Jedenáct povídek o přátelství i zášti, o lásce i nenávisti, o zlobě i dobru – o životě. Prožil, zažil a zaznamenal je svěžím jazykem a s naprostou otevřeností i v oblasti erotických scén Oliver Burian.
V úvodu o své sbírce povídek se vyznává: „Toaleta může být krásný a nadýchaný úbor ženy, který potěší smysly. Toaletní voda nádherně voní, kéž by vám i mé povídky voněly. Toaleta může být místo plné ošklivých věcí a i ty v mých povídkách najdete, protože je život přináší.
Cílem knihy je vás pobavit. Když skončí na toaletě, a třeba v těch chvílích někdy těžkých, jindy krásně sametových, po ní sáhnete, abyste si zpříjemnili tu intimní chvilku, budu poctěn…“
Poznáte svět hokeje, golfu, zavítáte mezi horolezce, projedete se na lyžích, projdete se Prahou, ale navštívíte i místa, kam byste se radši dostat nechtěli – na policejní vyšetřovnu či na venerologické oddělení nemocnice. Působivé příběhy vás zavedou do doby dnešní i minulé s otevřeností zcela neobvyklou.
První vydání, pevná vazba s přebalem, formát 130×200 mm, 256 stran, cena: 229,- Kč
O autorovi:
Oliver Burian se narodil 13. března 1954 a dětství prožil na Letné. Vyrůstal v činžáku, v němž bydlel František Hrubín, který mu dal k dispozici svou rozsáhlou knihovnu obsahující díla běžně nedostupná, a tím v něm probudil jeho mimořádný zájem o literaturu. Jeho druhou vášní se stalo bruslení – v šesti letech začal hrát hokej za Spartak Praha Sokolovo. Dětství a pubertu strávil mezi Štvanicí a Sportovní halou v Parku Julia Fučíka, ponořen do knih a ledního hokeje. V roce 1969 žil delší dobu s rodiči v USA. Naučil se zde anglicky a angličtina se stala jeho dalším koníčkem. V roce 1987 ukončil aktivní sportovní činnost v Pražské Slávii, kdy do té doby vystřídal týmy od Sparty, přes I. ČLTK Praha, Duklu Liberec, Škodu Plzeň, Slovan Ústí nad Labem. Pak působil jako výtahový technik, průvodce cestovního ruchu, manažer a posléze ředitel jazykové školy Angličtina Expres. V roce 1992 nastoupil do Bontonu jako ředitel distribuce, stal se viceprezidentem společnosti se zaměřením na maloobchod a distribuci, následně byl spolumajitelem a ředitelem distribuční společnosti Panther.
Stálý pokles prodeje fyzických nosičů, jejichž boom a útlum popisuje v chystané románové trilogii Soumrak nosičů, která vyjde počátkem roku 2015, způsobil, že tuto branži opustil a věnuje se nyní konzultační činnosti a literární tvorbě. Povídky toaletní jsou jeho prvotinou. Mezi jeho životní vášně stále patří sport, literatura, hudba, film a divadlo.
Více infa: www.oliverburian.cz
Reakce čtenářů několika povídek
Oli, Očkování mě dostalo čtyřicet let nazpátek, sliby věčných lásek s holkama, který to možná v té chvíli myslí vážně a ty stejně podvědomě tušíš, že to bude jinak. Postpubertální duši mučí představy, co kde dělají. Popsals to skvěle, výborná povídka. Vykašlal jsem se včera večer na Borgii, syfilis byl zajímavější, než ta jejich travičská partička.
Ondřej Soukup, hudební skladatel
Ahoj Oli, píšu ti hned, jak jsem se slzami v očích dočetl jedním dechem tvůj Pařez! Vy… se na vše a začni psát! Je to SUPER!!
Michal Kocourek, producent
Ahoj ahoj, Olivere :o)
tak jsem se začetla do tvé povídky. Je naprosto super, to jakým stylem píšeš i obsahem. Hrozně se mi to líbí. Je znát, jak víš, o čem píšeš a hlavně o čem je život. Máš můj obdiv.
Anna Řibřidová, kolegyně z Literární akademie
No to mě teda po… Je to dobrý. Pošli další, ať vidím, jak držíš lať.
Petr Kryštůfek, výtvarník
Dal jsem to dvakrát a je to fakt pecka. No ty jsi spisovatel. Fakt.
Jan Klokočka, Auto Klokočka
No hochu, to jsem si smlsnul. Všechna čest – to prdí, jak říkají jazzmeni.
Filip Furst, muzikolog
Olivere, Ty se fakt nezdáš. Ta atmosféra porevoluční i současné Prahy… Nevím, jestli je to tím, že se pohybujeme ve stejných kruzích, ale mne to všechno maximálně oslovilo.
Alan Piskač, šéf hudebního vydavatelství
Ukázka:
„No, tak vidíš, že si to dokázal,“ smál se na mě Míra a já ho jen propichoval vzteklým pohledem. „Už jsme nahoře a teď druhou stranou krásně sejdem dolů a bude i ta procházka,“ usmíval se a skvělá nálada ho neopouštěla.
Ale mě mrazivá nálada ještě nepřešla, lehl jsem si ke stěně a koukal na skály naproti, koupající se v odpoledním slunci, a na rogala poletující pod námi. Dokonce jsem uviděl malé letadélko, které letělo v naší výšce tak blízko, že jsem v kabině rozpoznal nějakou blonďatou hlavu ukazující napřaženou rukou na nás.
Bylo to děsivě úchvatné. Takový překrásný den, a já trčel v té výšce, kterou nesnáším, v rozeklaných skalách zdobených šály bílých sněhových polí a chvěl se strachem a vzrušením.
Bylo tu hamletovské dilema: Být nasrán či nebýt nasrán? Toť otázka! Dumal jsem a vnímal jak mi buší krev v uších. Změřil jsem si tep a naměřil sto osmdesát i po tom, co už jsem seděl nějakých pět minut. Asi se teprve přihlásil strach, který mysl podvědomě potlačila, aby mi ve stěně nepovolily svěrače žlutého i hnědého a já si nevybarvil kalhoty do depresivních odstínů podzimního listí.
Zahlédl jsem Filipa, jak se těžce zvedá a plíží se podél skály ke mně.
„Jak ti je?“ zeptal se mě.
„Nevím. Celej se klepu, možná strachy nebo čím, a možná se ve mně probouzí malinká radost, že už jsme nahoře a máme to z krku. Přísahám, že do stěny už mě nikdo nikdy nedostane. S Mírou si to ještě vyřídím. Na ty jeho debilní nápady fakt nejsem stavěnej. A jestli se chechtá a myslí si, že to je sranda, tak to prrr.“
Ležel jsem a oddychoval a znovu si měřil tep s lehkou obavou, jestli se srdíčko nechystá na mrtvici. Klesl na sto šedesát, ale stejně jsem zdaleka nebyl v pohodě. Vyndal jsem z baťohu lahev, abych vypil zbytky vody. Pak jsem se zarazil a podal ji Filipovi: „Nechceš napít?“
„Ne, dík, už tam máš určitě málo.“
„Nedělej fóry a napí se, jen mi tam trošičku nech!“
Už neodolal, vzal si ode mě flašku a s přivřenýma očima hltavě spolykal část z těch pár decinek, co v ní zbyly.
„Ty vole! Dík!“ zašeptal.
Seděli jsme a oddychovali, když se k nám přiblížil Franta, jeden z těch mazáků horolezců. Stál před chvílí na hraně propasti a zaměřoval nás foťákem. Běhal mi mráz po zádech, když jsem pozoroval, jak je úplně na kraji, ale i tak jsem vzal Filipa kolem ramen a snažil se na ksichtě vykouzlit úsměv, aby fotka stála za to. Asi se mi to moc nedařilo, protože on nás ještě dvakrát vyblejsknul z jiného úhlu a pak se zeptal: „Tváříte se nějak kysele, chlapáci. Vám se tu nelíbí?“
„Mně se tu teda vůbec nelíbí, vždyť de o život!“
„Ale di, tahle ferátka sice není z nejlehčích, zato je překrásná. To snad uznáte. Který už máte?“
„Jak, který už máme? Já jsem se šel projít a o nějaký ferátce jsem v životě neslyšel.“
„Si děláš prdel?“ ptal se nevěřícně.
„Ani náhodou. Ty už si, Filipe, někdy něco takovýho lez?“ obracím se na parťáka ve smrti s dotazem.
„Nikdy, já jen chodím treky.“
„To mi chcete říct, že jste ještě nikdy nebyli ve stěně?“ znovu se zeptal nevěřícně.
„Přesně tohle ti chci říct. Nejvejš jsem byl na třešni někde v áleji, a ani tam jsem se necejtil nijak dobře. A tohle je zlej sen!“
„A ví o tom Míra?“
„Jasně že to musí vědět.“
Kroutil hlavou a zamířil k Vencovi, kterému něco šeptal do ucha. Pak se spolu vrátili k nám.
„Kluci, vy jste fakt eště nikdy nelezli?“ tentokrát se ptal Venca.
„Už jsme to říkali Frantovi. Nikdy jsme nic nelezli!“ odpověděl jsem.
„Tý vole!“ odfoukl si. Pak ho ale ještě něco napadlo a pokračoval: „Ale základní horolezeckej výcvik máte, ne?“
„A co to jako je? Mám řidičák, kartu na golf, maturitní vysvědčení, ale o nějakým zasraným horolezeckým výcviku jsem v životě neslyšel. A kdyby jo, tak se mu zdaleka vyhnu,“ dorazil jsem ho.
„Kurva, a co tady teda děláte dva a půl tisíce metrů vysoko? Vždyť je to hazard se životem!“ rozčílil se.
„Sem se šel projít, doprdele! Copak to nechápeš? Mluvil snad někdo o tom, že dem slejzat nějakou zasranou skálu po hromosvodu?“ brečel jsem na špatném hrobě.
(z povídky Ferátka)
Foto: JaS nakladatelství
