Nejdříve fitzgeraldovské retro Pravidla zdvořilosti okupující žebříčky bestsellerů The New York Times a The Los Angeles Times. A nyní Gentleman v Moskvě přeložený do více než dvaceti jazyků a s prodeji přes milion výtisků. Není pochyb, že americká literatura má svůj velký objev. Je jím Amor Towles. Stejně jako v Pravidlech zdvořilosti se i v Gentlemanovi v Moskvě americký prozaik vrací do minulosti. Tentokrát do doby, kdy se carské Rusko změnilo v Sovětský svaz a hrabě Rostov je za svou prostořekou báseň – a hlavně proto, že neodešel jako ostatní zastánci starých pořádků do exilu –, uvržen na doživotí do »domácího vězení« v hotelu Metropol.
Dle začátku románu se dá očekávat další z tragických příběhů ruského aristokrata v bolševickém pekle, avšak nic takového. Towles stvořil v Rostovovi okouzlujícího hrdinu, který s humorem, nadsázkou a filozofickým nadhledem čelí šílené situaci. Dne 15. března, v rámci Velkého knižního čtvrtka, vydává Vyšehrad.
V románu Gentleman v Moskvě najdeme řadu literárních odkazů – od Bible přes Montaignovy eseje až po ruskou, anglickou či americkou klasiku –, ostatně stejně jako v předchozích Pravidlech zdvořilosti. To znamená, že Amor Towles se nebojí využívat jak pohnuté historie 20. století, která zacloumala s nejedním lidským osudem, tak odkazů na velká literární díla.
Hluboko do 20. století se americký autor vrací proto, aby mohl zkonstruovat atraktivní příběh, neboť dějiny minulého století byly velmi turbulentní dobou, zatímco současnost – alespoň takto bez odstupu – se nám zdá poněkud plochá.
A stejně tak se nám oproti časem prověřeným dílům zdá plochá většina současné literární produkce. Proto je taky logické – a běžné –, že se dnes spisovatelé necítí spříznění se svými generačními souputníky, nýbrž spíše s těmi, kteří už nežijí, ale kteří se díky svému dílu stali nesmrtelnými.
V Gentlemanovi v Moskvě tak jako bychom cítili ozvuky všech těch exulantských příběhů z povídek a románů Ivana Bunina či Vladimira Nabokova, i když Towlesův hrabě Rostov je obrácenou stranou této mince – protože on z bolševického Sovětského svazu neodešel a nebloudí po Evropě. A vedle toho můžeme v románu amerického autora zachytit i letmý ozvuk špionážních příběhů z doby »studené války«, které končí v ruské pasti – ať už se jedná o Lidský faktor Grahama Greena či o Duch děvky Normana Mailera.
Anotace:
„Vytáhněte paty z Metropolu a budete na místě zastřelen,“ zní doživotní rozsudek bolševického tribunálu nad hrabětem Alexandrem Iljičem Rostovem za autorství »nebezpečné« básně. Tak začíná strhující příběh klenoucí se od vzniku Sovětského svazu přes Velkou vlasteneckou válku až po nástup Chruščova k moci.
„Nenapravitelný aristokrat“ Rostov, uhlazený vzdělanec s důvtipem na rozdávání, jenž v životě neodpracoval jediný den, je nucen opustit své apartmá moskevského hotelu Metropol a žít v podkrovním kamrlíku pro personál, zatímco venku se odehrávají nejbouřlivější události ruské historie. Avšak hrabě je rozeným optimistou; v souladu
s filozofií svého kmotra velkovévody – pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním – nezahořkne a postaví se osudu čelem. Jeho prostřednictvím sledujeme nejen specifický život v luxusním hotelu, ležícím nedaleko Kremlu, ale také vliv historických zvratů na jeho obyvatele. Výsledkem je úžasné dobrodružství dalece přesahující zdi Metropolu.
Postava hraběte Rostova, který s moudrostí, humorem a elegancí vzdoruje každodenní absurditě, uchvátila čtenáře po celém světě. Román byl přeložen do více než dvaceti jazyků a jeho prodeje již překročily milion výtisků.
Z anglického originálu A Gentleman in Moscow, vydaného nakladatelstvím Viking Press v roce 2016, přeložila Martina Šímová
Odpovědná redaktorka Alena Snelling
472 stran, MOC 388 Kč
Vydalo nakladatelství VYŠEHRAD roku 2018
První vydání
O autorovi:
Amor Towles se narodil v roce 1964 v Bostonu a proslavil se svým pozdním debutem Pravidla zdvořilosti (Rules of Civility, 2011, č. ve Vyšehradu 2017). Jeho přitažlivé fitzgeraldovské retro z New Yorku konce 30. let se stalo literární a komerční senzací. Román obsadil přední místa žebříčků bestsellerů The New York Times a The Los Angeles Times. Byl přeložen do více než patnácti jazyků, francouzský překlad získal prestižní Prix Fitzgerald za rok 2012.
Towlesova následující kniha Gentleman v Moskvě (A Gentleman in Moscow, 2016, č. ve Vyšehradu 2018) vévodila po deset měsíců žebříčku bestsellerů The New York Times. Deníky The Chicago Tribune a The Washington Post ji označily za jednu
z nejlepších knih roku 2016, v Británii a v Irsku ji The Times, The Sunday Times, Daily Express a The Irish Times vyhodnotily jako nejlepší knihu roku 2017. Dosud byla přeložena do více než dvaceti jazyků a prodalo se jí přes milion výtisků.
O knize napsali:
„Towlesův okouzlující román ukazuje, že všechny knihy o ruských aristokratech nemusí být nutně plné zkázy a nihilismu.“
The Times
„Nanejvýš povznášející román… Nechybí mu elegance, moudrost ani důvtip – stejně jako samotnému hraběti.“
The Mail on Sunday
„Towlesův román překypuje energií plynoucí z nesčetných dobrodružství, milostných románků, osudových zvratů a bláznivých kousků.“
The Wall Street Journal
„Towles vytěžil maximum ze šarmu svého hlavního hrdiny, stejně jako z osobitého světa, který obývá.“
The New Yorker
„Kniha, jež je mistrným shrnutím ruské historie, se kvalitou i poutavostí snadno vyrovnává autorovu stylovému debutu Pravidla zdvořilosti.“ Kirkus Reviews
Ukázka:
Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti.
Proto pokládám za slušné vám oznámit, že kníže Nikolaj Petrov navzdory svému slibu na sjednanou sobotní schůzku nedorazí.
Jakmile kvarteto o půlnoci skončí s hraním, mladý kníže si zapne zimník, uváže si šálu a pěšky vyrazí do sídla své rodiny na Puškinově náměstí. Netřeba říkat, že ho při příchodu v půl jedné ráno nepřivítá žádný lokaj. S houslemi v ruce vystoupá po schodišti k pokoji na čtvrtém podlaží, který mu byl ponechán.
Dům se zdá prázdný, ale v druhém patře Nikolaj narazí na dva z jeho novějších obyvatel. Oba kouří cigaretu. Jedním je žena ve středních letech, která teď bydlí
v dětském pokoji. Druhým je ženatý řidič autobusu se dvěma dětmi; rodina žije
v budoáru jeho matky. Když jim kníže se skromným úsměvem příznačným pro jeho rod popřeje dobrou noc, žádný z nich neodpoví. Když dorazí do čtvrtého patra, pochopí důvod jejich mlčenlivosti a nemůže se jim divit. Na chodbě totiž stojí tři muži z Čeky a čekají, až mu budou moci prohledat pokoj.
Kníže Nikolaj nezpůsobí scénu ani nevznese zbytečný protest. Koneckonců tu jsou už potřetí za šest měsíců, jednoho z trojice dokonce poznává. Ví, co ho čeká,
a po dlouhém dni je unavený, a tak jim věnuje malý úsměv, pustí je dovnitř a usadí se
za malým stolkem u okna, zatímco si jdou po své práci. Kníže nemá co skrývat. V době pádu Ermitáže mu bylo pouhých šestnáct let; za svůj život nepřečetl jediný traktát, k nikomu nepocítil zášť. Kdybyste ho požádali, aby zahrál carskou hymnu, z paměti by to nedokázal. V přerozdělení rodinného sídla dokonce vidí jistý smysl. Matka se sestrou jsou v Paříži, prarodiče jsou po smrti, rodinné služebnictvo se rozptýlilo jako listí ve větru – co by sám dělal s třiceti pokoji? Ve skutečnosti potřebuje jen postel, umyvadlo a příležitost pracovat.
Avšak ve dvě hodiny ráno s knížetem zacloumá jeden z tajných policistů a probudí ho. V ruce drží učebnici – latinskou gramatiku z dob Nikolajova studia na carském lyceu.
„Je tohle vaše?“
Nemá cenu lhát.
„Ano,“ odpoví. „Jako chlapec jsem tam chodil do školy.“
Muž knížku otevře a tam, na vnitřní straně desky, se skví majestátní podobizna cara Mikuláše II., jejíž vlastnictví se považuje za zločin. Kníže se musí zasmát; dal si takovou práci, aby z pokoje odstranil všechny portréty, erby a královské insignie.
Kapitán vezme nůž a vyřízne list z knihy. Na zadní stranu napíše místo a datum
a podá jej knížeti k podpisu.
Knížete odvezou do Lubjanky, kde je držen několik dní a znovu vyslýchán ohledně svých loajalit. Pátého dne ho navzdory všem očekáváním osud ušetří. Nevyvedou ho
na nádvoří a nepostaví ho ke zdi ani ho nepošlou na Sibiř. Obdrží pouze tzv. minus šestku: úřední rozsudek, který mu dovoluje volný pohyb po Rusku s výjimkou Moskvy, Petrohradu, Kyjeva, Charkova, Jekatěrinburgu a Tbilisi – to jest šesti největších měst v zemi.
Zhruba osmdesát kilometrů od Moskvy, v malém městečku Tučkovo, žije mladý kníže dál převážně nezatížen pocity pohrdání, nevole či nostalgie. V jeho rodném městě i nadále roste tráva, ovocné stromy kvetou, děvčata stále dospívají. Díky zapadlosti místa se navíc nedozví, že jeden rok po vynesení rozsudku si trojice z Čeky počká na jeho starého učitele, který se vrací domů do malého bytečku, kde žije se svou ženou. Když ho dovlečou před trojku, jeho osud zpečetí právě skutečnost, že mnohokrát – navzdory jasnému zákazu – najal »bývalého člověka« Nikolaje Petrova, aby hrál v jeho orchestru. Eisenov je poslán do pracovního tábora.
Řekl jsem, že jméno knížete Petrova si pamatovat nemusíte, a tak bych měl také dodat, že chlapíka s kulatým obličejem a ustupujícími vlasy v následující kapitole byste si navzdory jeho krátkému zjevení zapamatovat měli, neboť bude mít za několik let nemalý vliv na rozuzlení tohoto příběhu.
Foto: www.ivysehrad.cz
