Román slavného nizozemského spisovatele a biologa Maartena ’t Harta Osud tažných ptáků připomíná svou podmanivou atmosférou obrazy starých holandských mistrů. Prodáno astronomických dva a půl milionu výtisků!
Hejna tažných ptáků patří ke koloritu krajiny bahnitých poldrů v západním Nizozemí, kde se odehrává příběh mladého biologa Maartena, pečujícího o umírající matku. Citlivý introvert hledá útočiště v přírodě, četbě knih a vážné hudbě. Proplouvá rákosím kanálů a naslouchá volání táhnoucích kolih, v němž nachází harmonii podobně jako v Schubertově symfonii. Ve vzpomínkách se vrací do dětství, poznamenaného přísnou protestantskou výchovou, a k mučivé a marné lásce k dívce Martě.
Cit pro atmosféru, jemné psychologické postřehy a intenzivní dramatické scény zajistily ‚t Hartově autobiografickému románu přízeň čtenářů. Osud tažných ptáků byl zařazen mezi školní četbu, přeložen do osmi jazyků a zfilmován se slavným Jeroenem Krabbém v hlavní roli.
Je s podivem, že za čtyřicet let od svého prvního vydání se kniha nedočkala českého překladu. Vychází až nyní díky překladateli Lukáši Vítkovi a nakladatelství Prostor 14. března 2019 v rámci Velkého knižního čtvrtka, s ilustracemi výtvarnice Andrey Komárkové.
„Po šálku čaje zamířím k našemu člunu a odplouvám pryč po vodě do rákosišť, abych byl nablízku ptákům, jmenovitě kolihám a jejich melodickému volání, nepopsatelně krásným, lehce plynoucím trylkům,“ promlouvá ústy svého hrdiny nizozemský spisovatel Maarten ‚t Hart v románu Osud tažných ptáků. Kniha se v originále jmenuje Hejno kolih a fascinace těmito tažnými ptáky prostupuje celým dílem. Hrdina a vypravěč příběhu Maarten je pozoruje nejen v rákosišti, zjevují se mu také v osudových okamžicích – např. když se zamiluje či když tráví s umírající matkou její poslední dny: „Kolihy jsou tak vzácné, tak ojedinělé, že se mi zachce běžet k oknu, abych si je prohlédl. Ale neudělám to, jenom mě napadne: Zemřela v okamžiku, kdy tudy proletěly kolihy; a ta myšlenka mě utěšuje, jakkoli je zvláštní.“
Láska k přírodě je jedním z mnoha společných rysů autora a jeho hrdiny biologa Maartena. Oba prošli tvrdou kalvinistickou výchovou, jež jim však v dospělosti nezabránila stát se ateisty. Ve strhující tragikomické scéně nechává ‚t Hart svého hrdinu, zjitřeného matčiným žalostným stavem, vypráskat ze dveří kázající presbytery a odvrhnout víru v Boha: „A při té chůzi vím najednou jistě, ano, s onou neochvějnou jistotou, o níž vždy mluví kalvinisté, že křesťanství je podvod; ano, že celý život je jedna velká ničemná lež a že se teď kdesi daleko ve vesmíru mému zármutku satansky vysmívá bůh, bůh desáté neděle, ten, jehož otcovská ruka matce přidělila chorobu, předehru pekelných bolestí. Takový je bůh, bůh Heidelbergského katechismu, bůh tolik nenávidějící lidi, že pro ně vymyslel rakovinu hrtanu. Dokonce ani lidé se nedokážou vraždit tak zákeřným způsobem, jakým to dovede bůh skrze tuto nemoc.“
Vedle přírody přináší Maartenovi vzpruhu klasická hudba, která byla v ’t Hartově kalvínské rodině považována za světskou marnivost. Maarten si uvědomuje, že příroda a hudba dávají jeho životu smysl: „Proč chci i přesto dál žít? Téměř mě pro to nenapadají žádné jiné důvody než vůně jarních večerů, bezvětří podzimních rán, kosí zpěv na jaře, rákosiště zalité letním sluncem, kolihy, Schubertova hudba.“ Mj. sám ’t Hart tvrdí, že jeho náboženské cítění se cele přetavilo do hudby, čehož dokladem je jeho umění pianisty a varhaníka i sepsaná monografie o Bachovi.
’t Hartův román je především o hledání blízkosti a porozumění, které plachý single bolestně postrádá. Když si konečně domluví svou první milostnou schůzku, pronásleduje ho nutkavá myšlenka, podivný přelud, že zemře: „Vidím sám sebe zakrváceného ležet na skalách, stále znovu se vidím řítit do hlubin podél zelených svahů k jehličnanům, na něž se nabodnu, nebo k ostrým špičatým skaliskům, na nichž uváznu na tak dlouho, dokud nezemřu hladem a žízní. Stále znovu přichází to děsivé padání a já dělám, co mohu, abych tyto výjevy zahnal jinými, rákosištěm v letním slunci, hejnem kolih, tokajícími potápkami, představami, jež mi na okamžik přinesou úlevu, avšak vzápětí začínám padat, padám nezadržitelně.“
České vydání doprovázejí ilustrace Andrey Komárkové, vnučky malíře Vladimíra Komárka.
Anotace:
Mokřady jihozápadního Nizozemí jsou útočištěm ptactva, které fascinuje nadějného biologa Maartena. Pravidelně vyplouvá na svá pozorování, aby v přírodě našel harmonii, kterou postrádá mezi lidmi. Příběh se plynule pohybuje mezi přítomností a minulostí. Minulost čtenáři odkrývá přísnou kalvinistickou výchovu jedináčka v rodině zelináře v padesátých letech, v přítomnosti sledujeme Maartenovu láskyplnou péči o umírající matku, jeho badatelské výpravy a snahu o sblížení se ženami, které komplikují jeho vnitřní strachy. Cit pro vnímání přírody, jemné psychologické postřehy a intenzivní dramatické scény zajistily autobiografickému románu přízeň evropských čtenářů. Knihy, která byla též zfilmována, se prodalo již dva a půl milionu výtisků.
Z nizozemského originálu Een vlucht regenwulpen, vydaného nakladatelstvím Uitgeverij De Arbeiderspers v Amsterdamu v roce 2016, přeložil Lukáš Vítek
Odpovědná redaktorka Jana Pellarová
Ilustrace v textu a na obálce Andrea Komárková
248 stran
Cena: 287,- Kč
O autorovi:
Nizozemský spisovatel a biolog Maarten ’t Hart se narodil v roce 1944 a je autorem 44 knih včetně 16 románů, řady povídkových sbírek, esejí a známé monografie o Bachovi. Tři z jeho románů byly zfilmovány. Vystudoval biologii na univerzitě v Leidenu, kterou také vyučoval, než se stal v osmdesátých letech spisovatelem na plný úvazek. Vyrůstal v přísné kalvinistické rodině a právě autobiografické prvky, kromě vášně pro klasickou hudbu a detailních popisů přírody, jsou jedním z význačných rysů jeho díla. Do češtiny byl dosud přeložen jeho román Hněv celého světa (Karolinum 2001). Autor je originální tím, že ve své osobě spojuje modernistu (reprezentovaného jemnými psychologickými ponory), klasického vypravěče ve stylu Charlese Dickense a spisovatele každodenního okamžiku. Kniha Osud tažných ptáků byla přeložena do osmi jazyků a popularitu získala zejména v Německu, kde byla vydána již pětkrát. Autor pravidelně vystupuje v médiích, v r. 2014 oslovil široké nizozemské publikum pořadem o pěstitelství Maartenova zahrada. Již více než půl století žije v bezdětném manželství s Hanneke van den Muyzenbergovou.
Ukázka:
Pokřikují na mě a z bezových keřů u cestičky si nalámou klacky, jimiž mávají ve vzduchu. Klidně si před nimi vykračuji po loukách toho roku zbělených rožci. Nemám strach, nevědí, kam mám namířeno, a netroufají si za mnou vkročit na pastviny obehnané ostnatým drátem. Mě však pronásledování rozčiluje; den ode dne pokřikují halasněji a zlověstněji švihají klacky. Jejich nadávky mě nezraňují, volají »generále«, jelikož mě tak učitel Cordia pokaždé oslovuje. Přál bych si, aby to slovo přestal používat a v přítomnosti ostatních zanechal i pochvalných poznámek. „Ty jsi jediný, komu to v téhle třídě myslí. Vy ostatní jste všichni tupá nuzácká špína!“ Takhle a podobně se vyjadřuje. Co řekne ráno, to na mě odpoledne posměvačně pokřikují čtyři kluci, před nimiž kráčím po cestičce. Já jim však neodpovídám, snažím se jít co nejklidněji. Můj vztek nicméně každým dnem roste, aniž bych to na sobě dal znát. Poté, co kluci jednoho letního dne za mnou otevřou křivou branku, před níž se doposud zastavovali, vzplanu hněvem. Musím se ohlédnout. Hoši klidně postávají u branky a radí se. Náhle se ke mně rozběhnou, klacky vodorovně namířené jako oštěpy, hlasitě volají »generále«, a jen co se zastavím a otočím se, jsou u mě. Rozděluje nás mezera tří dlaždic. Proč se na mě teď dívají s takovým vzrušením? Proč jim tak planou oči? Největší chlapec, jenž mě i ve třídě neustále trýzní, poručí: „Chyťte ho!“
Hoši vykročí směrem ke mně. Trochu se musím vzepřít nutkání vzít nohy na ramena, ale neuteču. Jsou nyní tak blízko, že bych na ně snadno dosáhl nataženou rukou. Mlčky jim hledím do obličeje do výsměšných očích. Vtom mě největší chlapec udeří klackem, který se mi sveze po levé paži. Místo bolesti pocítím prudký, divoký hněv. Oběma rukama uchopím klacek a trhnu jím tak prudce, až chlapec přepadne na zem.
I zbylí tři hoši se do mě teď pustí, což znásobí můj vztek. Paže se mi chvějí, biji je klackem, který jsem ukořistil, po hlavách, slyším podivný děsivý jekot a až později si uvědomím, že ho sám vydávám. Cítím, jak se mi u úst tvoří pěna. Trojice se rozuteče a čtvrtý chlapec se pokouší vstát, už jsem však u něho, padnu na něj a oběma rukama mu buším do hlavy. Přitáhnu si ho za mastnou čupřinu, vstanu a vleču ho travou. Snaží se vyhrabat na nohy, jednou rukou si ho však lehounce přidržím, takže mi poprvé dojde, proč mi matka tak často říkala: „Ty jsi tak příšerně silný.“ Chlapec se mě pokouší kopnout, ale nepodaří se mu to. Hlavu mu přimáčknu do čerstvého kravince a vztek mi přitom prohvizduje mezi rty podivnými nesouvislými zvuky. Pořádně tu nenáviděnou kebuli vymáchám v neřádu. Obličej i vlasy chlapci zhnědnou, do úst se mu dostane spousta čerstvých výkalů, pro něž dáví. Cítím, jak sebou tělo pode mnou škube a mezi hnědí trusu spatřím zvratky. Najednou se uklidním, vztek zmizí, chlapce postavím na nohy a po trávě opět zamířím k cestičce. Jednou jedinkrát se ohlédnu. Trojice hochů postává na dláždění, čtvrtý je na louce sehnutý k zemi a zvrací. Z obličeje a šatů si travou otírá hnědé lejno. Ubírám se po cestičce a roztřesu se jako osika. Co jsem to jenom udělal? Když jim zmizím z dohledu, sednu si do vysoké trávy. Slzy mi tečou po tvářích kvůli tomu strašlivému hněvu, záchvatu šílenství, v němž se neovládám.
Jakmile dorazím domů, matka mi vytkne: „Jdeš pozdě.“
„Ano,“ přikývnu úsečně, „pomáhal jsem panu učiteli.“
Po onom dni mě čtyři kluci již nepronásledují.
Foto: www.eprostor.com
