Nakladatelství Triton ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha vydávají druhý díl trilogie Věk objevů. Fantasy trilogie Věk objevů, se odehrává ve světě, kde jsou knížecí kartografové váženými členy společnosti. Jejich úkolem není pouze mapy vytvářet, ale i aktualizovat, zkoumat neznámá místa a posouvat meze lidského poznání. Za hranicemi známého světa se totiž skrývá nejen nesmrtelné zlo, které se opět probouzí, ale také celé kontinenty, u nichž nápis »Zde žijí nestvůry« není jen prázdnou frází. Pověsti ožívají a legendy se ukazují být skutečností. Nadchází čas, kdy se celý svět změní – nebo zahyne.
Bezejmenný nepřítel stojí před branami a vypadá to, že existuje jediná cesta, jak zachránit Nalenyr před zapomněním. Dávní hrdinové, kteří už jednou bránili zemi, musejí být znovu probuzeni. Ke splnění tohoto cíle je však zapotřebí vykonat cestu do Pustin, kde jsou podle pověstí uvězněni – do Pustin, ve kterých není nouze o magii a nebezpečí.
Keles Anturasi, vnuk knížecího kartografa, je v zajetí znepřáteleného národa a jeho schopnosti mu snadno mohou přinést rozsudek smrti. Jeho bratra Jorima uctívají v říši daleko za oceánem jako boha. A jejich sestra Nirati dlí v ráji na pomezí života a smrti, ve společnosti svého šíleného dědečka a starého čaroděje toužícího zničit svět.
Všichni tři teď se svými společníky bojují o holý život ve světě, v němž válka na zemi zrcadlí válku na nebesích. Čeho se bohové obávají, tomu musejí lidé statečně čelit. Pomůžou jim jejich hrdinství a kouzla přežít tam, kde jsou věci zřídkakdy tím, čím se zdají být?
Michael A. Stackpole započal svou kariéru jako autor populárních sérií založených na filmových předlohách (Star Wars), brzy se však plně projevilo jeho nadání pro fantasy a postupně se vypracoval až na mistra epické fantasy plné dobrodružství a exotikou vonících dálek, což potvrzují nesčetné příznivé ohlasy na jeho dílo.
Závěrečná část trilogie, Nový svět, dorazí na knižní pulty v březnu roku 2012.
Kartomancie
Autor: Michael A. Stackpole
Originální název: Cartomancy
Překlad: Marek Čtrnáct
Obálka: Lubomír Kupčík
Formát: hardback, 140 x 210 mm
Počet stran: 480
Cena: 389,- Kč
Čas se krátí. V Nalenyru bojují jak ti, kteří chtějí tuto zemi zachránit, tak jejich protivníci, kteří by ji rádi zotročili. Brzy bude knížectví zpustošeno válkou a zamořeno hrozivými magickými silami, jež vyvolal prastarý nepřítel. Země nasákne krví bojovníků i bohů. Chvíle posledního střetu přichází a vnukové knížecího tvůrce map stojí přímo v centru vrcholící bitvy.
Keles Anturasi se žene světem, prchá před najatými vrahy a snaží se ovládnout síly, kterým stěží rozumí. Jeho bratra Jorima čeká souboj se starodávným bohem, jenž kdysi stvořil celý pantheon a teď jej hodlá zničit. A jejich sestra Nirati se spolu s mrtvým hrdinou vydává na tažení proti samotnému peklu.
Když už je poslední bitva na spadnutí, přicházejí na pomoc probuzení obránci říše z dávných věků. Ale může tato nepočetná skupina válečníků a čarodějů obstát proti zlu, které se snaží uvrhnout celý svět do nekonečné temnoty nočních můr a zapomnění?
Již vyšlo
V zemi Nalenyr se rodina knížecího kartografa těší výsadnímu postavení. Její členové nejen že kreslí mapy a zkoumají neprobádaná území, ale rovněž aktualizují a rozšiřují dosud známé vědomosti o světě. Jejich talent jim vynesl nevídanou moc a bohatství – na druhou stranu je však může stát život.
Keles a Jorim, vnuci knížecího kartografa, byli vysláni na nebezpečnou misi, aby prozkoumali nejtemnější kouty neznámých končin. Zatímco jeden mapuje moře, druhý nalézá oblast zničenou starodávnou magií. Jejich sestra Nirati se mezitím snaží ochránit bratry před intrikami, hněvem a závistí, které rodinu doma ohrožují.
Ale to, co Keles a Jorim tentokrát objeví, bude mnohem větší a děsivější než jakékoli nové země. Křehký mír, který byl nastolen před staletími po téměř apokalyptické zkáze, je náhle ohrožen a vražedný útok na rodinu kartografů spustí vlnu událostí, které otřesou celým světem.
Ukázka
Dunos se otřásl a zdravou rukou objal svůj hubený hrudník. Naskakovala mu husí kůže a dal by cokoli za to, aby si mohl přes nahé tělo natáhnout třeba jen maličký kousek pokrývky, ale i tohle pohodlí mu bylo upřeno. Musel sedět na rozvrzané dřevěné stoličce a dívat se do tlusté černé svíce, která blikotala ve středu chatrče. Vydávala jen slabé světlo a žádné teplo.
A netřásl se jen zimou. Ze zkřivené levé ruky té babizny a způsobu, jakým její tlusté drápy škrábaly po listu rýžového papíru, se mu krabatila kůže. Její kostnatá pěst se sevřela kolem štětce, který držela v pravé ruce, a navzdory třasu se jí dařilo malovat slova stejně krásná, jako byla ona sama ošklivá. Dunos z nich dokázal přečíst jen několik, nanejvýš ta s půl tuctem tahů, ale takhle rozházená po čtvercovém listu papíru nedávala žádný smysl.
Dunos chtěl z chatrče té čarodějnice utéct. Konečně, bylo mu už deset let a jen sotva by se dal označit za dítě. Podnikl dlouhou cestu na sever do Moriande. Setkal se s šermířem, který byl Mystikem, a prodělal léčbu v hlavním městě Nalenyru. Dotkla se ho magie posledního z vanyesh, Kaerinuse. Pokud ani tento mistr xingna nedokázal uzdravit jeho ruku, jak by to mohla udělat tahle ženská? V porovnání s černokněžníkem, který přežil Kataklyzma, nebyla ničím.
Ale neutekl. Stejně jako u lidí z Muroneku mu strach z ní stáhl hruď a podlomil nohy. Mnoho lidí ji nenávidělo, ale přesto za ní všichni chodili, když to bylo potřeba. Lektvarem nebo tinkturou dokázala srazit horečku nebo utišit bolest. I když se jí lidé báli a nutili ji žít na okraji města v temném lese, potřebovali ji.
Co bylo pro Dunose důležitější: jeho rodiče chtěli, aby tu zůstal. Když dorazili do Moriande, dělal si jeho otec naděje, ale Dunosova levá paže zůstala uschlá i po léčení. Když byla jejich největší naděje zničena, předali rodiče Dunose do péče Uttisy, čarodějnice, která jeho matku od dětství stráveného v Muroneku strašila ve snech.
Co se Dunos svým rodičům říct neodvažoval, bylo, že zatímco oni se čím dál tím zoufaleji pokoušeli o to, aby byl zase celý, on sám si s tím přestal dělat takové starosti. Moraven Tolo, šermíř, s nímž se setkal, se zúčastnil hojení. Dunosovo rozrušení z toho, že jeho paže nebyla vyléčena, bylo očividné, ale šermíř ho uklidnil. „Magie slibovala jen to, že nás uzdraví, ne že nám dá, co chceme. Dala nám, co potřebujeme.“
Tahle poznámka Dunose zmátla, ale na dlouhé cestě zpátky do mlýna, který provozovala jeho rodina, o ní hodně přemýšlel. Ano, jeho levá ruka byla prakticky k ničemu. Když musel nosit vodu ze studny, mohl nést vždy jen jeden kbelík, ale prostým faktem bylo, že mohl jít ke studně dvakrát a na tom rozdílu záleželo jen maličko.
Zjištění, že díky svému postižení nemůže být šermířem, jak o tom kdysi snil, bolelo, ale ještě víc bolelo, že jeho otec si teď myslel, že nemůže být ani mlynářem. Moraven řekl, že by se možná mohl stát šermířem, ale jeho otci se zdálo, že je odsouzen k životu žebráka. Dokonce si vzali do učení jiného chlapce. Cenili si toho, že byl silný jako vůl, i když inteligencí se volovi podobal také.
A tak tu Dunos seděl – v zimě a strachu, v chatrči prosáklé magií – a doufal, že se přání jeho otce splní. Byl odhodlán ukázat, že i když nemůže být vším, co jeho otec chtěl, může být loajální a poslušný.
Babizna odložila štětec a foukla na papír, aby rychleji uschl. Otočila se a podívala se na něj – pravé oko mžouralo tak, že bylo skoro zavřené, levé nadpřirozeně velké. Její tvář jizvily vrásky jako pukliny v bahnité půdě. Vlasy měla křehké a zvlněné, jejich neposlušné bílé pramínky unikaly sponě z kůže a dřeva.
Navlhčila si rty jazykem a když otevřela ústa, těch pár zubů, které Dunos viděl, bylo zohaveno kazy. „Máš rušnou mysl, chlapče.“
„Ano, babičko.“
„Dokážeš přečíst, co jsem napsala?“
„Něco, babičko.“
„Na tom nezáleží. Je dobře, že to nedokážeš.“ Zvedla papír a postrčila ho k němu. „Vezmi si ho.“
Dunos zvedl pravou ruku, ale čarodějnice zasyčela. „Ne touhle rukou, hloupý kluku. Levou rukou! Můžeš ji trochu používat, ne?“
Dunos pomalu zvedl levou ruku. Nelíbilo se mu dívat se na ni, protože vypadala nelidsky. Jeho kosti byly jako větvičky a kůže drsná a stará. Soustředil se a donutil svou dlaň otevřít se a ohnul loket. Pevně sevřel rty, byl odhodlaný, že nevykřikne, ať to bude bolet sebevíc. Ale ono to už tolik nebolí, co?
Nenechal se rozptýlit myšlenkou, že jeho ruka na tom možná je lépe. Palcem a ukazováčkem sevřel bílý list a čarodějnice ho pustila. Ruka mu začala klesat už z váhy toho dokumentu. Růžek rýžového papíru začal padat směrem k plameni, ale Dunosovi se ho podařilo odtáhnout, svaly kolem očí se mu sevřely vypětím.
Babizna pomalu přikývla. „Velmi dobře. A teď ho zmuchlej. Udělej z něj kouli, levou rukou. Dělej, kluku. Teď hned!“
Její ostré vyštěknutí s ním otřáslo. Začal poslouchat a přemýšlel, jak by se všechen ten papír mohl vejít do jeho dlaně. Ale jak ho mačkal, pocítil ve své ruce zabrnění. Ten pocit se podobal tomu, co cítil během hojení a co cítil víc než před rokem, když našel zářící modrý kámen. Tehdy po něm sáhl, natáhl se a dotkl se ho. Potom už si nepamatoval nic, dokud se neprobral, míli po proudu od místa, kde ten kámen našel.
Jeho prsty pomalu deformovaly rýžový papír. Na omak byl suchý – stejně suchý jako jeho kůže. Jeho prsty přejely přes slova a zmuchlaly je. Papír zapraskal. Svírání se sice nikdy neuvolnilo, ale jak tak pracoval, zdálo se mu, že má v prstech větší sílu. Papír pomalu mizel v jeho pěsti – v té ubohé, seschlé pěsti – a on ho tiskl tak silně, jak to jen dokázal.
Nic neříkal. Jediným zvukem bylo šustění stromů venku a sípání babizny. Dunos se držel a přál si, aby byl ten papír menší a menší, menší než kámen, menší než cokoli. Chtěl, aby byl tak malý, že by zmizel.
„Otevři ruku, kluku. Dej mi ho.“
Jeho prsty se rozevřely, jako by byly nějakým mechanickým zařízením. Papír vypadl do jejích čekajících rukou. Vzala za něj a pomalu ho začala rozbalovat. Dunos nechal svou ruku klesnout na stůl a tam ji nechal – už ji neschovával po svém boku.
Babizna vyhladila papír na stole a přitom přikyvovala a něco si mumlala. Špinavým nehtem přejížděla po liniích vrásek, nejprve se vrhla na trojúhelníky, potom je začala spojovat se čtverci a kosočtverci. Její prsty přejížděly po dokumentu stále rychleji, znělo to jako suché listí šustící na dlažbě.
Znovu se na něj podívala, s oběma očima rozšířenýma a bíle orámovanýma. „Co jsi zač, kluku? Proč zabiješ boha? Proč jsi nás přišel všechny zničit?“ Své otázky zdůrazňovala úderem pěstí do stolu. Svíčka se na okamžik zapotácela a na papír se rozlil vosk.
Potom začal téct po papíru, nahoru skrz jeho záhyby. Černý vosk přidal tahy k některým slovům a z jiných tahy vymazal. Dunos uměl číst jen velmi málo, ale jeden znak – znak měsíce – byl jasně viditelný.
Znak Griji, vlka. Boha smrti.
„Odpověz mi, kluku!“
„Já nevím, o čem to mluvíte!“
Natáhla ruku, chytila ho za vlasy a přitáhla jeho obličej k papíru. „Podívej, znak boha smrti! Ty čáry, samé konflikty. Trojúhelníky v trojúhelnících, samé katastrofy, čtverce, co neukazují žádné rozuzlení! Všechno jen smrt a zkáza. Smrt a zmar pro všechny.“
Její hlas se změnil v tvrdý šepot. Sevřela Dunose pevněji a do jeho vlasů se zabořily dlouhé nehty. „Pro všechny kromě tebe, Dunosi. Co jsi zač?“
„Já nevím!“ Dunosova levá ruka nějak vylétla a odrazila ji. Uslyšel, jak něco prasklo a ona vykřikla. Babizna zavrávorala a skoro spadla ze své stoličky, potom se postavila a pokusila se zvednout zlomenou ruku. Nešlo to.
Papír se začal pohybovat, skládat se. Hroutil se a otvíral, točil a zužoval, pak se narovnal. Během několika vteřin ze sebe vytvořil skládaného papírového vlka, ozdobeného všemi slovy, které Uttisa napsala.
Babizna zalovila ve svém rouchu a vytáhla kruhový talisman, který pozvedla k levému oku. „Ty jsi jeho, Dunosi. Patříš Grijovi. Jsi mazlíček smrti a on si pro tebe přišel.“
„Ne, ne, to nejsem.“ Dunos chytil papír do levé ruky a nakrmil vlkem plamen svíčky. „Já nebudu jeho mazlíček!“
Foto: Nakladatelství Triton
