Drama ženy, která přežila zákeřnou a bolestivou nemoc. Kniha, kterou lze směle zařadit mezi ty, které ve čtenářích zanechají nesmazatelnou stopu. Příběh silný tak, že sama autorka se k některých napsaným pasážím již nemá sílu vracet.
Poznáme se v ní možná každá. Utahaná a umolousaná životem, vyždímaná jako citrón, čekající, jestli nás vysvobodí mrtvice nebo infarkt. Radku vysvobodil Guillain-Barré syndrom, nesmírně zrádné, plíživé a bolestivé onemocnění, které ji dočasně upoutalo na vozík a ohrozilo její život. Navíc, stát se to může každému. I přes smutné téma je tato kniha napínavým dramatem ženy, která se náhle ocitá na hranici života a smrti – a pekelně to bolí! – ale také příběhem, ve kterém hraje hlavní roli nadhled a notná dávka humoru.
Nakonec ten boj o život je taky docela fajn, mohli bychom říci s kusem pořádné nadsázky na konci knihy… Optimismus naší hrdince nechybí, i když některé fáze nemoci a léčby rozhodně nejsou ničím příjemným a hlubokého strachu si užije víc než dost.
Víru v budoucnost ale neztrácí, i když na nemocničním lůžku bilancuje svůj život a jsou to myšlenky blízké každému z nás. Raduje se z maličkých, dílčích úspěchů. Jedna z nejsilnějších částí je ta o svobodě – to slovo začíná mít zcela nový význam:
„Slovo svoboda má mnoho podob, stejně jako slovo láska, nenávist, přátelství nebo třeba i lež. Možná proto si pravý význam slov člověk často ani neuvědomuje. Slovo svoboda jsem si až do naprosto euforického stavu uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem se sama poprvé otočila na posteli. V ten okamžik jsem byla svobodná a šťastná. Nemusela jsem zvonit! Nemusela jsem čekat, až přijdou otáčet! Mohla jsem se chytnout zábradlíčka po bocích postele a otáčet se libovolně do leva, doprava a sem a tam, jak se mi zachtělo. Když se mi povedlo skrčit a natočit nohy do strany, tu vrchní nohu přesunout do správného úhlu směrem k posteli, oběma rukama se silou vyspělého mravence přitáhnout, překulila jsem se na bok. Byla to jedna z nejšťastnějších chvil mého života. „Byl už jsem tady?“ „Jo…“ „Ale já jsem vás otáčel k oknu, ne?“ „Jo…“ Radostně jsem se kochala pohledem na vykulené oči za skly brýlí jednoho z nejpečlivějších ošetřovatelů. „Vy jste se otočila sama?“ „Jo…“ „Tak to je super! Už sem nebudu muset chodit!“ Ale ve dveřích se s krásným úsměvem otočil a pohledem a slovy mě přímo hladil.“
Radka Zaciosová se uzdravila, i když to byla cesta daleká a obtížná a mnohé části ze svého textu už po napsání ani nečetla, neměla na to sílu. Ale měla kliku – vykoupenou štěstím na lékaře, bolestí a vlastní trpělivostí. První polovina knihy vás až po uši namočí do zážitků, které nejsou záviděníhodné. Jsou to i maličkosti.
„Vím, že musím ten žaludek nějak roztáhnout, ale je to šílený. Sestřičky mi namažou rohlík s něčím, ten mi nakrájí na kolečka, pak na čtvrtky, do každého kousku zapíchnou párátko, naskládají na tácek a spolu s pitím s brčkem to vše postaví přede mě na stoleček. Nadzvednou mi postel a odejdou. A začne boj. Rozplánovala jsem si, že si každých pět minut jednou kousnu, jednou loknu. Po hodině to, co zbylo, což je většina, nahrnu k jednomu okraji tácku, aby to vypadalo, že jsem toho snědla víc. Jasně, že to je trapný.“
Pobyt v rehabilitačním ústavu je oproti tomu všemu už jen srandovním mejdanem. Drobné, leč velmi důležité mety, které Radka zdolává, dávají každému procítit nesmírnou křehkost lidského bytí. Jak málo stačí a jak je mnohé neovlivnitelné. Co je dnes, nemusí být zítra.
Kniha, která bere naději, že vše musí nutně být dobré.
Kniha, která dává naději, že vše může být zase dobré.
Vydalo vydavatelství Eva Hölzelová a T-soft Eternity, www.nadaceeternity.cz
Foto, zdroj, upraveno: www.cajovnaumodrekocky.cz
