V podvědomí dnešního čtenáře je Mexiko nebezpečná země, kde na severu řádí drogová mafie a na jihu vzkvétá ráj karibských pláží. Teprve pak přicházejí na řadu Aztékové, Mayové a staré památky, které dbalý turista neopomene navštívit. Pavlu Jazairiovou však na Mexiku zajímá především onen dávný střet civilizací, kdy evropský dobyvatel chtivý zlata objevuje neznámou, krutou, ale zároveň oslňující indiánskou kulturu.
Španělé Mexiko dobyli, kolonizovali a indiány se smísili. Do této směsice přibyli mimo jiné také afričtí otroci a v dvacátém století evropští uprchlíci před fašismem. Tak vznikla jedna z pozoruhodných, pestrých a tolik inspirujících latinskoamerických civilizací. Kdo a jak ji vytvářel? O tom vyprávějí příběhy podbarvené krví i touhou, přibližující barevné, tvořivé, globalizací zasažené Mexiko.
„Proč celý život cestuji, a proč za cíl volím většinou tzv. Země Třetího světa? Určitě na tom má podíl mé dětství, kdy jsem neustále přejížděla z Československa do Francie za svou matkou. Dále zvědavost a touha, která kupodivu nepomíjí ani s věkem. Zájem o rozdílnost. Zrodil se patrně při mé první cestě s manželem do Syrie. Měla jsem v té době roční dítě (své první) a představu, jak se o malé děti starat, potažmo, jak žít. Co jsem tenkrát v Damašku viděla, zcela změnilo můj hodnotový systém i pohled na svět.
V té době jsem pracovala v ČR rozhlase, redakce zahraničního vysílání pro frankofonní Afriku. Odtud mé první samostatné cesty na tento kontinent – nejprve na sever, poté hlouběji na jih, až k Atlantiku. Z rozhlasu jsem odešla v prvních letech normalizace, a zpět se vrátila roku 1990, do redakce zahraničního zpravodajství. Má práce mě opakovaně zavedla do Izraele a na BV. Později jsem svůj zájem rozšířila i na asijský kontinent. Také jsem začala jezdit (bohužel už dosti pozdě) do Jižní Ameriky. Své cesty jsem zúročila v osmnácti knihách. Právě nyní vychází má poslední kniha Příběhy z Mexika. Své knihy chci pojímat spíš jako reportážní, faktografické než cestopisné. Zajímá mě především jejich minulost, jejich kultura a celkový pohled na společnost.“
Ukázka:
Co zbylo z Tenochtitlánu
Na Zócalu duní bubny. Tam, kde kdysi bývalo srdce starého chrámu, založili lidé ohniště. U bubnů tančí žena ověšená amulety a kolem kruh. Polonazí muži, někteří s indiánskou čelenkou a barevným peřím, ženy v červených sukních, kotníky všech ozdobené šňůrami chrastítek. Vytvořili kolo, na hrdle barevné amulety, čelenky z peří. Vypadají divoce, ale hlavně sportovně. Nabíhají k ohni, vzdalují se, výskají, podivuhodná energie. Každý, kdo se chce zúčastnit, poklekne před mužem, který obřad vede. Bude okouřen, zasvěcen. Pak už rozběh, bubny, křik, skok, podřep, tempo se zrychluje. Musí to být namáhavé, ale oni skáčou a běhají až do tranzu. Přidává se chlapík, do kterého bych to neřekla, ani nevypadá jako Mexičan. Vysoký, štíhlý elegán. Také už není nejmladší. Nechal se zasvětit a začíná – nejdřív opatrně, pomalu, jemný podřep, ale pak už chytne tempo. Když za dvě hodiny jdeme okolo, stále křepčí s ostatními.
Co ty lidi motivuje? Rituál, pospolitost, výraz identity, soudržnosti – aztécké tradice? Nevíme.
Xochimilco v jazyce náhuatl znamená „Místo, kde rostou květiny“. Město kanálů vroubených zahradami, kde se pěstovala – a dál pěstuje – jak zelenina, tak květy pro město.
Právě zde, v Xochimilcu, indiány napadlo vybudovat v mělkých vodách jezera ostrovy z proutí, rákosí a úrodného bahna. Vytvořili tak hospodářskou základnu Aztécké říše.
Představuji si, že podobně vypadal celý Tenochtitlán. Město, kde dopravní tepny tvořily kanály. V Xochimilcu se podobných vodních cest zachovalo více než sto osmdesát kilometrů.
Z centra se tam za půlhodinu dostanete metrem a takzvaným lehkým vlakem – tren ligero, nejlépe asi o víkendu, kdy je Xochimilco zaplaveno výletníky z města. Všední den je tu ponurý a cena za pronájem velikánské lodi (malou prý nemají) je devastující. Zkrátka tady to s gringy dovedou a nic nepomůže tvrzení, že nejsme Američané.
Loď jsme si přesto pronajali a hodinku se plavili kanály obklopenými zahradami. Viděli jsme jezero a horu v pozadí, jak je viděli už dávní obyvatelé tohoto místa.
Pokud jde o někdejší město samotné, neexistuje. Jen tu a tam zbývají začernalé kameny dlažby a zbytky zdí, některé vyčnívající z lávy blízké sopky Xitle.
Na ulicích Mexico City
Levné hotely najde návštěvník kupodivu už pár minut pěší chůze od historického středu města. Ulice Belisaria Domingueze (liberální mexický politik) je takových podniků plná.
Hotel Florida! Z okna je výhled na průčelí barokního paláce. Vnitřek je temný a zašlý navzdory snaze vše čistit, i ten potrhaný koberec. Nikdo nebere telefon, zamluvené pokoje nejsou k dispozici a uložená zavazadla nejsou k nalezení. Podobných hotelů je tady plno, polovina z nich funguje jako nevěstince. V pátek večer se však zaplní zájezdy z okolních měst i vesnic – lidmi dychtivými užívat světla a rozkoše metropole. V blízkosti lidových hotelů jsou trhy s jídlem a lidové tančírny, odkud zní řízná hudba mariachi – zpěv, kytary a trubky.
Brzy se stmívá, krátce po šesté už je tma. Před námi jde kluk, vlastně chlap. Zezadu vypadá hrozivě. Tmavá dlouhá bunda vojenského stylu, široká ramena, kapuce, špinavé kalhoty. Není mu vidět do tváře, možná bezdomovec, přízrak z nekonečných periferních zřícenin.
Do restaurací chodí ti, kteří na to mají – střední třída, dámy v lodičkách na podpatku. Ostatní si dají placky a polévku na trhu nebo někde na rohu. Pivo kupujeme v samoobsluze OXXO v naší ulici, večer po osmé už jen u okénka spolu s prostitutkami a transvestity. Chovají se přátelsky a dva gringové jim nevadí.
Kostely v ulici Belisaria Domingueze padají pod tíhou barokních zčernalých soch. Na prahu hadrové příbytky bezdomovců. Každý z nich má své místo, myjí se v kašně a jednou týdně tam perou. Z pekařství naproti dostávají chleba. K nejstaršímu z nich, chromému dědovi, občas přijde i sociální služba.
Ulice v Mexico City jsou rovné a v pravém úhlu. Bulváry se značkovými obchody a bankami, kafeterie jako někde v Paříži a na jih od Zócala nekonečné trhy – levný textil, boty, drogerie, hudební nástroje, klobouky, pásky, papírové ozdoby… všechno. Taky jídelny. Tady se žije ze dne na den, nadoraz. Prodavači, zaměstnanci dílniček, restaurací, hotelů, řidiči autobusů, učitelé. Práce je dost, všude někoho hledají za stejný nepatrný plat. V době dopravní špičky jsou nacpaní v metru, mládenec přimáčknutý k tyči je architekt, denně takto cestuje nejméně čtyři hodiny. Práci má v centru, bydlí na vzdálené periferii, nájem v městě by nezaplatil.
V sobotu, v neděli, o svátcích zaplní bulváry v centru zástupy natěšených obyvatel z města i okolí. Připomíná to průvod, manifestaci. Staří, mladí, celé rodiny, dav, který se jen prochází, dopřává si levné laskominy a raduje se.
Kukuřice, kaktusy…
Chudí lidé bývají tlustí. Cpou se špatným jídlem, chemie a náhražky, ze Spojených států sem dorazil fast food, koblížky zalité polevou, přeslazené limonády, obludně nakynuté pečivo.
Mexické tacos v konkurenci zaostávají. Škoda. Tradiční tenké a křupavé placky jsou stočené do ruličky, k tomu maso s pálivou omáčkou. Nebo smažené placičky z opuncie a ještě pečená, vařená, grilovaná kukuřice. Nápojem mexických indiánů je pulque – jakýsi burčák z agáve. Před pár lety pozapomenutý, vrací se dnes do módy, bílý, hustý, trochu vazký, mírně alkoholický. Vyrábí se z medové šťávy (aguamiel) odčerpané z vnitřku rostliny. Rychle zkvasí, a proto se musí brzy vypít.
Podle pověsti si jako první oblíbila pulque vačice Tlacuache. Když byla opilá, řeky se kroutily do meandrů. Když vystřízlivěla, tekly přímo. Ale vačice je malé zvířátko a opije se rychleji než člověk. Je pravda, že po třech čtyřech litrech pulque se už našinec motá také.
Pro indiány bylo pulque posvátné. Oběť bohům zemědělství, války a také čtyřem světovým stranám. Proto směli lidé vypít jen čtyři poháry. Ne všichni – pouze starci, kojící ženy, vládci a kněží. Ostatní jen výjimečně během svátků.
Po příchodu Španělů už pulque teklo proudem, pak se noví správci pijácké vášně zalekli. Výčepy – pulquerías – přesunuli na okraj měst a oddělili podle pohlaví. Také tančit a zpívat bylo zapovězeno.
Španělé nápojem z agáve opovrhovali, dobrý byl jen pro chátru. „Vstupte, pijte, zaplaťte a vypadněte.“ Takový výčep jsme objevili při naší první cestě. Čepovalo se pulque různých živých barev. Pestrá společnost, včetně bezdomovců. Tanec a zpěv. Příchod gringů všichni uvítali a náležitě nás pohostili.
Po letech jsme pulque našli už jen v módních restauracích s odpovídající cenou.
O autorce:
Pavla Jazairiová, 73 let. Narozená ve Francii, bytem vesnice Poustka ve Frýdlantském výběžku. Nezávislá publicistka.
Pavla Jazairiová – Příběhy z Mexika
Brož., formát 130×200 mm
cca 190 stran
cena 199,- Kč
Brož., formát 150 x 200 mm
cca 220 stran, fotografie v textu
cena: 269,- Kč
Foto: www.radioteka.cz
