Tato kniha není můj žánr, takže nemůžu říct, že je špatná. To určitě ne, je prostě zvláštní. Ať už stylem, jak je napsaná nebo obsahem, kdy autorka si nebere servítky a popisuje tam např. zápach výkalů. Zvykala jsem si na to skoro třetinu knihy. Svůj příběh tu vypisuje na papír patnáctiletá dívka Mary. Zrovna se naučila psát, takže tam nepoužívá čárky a uvozovky v přímé řeči – což mi chybělo nejvíc. Jediné, že ukončí větu znaménkem a další větu začíná opět malým písmem. Ani jsem netušila, jak jsem zvyklá na správný pravopis. Prostě mi vadilo, že to tam není. Ale budiž, smířila jsem se s tím.
Je rok 1831 a Mary píše co se jí stalo a proč. Ještě před rokem žila na statku. Se svým despotickým otcem, matkou, třemi sestrami a dědou. Děda je po nehodě a nemůže chodit. Mary ho má nejraději a každou chvíli, kdy může utíká k němu. Otec na statku vládne pevnou rukou a vidí jen práci. Pokud se Mary chvíli opozdila nebo si dovolila říct něco co táta nechce slyšet, tak dostala nabito. Ale Mary za celý život nic jiného nepoznala a je spokojená. Má to tam ráda. Jednou jí otec řekne, že půjde sloužit k vikářovi, dostal za ní zaplaceno a hotovo. Mary se to nelíbí, ale otce musí poslechnout. Vikářova žena je těžce nemocná a Mary se o ní stará. Není tam šťastná, ale zvykla si. Chybí ji děda, sestry a tvrdá práce. Po smrti vikářovy ženy se vše změní a sled událostí přinutí udělat Mary něco, za co bude potrestaná.
Mě bylo Mary líto a to co udělala je špatné. Ale chápu ji, v dnešní době by bylo všechno jinak. Aspoň doufám, že by bylo přihlédnuto k okolnostem, proč to udělala. Příběh je silný a přinutí vás o knize přemýšlet. Jen ten styl psaní mi nesedl. Ale Mary se mi moc líbila, její myšlení bylo přímé a nezkažené. Nestyděla se za to kým je a používala svůj prostý rozum. Byla hrozně hrdá na to, že se naučila psát a číst. A že mohla napsat svůj příběh, kde líčí jak to vše doopravdy bylo.
Foto: Nakladatelství Plus
