Nakladatelství Epocha představuje nový titul Edice Magnetka – Poslední den Roberta Kvačka s podtitulem Mnichov – Praha, konec září 1938. Co předcházelo Mnichovské dohodě? Proč k ní došlo, kdo a jak se na onom ostudném činu podílel a jak vše probíhalo? Autorem nového svazku Magnetky je renomovaný český historik prof. Robert Kvaček. Na základě detailní znalosti dobových dokumentů plasticky líčí dění a atmosféru oněch zářijových dní, zejména dne posledního.
Mnichovská dohoda ze září 1938, jež tragicky zmrzačila tehdejší Československou republiku, je dodnes vnímána jako jeden z nejbolavějších okamžiků naší novodobé historie. Odstartovala největší válečnou katastrofu, jež postihla celou Evropu i další kontinenty, a dalekosáhle ovlivnila následující světový vývoj. Ačkoliv se čeští politici v čele s prezidentem Benešem snažili republiku zachránit vší mocí včetně moci branné, zradě svých spojenců Francie a Anglie čelit nedokázali. Těm byl osud malé země uprostřed Evropy lhostejný. Adolf Hitler dosáhl s jejich pomocí svého a vítězně vykročil za svým snem o tisícileté říši.
21. svazek Edice Magnetka.
1. vyd., váz., formát 127×200, 136 stran + 16 stran fotopřílohy, cena: 149,- Kč
Ukázka
Hitler kontra Beneš
Do Sportovního paláce v Potsdamerstrasse shromáždil ministr propagandy a šéf berlínských nacistů Goebbels tolik lidí, aby prostor byl přeplněn. Muži v hnědých a černých uniformách SA a SS i početní civilisté, mezi nimi také sudetští Němci, věděli přesně, jak se mají chovat, co volat, jak oslavovat, čím vyhrožovat. Po Hitlerově pravici visel nápis „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“, kousek dál umístil Goebbels heslo „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění“. Hitler řval a ječel v nejhorším výbuchu zuřivosti, jak si poznamenal jeden zahraniční novinář. Spílal Československu a především Benešovi. Dal průchod své letité nenávisti k němu. Benešovým proviněním bylo již to, že byl Čech. Češi byli Hitlerovi protivní už z doby jeho vídeňského mládí. Neměl tu s nimi nepříznivé zkušenosti, jeho první bytná byla dokonce Moravanka Zakreysová, ale osvojil si o nich vídeňsko-německé klišé. Tvrdil, že „každý Čech je rozený nacionalista, který svým zájmům podřizuje všechny ostatní povinnosti“. Mezi Slovany mu byli Češi „nejnebezpečnější“, protože jsou pilní. Označoval je za odštěpek cizí rasy vniknuvší do německého národa – „jeden musí ustoupit“. Ze střední Evropy měli Češi jednou zmizet. Prvním předpokladem bylo zničení Československa. Někteří publicisté tvrdí, že Beneš Hitlera před jeho nástupem k moci podceňoval, nevšímal si ho, příliš o něm nevěděl. Ve skutečnosti patřili Beneš a Masaryk k několika málo evropským politikům, kteří znali Hitlerův spis Mein Kampf – Masaryk o něm dokonce napsal recenzi – a vývoj v Německu sledovali s mimořádnou pozorností. Neznamenalo to ovšem, že ho vždycky přesně odhadli. Beneše vedly německé politické poměry už na podzim 1932 k varování, že může být válka; přednesl je československým generálům. Na Hitlera se Beneš díval s opovržením. Krátce sdílel s jinými evropskými politiky názor, že Hitlerova vláda může být dočasným stupněm k dalším zvratům v Německu. Během roku 1934 tuto představu opouštěl: v polovině třicátých let už musel počítat s tím, že se Německo stává nacistickým a likviduje mezinárodní závazky a mírovou smlouvu. Aktivně Beneš působil k tomu, aby mezinárodní řád nebyl úplně rozvrácen. Nejen nacisté, ale i konzervativní němečtí diplomaté v čele s ministrem zahraničí Konstantinem von Neurathem mu za to nemohli přijít na jméno. Stal se „hlavním nepřítelem“Němců, třebaže se vůči demokratickému Německu choval ve dvacátých letech ve Společnosti národů i jinde vstřícně. Existenci nacistického Německa i jeho vzrůstající politickou sílu musel respektovat, ale smířit se s nacismem nemínil. Počátkem roku 1937 nabídl Německu pakt o neútočení. Hitler nabídku zamítl, v předběžném seznamu témat pro jednání iniciovaném z Berlína pakt o neútočení škrtl. Benešovi samozřejmě ani neodpověděl. Ozval se až v roce 1938. K. H. Frankovi řekl, že by Beneše rád sám oběsil. Slovní oprátku mu nasadil ve Sportovním paláci. Srazit Československo znamenalo podle něho srazit Beneše. Mezi blízkými o něm mluvil jako o „rafinovaném, prolhaném a fanatickém nepříteli Němců, který byl vždycky proti nám a nejraději by proti nám zmobilizoval celý svět“. Teď chtěl celý svět poštvat proti Benešovi. „Dva muži teď stojí proti sobě,“ prohlásil v berlínském projevu 26. září. „Tam je pan Beneš a zde jsem já. Jsme dva lidé různého druhu. “ Pro oba nemělo být v Evropě místo. Hitler žaloval:„Beneš zplodil ve lži český stát, pak založil režim teroru, teď žene mírumilovné Slováky do války s Německem, vyhání Němce z jejich území. Dnes má v rukou rozhodnutí – mír, nebo válka. Buď dá Němcům konečně svobodu, anebo si tuto svobodu vezmeme sami!“ Beneš je odhodlán „pomalu vyhladit němectví“. S odkazem na memorandum, které předložil v Godesbergu Chamberlainovi, dával Hitler najevo, že už je jeho trpělivost s Benešem u konce. Cynicky pochválil britského premiéra za jeho úsilí o mír. Ujišťuje ho, že po vyřešení „sudetského problému“ už nebude mít v Evropě žádné územní nároky. „O nějaké Čechy vůbec nestojíme!“ Rozhodnutí o válce a míru má prý v rukou právě Beneš. „Buď tuto nabídku přijme a konečně poskytne Němcům svobodu, anebo si tuto svobodu vezmeme sami! My jsme odhodláni. Nyní ať si pan Beneš vybere. “ Téměř každou zmínku o Benešovi doprovázeli posluchači nadávkou „Krvavý pes“ a občas přidali další nadávky. Hitler se místy až rozběsnil. Americký reportér William L. Shirer ho pozoroval z balkonového místa nad tribunou. Zapsal si pak, co viděl: „Pořád má ten nervový tik. Během celého projevu mu škubalo v rameni a opačná noha mu pod kolenem vyskakovala nahoru. Posluchači ho nemohli vidět, ale já ano. Vlastně to bylo poprvé za ta léta, co ho pozoruji, kdy se zdálo, že ztratil, že zcela ztratil sebekontrolu. “Vypadalo to, jako by Hitler dosáhl až orgiastického vzrušení. Když domluvil, vyskočil ze svého místa Goebbels a zakřičel: „Jedno je jisté, rok 1918 se nebude nikdy opakovat!“ Hitler se na něho podíval „s dychtivým a divokým výrazem v očích, jako kdyby to byla právě ta slova, která celý večer hledal“, pokračuje Shirerův zápis o večeru ve Sportovním paláci. „Vymrštil se a s fanatickým výrazem ve tváři, na který nikdy nezapomenu, napřáhl pravou ruku, udeřil do stolu a z plných plic zařval: Ja! Poté klesl vyčerpán zpět na židli.“ Úderná řeč to byla, mír se v ní proplétal s hrozbou války. Řeč přesně cílená, mířila proti tomu, koho v Berlíně pokládali za úhlavního nepřítele. Už několik týdnů směřovala proti Benešovi nacistická propaganda. Goebbels instruoval novináře, aby „vnášeli rozkol mezi Beneše a národ“. Do deníku si napsal, co je cílem Německa:„Žádné osvobození sudetských Němců, musíme mít Prahu.“ V Berlíně věděli, na co Beneš spoléhá, jak uvažuje, co zamýšlí. Hovořilo tom telefonicky s vyslancem v Londýně Janem Masarykem. Linka vedla přes Německo a v Berlíně rozmluvy odposlouchávali. Vybrané výňatky z nich předali 27. září Horaci Wilsonovi. V záznamech byly ponechány nespisovné výrazy, jimiž Masaryk častoval některé britské politiky, a Benešovy výroky o odhodlání bránit se, bojovat, když na Západě pochopí, že jde také o jejich budoucnost. Hitler Wilsonovi prohlásil, že je Beneš „válečný štváč“. Útočil zřejmě i z nervozity, nebyl si jist, zda Beneš ustoupí. Beneš Hitlerovu řeč prospal. Odjel na chvíli do soukromé vily v Zátiší na okraji dnešní Prahy, kde měl připraveny pokoje pro případ německého leteckého útoku na Prahu. Byl tak unavený, že nedošel ani do ložnice a usnul v prvním křesle. Zeptal se pak generála Bláhy na obsah Hitlerova projevu. „Snažil se celou situaci podat jako střetnutí mezi ním a vámi,“ odpověděl poněkud nejistě Bláha. „Nu, to je velká čest,“ usmál se Beneš. Ještě pozdě večer se vrátil k práci.
O autorovi
Prof. dr. Robert Kvaček, CSc. (narozen 5. července 1932, Dvorce u Jičína) patří k nejvýznamnějším českým historikům a vysokoškolským pedagogům. Vyniká jako znalec našich národních dějin 19. a 20. století. Soustředil se především na mezinárodně politické souvislosti evropského vývoje, jež vedly k mnichovskému diktátu – Osudná mise (1958); Nad Evropou zataženo (1966); Historie jednoho roku (1976); Československý rok 1938 (spoluautor,1988); Obtížné spojenectví (1989). V knize Diplomaté a ti druzí (1988) vylíčil cesty, jimiž se vytvářela protihitlerovská koalice.
Společně s D. Tomáškem vydali publikace, dotýkající se otázek národního odporu a kolaborace v období nacistické okupace: Causa Emil Hácha (1995); Generál Alois Eliáš. Jeden český osud (1996) a Obžalována je vláda (1999). Po léta autorsky spolupracoval s tiskem (Svobodné slovo, Hlas revoluce, resp. Národní osvobození). Jeho jméno najdeme mezi autory středoškolských i vysokoškolských učebnic (Československé dějiny IV., 1967; Dějiny novověku IV., 1973; České dějiny II., 2002).
Za svou pedagogickou činnost obdržel prof. dr. Kvaček Zlatou medaili Univerzity Karlovy a za přínos v oblasti literatury faktu získal několikrát Cenu E. E. Kische, Miroslava Ivanova a Vladimíra Zamarovského.
V Edici Magnetka vyšly Kvačkovy knihy Dva diktátorovy pády (2008) a Generál šel na smrt (2008).
Foto: Nakladatelství Epocha
