Čtyři skoro nejlepší kamarádi a sprchující se slon v rybníku. To není sen, to jsou prázdniny v jednom zapadákově, kde se normálně nic neděje. Až když přijede maringotka se zbytkem Cirkusu Vomáčka, nevyjdou všichni obyvatelé z údivu.
Mají v Polívce slona, který si hraje s mrňaty, a můžou se těšit na velkolepé cirkusové představení. Ovšem nic není zadarmo, a tak se musí zachránit tonoucí slonice Jolanda, pak objasnit její unos a najít ztracené dopisy, uhasit požár a odhalit další záhady.
Trochu detektivka, trochu letní selanka a hodně kamarádství – takový je prázdninový příběh v malé vísce tak trochu na konci světa.
Jiří Holub
Slon v Polívce
Ilustrace Juraj Martiška
První vydání, formát 160×195 mm, 136 stran
Cena: 245,- Kč
Ukázka:
„Slon v Polívce,“ vydechl Lůla a asi po sedmdesátý tu scenérii vyfotil, „tomu nikdo neuvěří!“ Pak dodal: „Enci už jsemto poslal, tak se nevzrušujte!“
Ještě, než to dořekl, už byla zpátky zpráva s osmdesáti vykřičníkama a textem: TO SI DELAS PR… ZA CHVILI JSEM TAM! E.
Enci, jak už asi tušíte, je čtvrtá skoro nejlepší kámoška. Jmenuje se Nela, ale protože je děsně vzdělaná, až s tím leze druhejm na nervy, říkáme jí od mala Chodící encyklopedie, což se tak nějak časem zkrátilo na Enci.
Enci je z děsně dobrý rodiny, jsou trochu noóbl, jak by řekla naše babi. Patřil jim tu největší statek a skoro všechna pole a lesy, pak jim to vzali komouši a po revoluci to zase dostali ve strašným stavu zpátky, ale už jsou zase děsně bohatý a k tomu děsně vzdělaný, žádný debžoti, jak by řekla Lufka.
Encin táta byl trochu divnej, furt se bál, že bude starej, a tak začal dělat pilota a vyžádal si cesty jenom proti času. Takže furt lítá a jeden den mu třeba trvá i tejden, tudíž stárne pomaleji a pro jistotu se domů vrací jenom děsně málo. Máma je učitelka, teda, je spíš už víc než učitelka, je ředitelka v naší spádový obci, kam musíme dojíždět do školy, protože v naší vsi se dá chodit nejdál do čtvrtý třídy.
„Jolando!“ řekla zase ta holka na verandě, to abych nezamluvil kvůli Enci to, co se před námi právě odehrávalo. „Co jsemti řekla?Mazej z tý vody…,“ a pak skoro prosebně dodala, „aspoň na chvíli, ty káčo pitomá, dyť se tam pak zase můžeš vrátit!“
Jenže Jolandě to asi bylo úplně jedno.
Pořád jsme stáli na břehu a nechtěli věřit tomu, na co se jako díváme, když se znovu rozkokrhal kohout a ze zadní části polopotopený maringotky se ozval chlapskej hlas: „Kušuj už, Maradono!“ To bylo ke kohoutovi, a pak k holce: „Šehy, nechceš taky něco přemáchnout? Doma je vody až po kolena! Už jsemvypral trička a ponožky, až doperu, tak tu taky vytřu!“
„Kašli na praní!“ vřískala ta holka, „a koukej mi pomoct dostat Jolandu z vody!“
To už se začala Lufka smát, přesně tohle byla situace pro ni!
„Hustý!“ řekla.
Ta holka si nás konečně všimla.
„Ahoj!“ pozdravila docela vesele na to, v jaký vlastně byla situaci. „Nemohli byste mi vy tři pomoct?“
„Čtyři,“ ozvalo se zafunění a za námi se objevila udejchaná Enci. „To nebyl fejk? Ta fotka je fakt pravá!“ zaječela a šlehla mi takovou přes rameno, že mi skoro odpadlo.
„Jau!“ vyjekl jsem, ale to už Enci obdivně obcházela kousek břehu a fascinovaně pozorovala slona.
„To je indický slon, že?“ zeptala se holky, a ta přikývla.
„Jo, indickej a úplně blbej!“ ošklivě se na slona, který si jí vůbec nevšímal a dál se sprchoval chobotem, podívala. „Tak co, pomůžetemi, vy… čtyři?“ znovu se zeptala a strašně pěkně se usmála.
„No jasně, že váháš,“ řekl Lůla a konečně schoval telefon.
Holka zašla do maringotky, odkud bylo chvíli slyšet nadávání, jak něco hledala, a šplouchání, protože to něco, podle nadávek, bylo pod postelí, a když se vrátila na verandičku, držela v ruce malýho gumovýho pískacího psa. Hračku pro mrňata, řekla by Enci, což samozřejmě okamžitě udělala. Ta holka tu hračku hodila naším směrem a řekla:
„Začněte s tímpískat. Jolanda tomiluje, tak půjde hned k vám. Nebojte se jí, nic vám neudělá!“
„Kdo, ta hračka?“ zeptala se Lufka a zkusmo na ni pískla. Slon se okamžitě přestal sprchovat. „Co by mi jako měla udělat gumová hračka?“ zasmála se a začala psa mačkat jako fakír, když hraje na píšťalu.
Jolanda vyrazila z vody nadzvukovou rychlostí. Nestihli jsme ani zařvat, a už byl slon s celou maringotkou z vody venku. Kohout se tak tak udržel, šmejkalo mu to v těch ponožkách, ale křídly to nakonec pěkně vyvážil. Lufka ječela a hodila hračku mně! Já s ní popoběhl, protože zadní kola maringotky, ze který crčela voda, byly pořád ještě ve vodě, a zase zapískal. Jolanda vyrazila za mnou. Nebudu lhát, že jsem neměl trochu nahnáno. Ono někdy stačí, když se na vás řítí Lůla, ten má ale do slona ještě pěkně daleko, natož, když se na vás žene obří Jolanda, která má v očích děsnou radost, a chce si hračku vzít.
O autorech:
Jiří Holub se narodil v roce 1975 a vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a kastelánem, v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše. Je spoluautorem úspěšných sborníků někdejší tvůrčí skupiny Hlava nehlava: Zuby nehty, 2007 a 2013; Tisíc jizev, 2008; Ruce vzhůru, 2009 a Noční můry nespí, 2011. Je autorem knih Kolik váží Matylda, 2009 a 2016; Vzpoura strašidel, 2010; Zádušní mše za hraběnku, 2011 a 2019, Jak se zbavit Mstivý Soni, 2011 a 2016; Prostě na mě zapomněli, 2015 a 2021 a Vzpoura strašidel / Kristýna se (ne)v(z)dává, 2020. V almanachu Povídka roku 2006 publikoval povídku Čas jít a čas jít domů. Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května.
Jeho knihy vyšly ve slovenštině a od roku 2020 se dostávají na CD nosiče v podobě audioknih.
Juraj Martiška se narodil v roce 1969 a je malířem a ilustrátorem, který žije a tvoří na Slovensku v Dunajskej Lužnej. Po dokončení Strednej školy umeleckého priemyslu v Kremnici absolvoval malířství na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u profesorů Ľ. Hološky a J. Bergra. Kromě volné tvorby ilustruje knihy pro děti a mládež, učebnice, příručky pro skauty a tvoří komiksy, věnuje se grafickému designu. Z bohaté tvorby vybíráme: J. Bodnárová: Dievčatko z veže (2011), M. Šurínová: Krajinka s koníkom (2010), Rozprávky P. Dobšínského: Zakliata hora (2009), A. Gregušová: Červík Ervín (2009), H. Ch. Andersen: Rozprávky (2008), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružstvá (2008), B. Ferero: Šimonove sandále (2008), Ľ. Suballyová: Klúčik od trinástej komnaty (2007). Ocenění: Červík Ervín – zařazený mezi nekrásnější knihy roku 2009, Krajinka s koníkom – zařazená mezi nejkrásnější dětské knihy roku 2010 a Diplom BIBIANY 2010 za grafickou úpravu knihy Ako začať zbierať známky. Pro JaS nakladatelství ilustroval knihy Jiřího Holuba Jak se zbavit Mstivý Soni (2011 a 2016), Kolik váží Matylda (2016), Zádušní mše za hraběnku (2019) a Vzpora strašidel / Kristýna se (ne)v(z)dává (2020). V roce 2019 vytvořil ilustrace v pohádkách Ivony Březinové To si piš!
Více infa: www.martiska.eu
Foto: JaS nakladatelství
