V roce 1952 vzbudila v Kroměříži rozruch náhlá smrt 22leté Marie, která se údajně otrávila svítiplynem. Zůstali po ní tři děti. Jedním z nich byla Olina Táborská, pro kterou byla téměř 60 let smrt její matky zahalena tajemstvím. Pravdu se dozvěděla až po otevření archivu StB v roce 2008. Její vyprávění v knize Hlas pro vraha je strhující, velmi otevřená generační výpověď mapující život v totalitním Československu na osudu jedné moravské rodiny. Román podle skutečné události, v němž autorka kvůli potomkům změnila pouze jména hlavních hrdinů, uvádí v těchto dnech na knižní pulty nakladatelství Motto.
V knize Hlas pro vraha vypráví Olina Táborská příběh Anny, prostřední dcery zavražděné ženy, která celý život nepřestala pátrat po tom, jak to v roce 1952 se smrtí její matky skutečně bylo. Složky z vyšetřování dostaly v roce 1956 razítko Přísně tajné a putovaly do sklepení archivu StB. V roce 2008 se archivy StB s nejutajovanějšími složkami otevřely. Zatímco složky jejího otce a jeho kamarádů byly zničeny, ta, kterou StB vedla na její matku Marii, v archivu zůstala. V roce 2010 si Anna přebrala v Ústavu pro výzkum totalitních režimů krabici s osmi sty dokumenty s názvem Marie H., podezření z vraždy. Dočetla se o nešťastném manželství rodičů a také o zločinech z padesátých let, kdy se osoby »ohrožující« budování komunismu jednoduše odstranily vraždou.
„Celým životem mě pronásledovala otázka: Jak to bylo doopravdy? Všichni se smířili s tím, že už se to nikdy nedozvědí, jen já ne. Když se odtajnily v archivu StB složky s razítkem Přísně tajné, bylo mi šedesát. Poté, co jsem po několikaletém pročítání svazků objevila pravdu, šlo psaní příběhu samo. Nakonec se všechny mé životní kroky jaksi spojily. Myslím, že sebelepší fabulátor by nevymyslel to, co jsem objevila,“ říká Olina Táborská, která se stala novinářkou v totalitním režimu; působila v celostátních denících, později také jako redaktorka v ženských časopisech.
Olina Táborská – Hlas pro vraha
Velmi otevřená generační výpověď o životě ve dvou totalitách, o počátcích naší demokracie až do současnosti na příběhu matky a dcery, které neměly čas se poznat. Vypravěčka Anna se narodila v roce 1951 jako druhé ze tří dětí, za rok přijde na svět další sourozenec a dva měsíce na to umírá jejich matka na otravu svítiplynem.
Otec je zemědělský tajemník Okresního výboru KSČ v Kroměříži. Druhý nejlepší v okrese v zakládání JZD. Jak on, tak jeho úspěšnější kamarád mají hodně drsné metody kolektivizace, mluví se o tom, ale jen potichu, otec i jeho přátelé z okresu mají dlouhé ruce – sahají až do Prahy k ministru vnitra Čepičkovi a Rudolfu Slánskému. To ví i mladá maminka, věřící katolička. Je jí 22 a jediné, co ji zajímá, je rodinný život. S tím manželovým, hlavně s jeho kamarády »z okresu«, nechce mít nic společného. Necítí se v jejich společnosti dobře a jak se ukáže, má, resp. měla velmi dobrý instinkt.
Umírá za velmi nevyjasněných okolností, dětem jsou tři roky, rok a dva měsíce. Už druhý den po smrti je zpopelněna, úmrtní oznámení uvádí smrt o den dřív než ve skutečnosti. Vše s patřičnými razítky přátel vdovce – prokurátor, primář, který neudělá soudní pitvu… Kroměříž je na nohou, vyšetřovatelům však kamarádi vdovce zabrání pátrání… Příkaz skončit vyšetřování přichází z Prahy…
Do roku 1956 se ještě dvakrát pokusí kriminální policie vyšetřit podezřelou smrt, ale marně. Mrtvola je spálena, nelze nic dokázat, ačkoli se indicie nalezly – podezření, že mladá žena byla napřed omámena barbiturátem požitým ve vaječném koňaku… Takovým, který ve spojení se svítiplynem po půlhodině člověka usmrtí. Případ je odložen. Vdovec jde dva měsíce ve vazbě, z níž se vrací osvobozen – ne však zpátky na okres, ale do ostravských dolů. To samozřejmě opět budí podezření a nedá spát mnoha lidem, hlavně příbuzným mrtvé; dostane se jim však hodně jasného varování s upozorněním na to, že mají děti…
Za dva roky se vdovec ožení a vezme si své děti. Dvě od příbuzných, nejmladší z kojeneckého ústavu.
Vypravěčka se o tom, že má nevlastní matku, dozvídá v osmi letech, v patnácti poznává sestru své vlastní mámy. Neměla o ní ani o její rodině tušení. Děj románu začíná setkáním s tetou, která dívce vnukne myšlenku na to, že její matka byla zavražděna.
Pravdu se však dozví až v roce 2010, kdy se podívá do složek v archivu Stb – ty s razítkem Přísně tajné se otevřely veřejnosti až v roce 2008.
V roce 2010 odchází do důchodu a začíná studovat v badatelně Ústavu pro výzkum totalitních režimů osmisetstránkovou složku nazvanou jménem její matky s dodatkem – podezření z vraždy… Zjišťuje, jak její matka doopravdy zemřela. Byla to úkladná politická vražda, Anna si v badatelně prožívá první nával emocí a stává se z ní chladnokrevná badatelka, která si dokumenty ofotí a rok se v nich snaží zorientovat, chytit nit příběhu, který se potom rozhodne sepsat. Nikoho, ani sebe nešetří, odhaluje jak své myšlenky, tak své soukromí, popisuje pravdivě svou cestu hledání důstojného života, což v totalitě znamená zlomit charakter. Na konci románu dochází k sebereflexi a k odpuštění otci, který je už třicet let po smrti.
Foto: Nakladatelství Motto
