Spisovatel Ondřej Suchý přivedl na svět další knižní dítě. Všem příznivcům filmů pro pamětníky je určena jeho nová kniha nazvaná Takový byl Václav Trégl. A takto na populárního herce malých rolí vzpomíná sám Ondřej Suchý:
Nepoznal jsem žádného herce, který by neměl rád Václava Trégla. Nepoznal jsem ale také žádného herce či herečku, kteří by dovedli o Václavu Tréglovi povědět něco víc, než jak milým byl kolegou. „Byl to člověk nesmírně skromný, tichý, málo se o něm vědělo,“ říkala mi kdysi Ljuba Hermanová. „Přesto, že jsme spolu byli v Osvobozeném divadle v angažmá, přesto, že jsme se několikrát sešli ve filmech i v televizních inscenacích, nikdy toho moc nenamluvil, tak akorát nazdar – jak se máš – co děláš…“ Podobně o něm dodnes mluví i Zita Kabátová: „Dušička naše dobrá! Nemusel nic hrát, protože byl v životě přesně takový jako ve filmu. Byl úžasný jako partner Vlasty Buriana, dokázal mu vytvořit dokonalý protiklad a Burian tak mohl ještě více vyniknout. Byl velmi klidný…“
Osobně jsem měl možnost poznat Václava Trégla poprvé 16. června roku 1975. Možná mi nebudete věřit, ale vím to takhle přesně nikoliv proto, že bych snad byl tak pečlivý a zapsal si datum našeho prvního setkání. Tak pečlivý byl totiž pan Trégl, který si v různých časových údobích svého života vedl někdy až puntičkářsky detailní deníky a – jak jsem zjistil zcela náhodou čtvrt století po jeho smrti – zapsal si kdysi zpětně do svého diáře i tak bezvýznamnou skutečnost, že se onoho červnového pondělí »kolem 14. hodiny« setkal se mnou ve Filmovém klubu. Já tam údajně měl být s nějakým svým kamarádem (toho už si vůbec nepamatuji, nejspíš si k nám posléze někdo přisedl) a působili jsme prý jako »příjemní hoši«. Ta poznámka »příjemní hoši«, jako by patřila do slovníku Tréglova roztržitého profesora Koďouska z filmu Škola základ života.
Do Filmového klubu jsem na schůzku s panem Tréglem šel proto, abych s ním napsal rozhovor o tom, co dělá, čím žije a jak si užívá důchodu, do něhož kdysi odešel, ledvaže dosáhl patřičného věku. Dorazil jsem včas, ale on už tam seděl sám u stolu a čekal. Ochotně se rozpovídal, jak – se svou paní Aničkou – užívá důchodcovství nejraději (a nejčastěji) na chatě v Lukách pod Medníkem, uprostřed přírody, na procházkách a hlavně pak na zahrádce. Nestýskalo se mu po divadle, stačilo, že občas filmoval. Bylo na něm ovšem znát, že nejraději ze všeho má chvíle, kdy může opustit Prahu a z branického nádraží se vlakem vrátit zpět na chatu.
Jako důchodce se cítil být nadmíru spokojený, alespoň to říkal, aniž by se ve vzpomínkách vracel ke své bohaté herecké minulosti. A že mohl na co vzpomínat – vždyť jen jeho filmografie obsahuje téměř ke dvěma stovkám titulů! V žádném filmu sice nehrál hlavní roli, zato však byl ve všech zcela nepřehlédnutelnou postavou. Byl nezaměnitelným partnerem velikánů české filmové komedie – Vlasty Buriana, Jana Wericha, Hugo Haase, na divadelní scéně byl po řadu let ideálním partnerem i pro Vlastu Buriana.
„Byl pro nás vynikající partner se schopností improvizace a s fantazií, která dostřelila daleko dál než Apollo XI a vracela se do tohoto světa s větší bezpečností,“ vzpomínal na něho po letech Jan Werich. Milovali a obdivovali ho však i komici nastupující generace, ze všech nejvíce určitě Luděk Sobota. Ne, není vůbec náhodou, že právě u Luďka Soboty můžeme pozorovat markantní vliv Tréglovy „popletené“ komiky. Kdysi mi předváděl Tréglovu slavnou větu z filmu U pokladny stál, kdy se jako zmatený pacient podivoval nad tím, kam zmizel v čekárně jeho odložený doutník. Na Burianovu poznámku: „Neměl jste ho tu nechávat, kubo!“ bezradně zareagoval: „To nebylo kubo, to bylo portoriko…“ Vzpomínáte? Luděk mi pak také ještě vyprávěl, jak měl v roce 1976 příležitost si s Václavem Tréglem společně zahrát ve filmu Zítra to roztočíme, drahoušku. Měli společnou scénu u výtahu a když mi průběh jejího natáčení předváděl, mohl jsem se nad tou dokonalou podobností uchechtat.
Václav Trégl se narodil 10. prosince 1902 v Bělé pod Bezdězem na Mladoboleslavsku. Divadlu propadl už v patnácti letech ve studentském divadelním kroužku, o něco později pak v místním ochotnickém souboru. Otec, zednický mistr, když viděl, jak se jeho syn nadchl pro herectví, moudře rozhodl, ať se tedy hercem stane, musí ovšem nejprve vystudovat konzervatoř.
Městečko Bělá pod Bezdězem bylo vždy pyšné na svého rodáka a nutno dodat, že na Václava Trégla vzpomínají Bělští s láskou dodnes. V prosinci roku 2002, u příležitosti stého výročí Tréglova narození, přišli položit květiny na jeho hrob mnozí občané i herečtí kolegové. Pak se uskutečnilo slavnostní odhalení pamětní desky na hercově rodném domě. Bronzová deska s Tréglovým portrétem vznikla v dílně uměleckého odlévání Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově, podle návrhu tamní studentky 4. ročníku Jany Blažkové.
Získal jsem kdysi část pozůstalosti po tomto skvělém herci malých, ale nezapomenutelných rolí. Uchovávala ji nejspíš jeho paní. Obsahuje fotografie, novinové výstřižky, hercovy deníkové diáře, smlouvy a také dopisy, které v roce 1979 adresovali paní Anně Tréglové po odchodu jejího manžela lidé, kteří ho milovali. Našel jsem mezi nimi i následující řádky Jana Wericha, tentokrát neadresované paní Tréglové, ale Václavu Tréglovi samotnému. Myslím, že nemohu tuto vzpomínku na tak milého člověka ukončit lépe, než jejich zveřejněním:
„Milý Vašíku,
zarmoutil jsi nás. Poprvé a také naposled. Myslím, že je to padesát let, co jsme spolu hráli poprvé. A nikdy jsme nezapomněli, tedy my, Voskovec a já, na ty nádherné chvíle s Tebou na jevišti.
Oči Ti těkaly, neviděly tenhle náš obyčejný svět. Hleděly do světa Tvé fantazie, ze které prýštil pramen čisté, nesmrtelné srandy odněkud z jiného světa. Odkudsi z Vesmíru, vzkaz komiků všech věků. Hrát s Tebou, Vašku, byla pro nás rozkoš a dobrodružství. Jen vzpomeň: soudce Paprikides v Oslu a stínu nebo pan Početník v Knihkupectví nebo starý sluha Rudolfa II.! To je jen drobet Tvé štědrosti.
Vašíku, za Voskovce, za sebe Ti děkujeme. Nikdy Ti to nezapomeneme.
Jan Werich.“
Foto: Archiv Ondřeje Suchého
