Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného »uvěznění« v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“
Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“
Anotace:
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Benjamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.
V knize zažíváte s autorem komedii českého komunismu, emigrujete do Londýna, vysíláte v české redakci BBC, bavíte se recesistickým humorem maďarských kolegů a pouštíte se do psaní her v angličtině, podle osobních rad anglo-maďarského humoristy George Mikese. Poznáváte zevnitř anglické divadlo, cestujete s ním po Evropě a Izraeli a potkáváte všude inspirující osobnosti. A sledujete jeho zdráhavé vstupy do postkomunistického Česka a českého písemnictví, vnímané ne jako návrat domů, ale jako nová pozvolná emigrace do neznámé země.
Benjamin Kuras
Malá paměť
382 stran
Cena: 298 Kč
Odpovědní redaktoři Patrik Linharta a Petr Stejskal
Více infa: www.dauphin.cz
O autorovi napsali:
Kuras je jeden z nejvtipněji píšících Čechů současnosti.
Blesk, 2005
Benjamin Kuras vyvolává ve veřejnosti jen dva pocity – obdivný předklon, nebo naprosté zatracení. To se přicházívá obvykle lidem neobyčejným, kteří konají neobyčejné dílo, jež nemůžete přehlédnout. Jeho životním tématem je svoboda, a jak o ni (často dokonce vědomě i dobrovolně) přicházíme.
Literární noviny, 2018
Jeho lpění na konzervativních hodnotách (v tom dobrém), i zatvrzelost v prosazování svých názorů, u některých lidí vyvolává zuřivé odmítání. O všechny tyto hodnoty, typické pro Evropu, se Kuras bojí a věští kontinentu nehezkou budoucnost. Občas se zdá, že bychom se měli bát s ním.
MF Dnes, 2005
O autorovi:
Benjamin Kuras se narodil v roce 1944. Zlíňák, vzděláním (od školky do absolutoria anglistiky) Olomoučák, větší částí pracovního života Londýňan, v posledních letech na částečný úvazek Pražák. Řemeslem spisovatel, dramatik, novinář, esejista, překladatel. Jeho hry inscenovala malá divadla v Londýně a Německu, vysílala radia BBC, stanice německé, italské, švýcarské, rakouské a české. Od roku 1990 jeho články z Londýna kořenily světovou tématikou česká periodika jako Respekt, Xantypa, Lidovky, MFDnes, Reflex. V současné době pravidelně publikuje v Playboyi, na internetu v Neviditelném psu.
S přístupem »4P« (pobavit, poučit a přimět k přemýšlení) Kuras do svých knih začleňuje širokou škálu témat, která se už dají klasifikovat do tří hlavních kategorií:
1. Historie, filosofie, náboženství: Češi na vlásku, Jak přežít padouchy, Nebýt Golema, Zakázané ovoce vědění, Žít všemi údy, Bláhové snění o světě bez padouchů. 2. Sex: Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, K.O.sexu. 3. Civilizační krize: Soumrak bílého muže, Jak zabít civilizaci, Poslední naděje civilizace, Zpráva o stavu civilizace, Pohřbívání svobody.
Ukázka:
KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM
„Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.
V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.
Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.
Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.
V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.
A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.
Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.
V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.
Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.
Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.
Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova:
Půjdeme se posadit do zahrady.
Ano, rád se do vaší zahrady podívám.
Mám tam spoustu záhonů.
Pěstujete něco?
Ano, tady mi roste salát.
Pěkný hlávkový.
A tady kvetou růže.
Já mám rád dobrý salát.
Já dávám přednost růžím.
S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína.
NÁVRAT K TRAUMATŮM
V roce 1983 zahájil Gustáv Husák útok na emigranty. Začal k nám pouštět na návštěvu matky. Taky jsme tomu říkali »Husákova pomsta«. Neznal jsem žádného, kdo by z toho neměl ne-li úplné trauma, tak aspoň nervový kolaps. Bylo to, jako by nás dohnaly sovětské tanky. Těch patnáct let odlišného života ve svobodě a tvrdě vymakaném pracovním a společenském úspěchu náhle konfrontovaných s husákovskou normalizací vytvořilo tak dokonalé vzájemné nechápání, že dynamitové rozbušky vybuchovaly po každé druhé nebo třetí výměně slov, názorů, rad, doporučení, příkazů, vzpomínek, výčitek a zásahů do našeho zavedeného životního rytmu a rutiny. Včetně otvírání dopisů a napomínání našich žen nebo partnerek. Ze samé lásky a péče matky rozvracely manželství, rozeštvávaly milostné vztahy, narušovaly pracovní schopnosti, demolovaly sebevědomí. Vracely nám vzpomínky na ty nejhorší zážitky z komunismu.
Psychické následky byly u mnoha z nás dlouhodobé. Mně trvalo skoro dva roky, než jsem si opět troufl na Mikesův recept přetvářet trauma v komedii. Byla to dřina a musel jsem na to odjet z Londýna pryč, někam do něčeho úplně jiného, co mně nebude připomínat ani komunismus, ani matku, ani můj londýnský byt, kde se ty mateřské konflikty odehrávaly.
Tuto divadelní hru, spolu s jednou golbergovkou pro izraelský a německý rozhlas, jsem napsal v Izraeli, kde jsem strávil tři čtvrtě roku. A vracel se do Londýna s vědomím, že ač budu mít navždy k Izraeli vztah věrného příbuzného, ve čtyřicítce bych už tamní životní tempo nedohnal a na permanentní stres si nezvykl a že psychicky i kulturně patřím do Evropy. Připomněla mně to i tehdy právě vydaná kniha rabína Davida Goldberga Divided Passions (Rozdělené vášně), analyzující rozdíly a místy až konflikty mezi židovstvím izraelským a euro-americkým. Takže tato hra byla, kromě »čistění systému« od komunismu a mateřské lásky, také trochu o úctě k Izraeli a lásce k Británii.
Foto: Nakladatelství Dauphin
