diváků na tribuně, které zranily létající trosky obou vozů. To však byla jen předehra k hlavní tragédii. Po trati kroužil pět kol safety-car, do šestého kola už vyrazila ostrým tempem vedoucí dvojice Ayrton Senna – Michael Schumacher. V dalším kole v zatáčce Tamburello vybočil Sennův vůz z dráhy a i přes intenzivní brzdění narazil asi pod dvacetistupňovým úhlem do bariéry, odrazil se a zastavil po zhruba 70 metrech. Závod byl přerušen, na místo dorazil opět Sid Watkins se svými kolegy, ale bylo mu jasné, že ani tady nemá pilot velké šance na přežití. Přesto začal tradiční kolotoč záchranných prací – fixace zraněného, letecký transport do Maggiore v Boloni, během kterého bylo Sennu nutno dvakrát oživovat. Primářka nemocnice Maria Teresa Fiandriová uvedla, že Brazilec měl několikanásobnou frakturu lebky, prasklou spánkovou tepnu a krvácel ze spodiny lebeční. Ačkoliv bylo učiněno vše pro záchranu jeho života, rozsah zranění prakticky vylučoval zázrak, že by trojnásobný mistr světa přežil.
Závod, který přes všechny dohady pokračoval, zažil ještě poslední incident, naštěstí už bez obětí na životech. Ve 49. kole při výměně pneumatik u Alboretova minardi upadlo špatně utažené kolo a zranilo tři mechaniky stáje Ferrari a Neila Baldryho, inženýra Lotusu. To už však bylo jen podtržení celé tragédie.
I kolem Sennovy smrti je plno spekulací, ovšem spíš etického rázu. Dlouho byl obviňován šéf FOCA Bernie Ecclestone, že o skonu Senny věděl, ale nařídil, aby byla tato zpráva zveřejněna až po skončení závodu. Podle italských zákonů totiž musí být jakákoli sportovní akce, při níž dojde k úmrtí, okamžitě ukončena, aby mohlo být zahájeno vyšetřování. Pravda byla taková, že vedení závodu na okruhu v Imole nemělo s klinikou Maggiore spojení, ovšem italská televize RAI vysílala průběžné zpravodajství přímo z nemocnice, takže narůstaly zmatky, protichůdné zprávy a nepodložené dohady. Fakta jsou však jasná – primářka Fiandriová ve čtyři hodiny sice uvedla, že Senna je klinicky mrtev, ale jeho smrt oznámila oficiálně až v 18:40, tedy dvě hodiny a dvacet minut po skončení závodu. Její slova potvrdil rakouský pilot Gerhard Berger, který dorazil na kliniku v 18:00 a požádal, aby mohl svého stájového kolegu ještě naposledy vidět. „V té chvíli byl ještě naživu,“ prohlásil později Rakušan. Na závodiště však tuto zprávu nikdo nezavolal, dorazila tam ve formě faxu v 19:23. Tehdejší tiskový mluvčí FIA Martin Whitmarsh ji oficiálně zveřejnil v 19:40.

Foto: Nakladatelství XYZ


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353