Do knihkupectví míří již 3. vydání scifi románu klasika české fantastiky Josefa Pecinovského. Plástev jedu vyšla poprvé v roce 1990 a už tehdy vyvolala zaslouženou pozornost. Vznikla rozvedením autorovy povídky Její Veličenstvo, která zvítězila v jednom ročníku literární soutěže Cena Karla Čapka. Pecinovský v ní přišel s vizí přelidněného světa budoucnosti, v němž na hrstku bohatých vládců musí těžce pracovat miliardy lidí zbavených inteligence a specializovaných na těžkou fyzickou práci. Co se stane, když si dělník omylem vymění identifikační štítek s jedním z vyvolených, který se rázem ocitne v pekle podzemních »úlů«? Cesta vzhůru nebude vůbec snadná…
„Excelentně vykonstruovaný příběh, při kterém jsem chvílemi měl i klaustrofobii ze stísněného prostoru a popisu prostředí. Až tak mě příběh dokázal zaujmout. Po dlouhé době jsem knihu, ač je vcelku dlouhá, přečetl na jeden zátah a vůbec toho nelituji. Stále se něco děje, děj se prakticky nezastaví a nadšení pozitivně uzemní i samotný závěr. 10/10“ – komentář čtenáře z legie.info
Kniha vychází v rámci Edice Pevnost, ale výjimečně ne jako součást časopisu Pevnost, na knihkupecké pulty se dostává v těchto dnech samostatně.
Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěn do výšky několika set metrů, kde většina lidských bytostí pozbyla vlastní vůli a žije jen proto, aby pracovala a regenerovala své síly, svět, v němž je společnost ostře rozdělena na pracující a vyvolené, takže připomíná strukturu úlu, že se zde pro běžné pojmy používají slova trubec, dělnice, plástev, královna… Jaký může být osud jedince, který se omylem dostane do soukolí nestvůrného systému, ale také jaký může být osud vyvoleného, který se vzepře zavedeným pořádkům? Podaří se uniknout z nestvůrného bahna plástve? Podaří se prorazit tím nestvůrným systémem násilí, byrokracie a zvůle, kde není místa pro soucit a lásku? Nezbývá, než si před touhle válkou připít. Šance, že ji přežijí, je minimální.
Plástev jedu
Autor: Josef Pecinovský
Obálka: Jan Štěpánek
Formát: paperback, 1150×180
Počet stran: 328
Cena: 239,- Kč
Edice: Edice Pevnost (reedice 19. svazku)
Již vyšlo:
Děti plástve 1 a 2 (volné pokračování románu Plástev jedu)
Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěný až do výšky několika set metrů, svět věčné tmy a nekonečného zmaru, v němž vedle lidí žijí zmutovaná zvířata a degenerované rostliny. Nepříliš vhodné místo pro člověka. A přesto zde žijí v rodovém zřízení tisíce lidí. Mezi nimi i dvojčata Kastor a Polydeukés, které od sebe rozdělí nešťastný sled událostí. A existují také lidé, kterým je tajemná společnost žijící na dně plástve trnem v oku a hledají prostředky, jak ho dobýt a rodové klany zlikvidovat. Pár tisíc takřka bezbranných primitivů údajně ohrožuje pohodlný život milionů, žijících v blahobytu v horních sférách plástve. Jedinou nadějí pro vítězství ve válce, které má zajistit nadvládu vyvolených, je právě Kastor. Ale Kastor je současně jedinou nadějí svého kmene…
Vyšlo na jaře 2014.
O autorovi:
Josef Pecinovský se narodil v roce 1946 a systematicky se věnuje psaní sci-fi od roku 1974. Za nejvýznamnější díla se považují antiutopické romány Juta a Plástev jedu a povídková sbírka Abbey Road, napsaná na motivy písní skupiny Beatles. Přispěl do několika antologií (např. Imperium Bohemorum, Mrtvý v parovodu), samostatně pak vydal sérii románů Kroniky nové Země o bájné bytosti Kortyzgarovi (Epocha 2007 – 2008), povídkovou sbírku Házím ti laso, kamaráde a román z vesmírných dálek Sinusoida 26. Románem Budiž vám Měsíc lehký přispěl do série příběhů o agentu JFK. V roce 2012 vyšla profilová povídková sbírka Termiti z Titanu. V nakladatelství Epocha vydal autor ještě knihy Stín mrtvého, obsahující dvě dobrodružné novely, a Probuď se, armádo!, román ze světa, kde už neexistují zbraně. V roce 2012 se zapojil do projektu Kroniky karmínových kamenů a vydal román Zapomenuté jezero, který zavádí čtenáře do jižní Afriky ve stopách Emila Holuba. Kromě sci-fi se Pecinovský se věnoval psaní westernů a od roku 1995 a v souvislosti se svým civilním povoláním vydal několik desítek počítačových příruček. Jako autor SF získal dvakrát Cenu Karla Čapka – Mloka (1986, 1987) a v roce 2010 byl vyznamenán cenou Aeronautilus – Velmistr žánru.
Ukázka:
Jakmile vstoupil Blass do řídicího sálu, udiveně zůstal stát na prahu. Nad jedním ze šesti kontrolních panelů v téměř zoufalém a zběsilém, ale nepravidelném rytmu blikalo ne méně než deset kontrolních světélek, prorážejících ponuré osvětlení výmluvně výstražnou červenou barvou.
Blass zděšeně přiskočil k panelu a stiskl několik tlačítek. Na velké obrazovce se objevil schematický řez tělem královny. Dvě nebo tři sekundy jej Blass pozoroval, potom vyštěkl do mikrofonu několik suchých příkazů a obrátil se.
„Byrte!“ vykřikl.
Odpovědí mu byl jen němý blikot havarijních světélek.
„Kde jsi, ty ožralá svině, ty impotentní trubče, ty sviňské hovado!“ kypěla z doktorových úst kaskáda slov, jaká by Mon Lester u tohoto vzdělaného člověka nepředpokládal. Doktor přeběhl sál a rozrazil dveře do malé komůrky, z níž vytryskl odporný puch bramborové kořalky. Vzápětí vyvlekl doktor ven zkroucené tělo ošetřovatele, jehož rozevřené oči prozrazovaly, že je neschopen vnímat, co se děje kolem. Blassovy kopance dopadaly na nejcitlivější místa, Byrt se schoulil do klubíčka a žalostně kňučel.
Nakonec Blass mávl rukou.
„Do solných dolů!“ zavelel. Dva černí knechti jako by stáli pro tuto příležitost už připraveni za dveřmi. Odvlekli zmítající se tělo, které tady už neměl nikdo nikdy spatřit.
„Zničil mě, ten ochlasta. Úplně mě zničil.“
„Uklidněte se, doktore,“ řekl Mon Lester. „Královna je nemocná, copak se to nestává?“
„Ovšem, je nemocná, ale před dvěma hodinami jí nic nebylo. Teplota přes čtyřicet, a ten ničema si ničeho nevšimne!“
„Co chcete dělat?“
„Co by. Teď musím tam dolů.“
„Jdu s vámi.“
Blass chvíli váhal, ale pak mávl rukou.
„Teď je to jedno, pojďte. Možná že mi pomůžete víc než kterékoliv z těch tupých hovad, kterých by bylo třeba milion, aby dala dohromady jeden myslící mozek.“
Prošli trojitou kontrolou, dvojitými hermetickými dveřmi a vždy musel Blass přidat trochu na důrazu v hlase, než se mu podařilo přesvědčit tupé ošetřovatelky, že ten člověk, co jde s ním, má na místě co do činění. Mon Lester už několikrát viděl královnu, ale vždy z míst, která jsou určena exkurzím z obytné sféry, z úzké prosklené galerie. Teď se poprvé fyzicky octl v samotném srdci plástve, pronikl k tepoucímu lůnu nového života. A královna Marta Rhea byla v nebezpečí, a to dokonce ve velkém, protože lékař usoudil, že je nutná jeho osobní přítomnost. Za dané situace se už nesmělo stát, aby zahynula další královna.
Stáli vedle ní. Čtyři metry před Lesterovýma očima se rozvalovala obrovská masa živé hmoty, z této perspektivy jim připadala zcela beztvará. Nebylo snadné rozpoznat, kde v tom čtyřtunovém těle je hlava, kde jsou nohy. Mon Lester viděl jen místy rudou, místy promodralou, celkově však víceméně bledou kůži, zachvívající se rytmickými třasy.
Teprve po chvíli pochopil, že ten beztvarý přívěšek, křečovitě se třesoucí a občas nekoordinovaně se pohybující, je orgánem, jenž kdysi mohl být lidskou rukou; u tohoto stvoření se však stal zcela zbytečným. Naplno si uvědomoval, že dýchá téměř čistý a na kyslík velmi bohatý vzduch, naproti tomu se však málem zalkl strašlivým zápachem vycházejícím z kontejneru, který vyvážela neuvěřitelně zmazaná ošetřovatelka.
„Těžké průjmy,“ konstatoval doktor Blass. „Bojím se nejhoršího.“
Bez ostychu se dotýkal toho těla, které teď Lesterovi připadalo odporné a zrůdné. Inspektor pocítil prudkou nevolnost. Klesl k zemi, seděl a zvracel, a jen jako z mlhy se k němu nesla monotónní slova doktora, který nebyl o nic vzrušenější, než kdyby prohlížel prase před porážkou.
„Teplota teď prudce poklesla, jen něco kolem třiceti čtyř, zatímco v okolí konečníku stoupá ke čtyřicítce. Těžké vodnaté průjmy. Puls téměř nehmatný, cyanóza akrálních částí.“
Přecházel z místa na místo a řídil zapichování tenkých sond hluboko pod kůži královny.
Jednu chvíli málem neuhnul prudkému přívalu zvratů vychrlených z místa, kde královna měla malou, nenápadnou hlavičku, téměř se ztrácející v tom objemném žoku sádla. Zvratky se draly z jejích vnitřností téměř minutu a potom se z jejího zakrnělého hlasového ústrojí ozval pištivý, neartikulovaný skřek, který díky mohutným plicím přecházel místy až do ultrazvuku. Mon Lester měl to štěstí, že už nemohl nic slyšet, zatímco Blass si marně zacpával uši.
Foto: Nakladatelství Epocha
