Nakladatelství Fantom Print vydává: M. T. Majar – Znamení vlka .„Vždycky věděla, že není obyčejná. Ale tohle předčilo veškeré její představy…“ Urban fantasy od české bestsellerové autorky M. T. Majar.
Tak jako jeden z fenoménů a největších bestsellerů dnešní doby, román Padesát odstínů šedi, i Znamení vlka začalo původně jako fan-fiction. M. T. Majar neměla vůbec žádné ambice, nezásobovala nakladatele svými rukopisy, prostě jen chtěla psát pro radost z psaní samotného. A nakladatel si našel ji.
M. T. Majar se se svou fan-fiction stala okamžitě legendou na serveru Bez-hranic.cz, kde své dílo po kapitolách publikovala. Stovky a později i tisíce fanynek netrpělivě čekaly na další příběhy sympatické Češky Tori, žijící v USA a autorka je nezklamala. Znamení vlka psala po večerech a za dva měsíce je dokončila. Kromě toho se však pustila do dalšího projektu, který ji zcela nečekaně vynesl mezi bestsellerové autorky.
Nakladatelství Fantom Print totiž po přijetí Znamení vlka, které M. T. Majar začala z fan-fiction přepisovat na samostatný příběh, odhalilo jiný skvost v autorčině šuplíku – román Hot Boys. Vzhledem k tomu, že nespadal do běžné produkce nakladatelství, rozhodli se ho vydat pouze elektronicky. A opět autorčina tvorba následovala vývoj Padesáti odstínů šedi.
Zrodil se totiž netušený bestseller, který porazil v přímém souboji o čtenářskou přízeň taková esa, jako jsou Jo Nesbø nebo Stieg Larsson. A to byl teprve začátek autorčiny kariéry…
M. T. Majar nabourává Znamením vlka tradiční pojetí urban fantasy, které zaplavují český trh ze zámoří. Příběh Tori oživuje autorčin specifický smysl pro humor, cit pro napětí, drama, akci i romantiku a její nepochybný talent pro vytvoření plastických a sympatických hrdinů.
V žánru urban fantasy se jedná nepochybně o knihu roku, kterou nesmíte minout!
Anotace:
Stačí jedno kousnutí…
Tori neměla zrovna normální dětství a dospívání. Ani ona sama není tak docela »normální«. Ale co je doopravdy zač, to zjistí až na druhém konci světa, kde chce začít nový život. A ten také opravdu začne. Sama však netuší, jak moc jiný bude. Do cesty, mezi stehna a následně do srdce se jí připlete alfa smečky lykantropů se slabostí pro zrzavé slovanské typy…
Slovo »vlkodlak« je na místě, ale oni si tak neříkají. Jsou lycas. Jejich svět není uhlazený a snadný. Je to svět příšer, svět boje, krve a sexu. A Tori se toho všeho dostane víc, než by kdy tušila…
Ukázka:
1.
Někdo mě sledoval.
Jakmile jsem si to uvědomila, ledové prsty strachu mi přeběhly po páteři.
Už nebylo možné předstírat, že je to jen moje vlastní nabuzená představivost, ovlivněná osamělou chůzí přes rozlehlý setmělý prostor. Dvacetkrát jsem prošla tímhle místem, přes noční městský park. Po jednadvacáté mám prostě smůlu. Můžu si za to sama. Byla jsem beznadějně blbá.
Celý večer stál za houby vinou nepovedeného rande naslepo, do kterého mě uvrtala Beth, a já ji za to roztrhnu jako hada. Pokud budu mít příležitost. Chtěla jsem do sprchy a smýt ze sebe pachuť mučivé konverzace s magorem na druhé straně stolu.
Chtěla bys slyšet, jak zní tvoje jméno v klingonštině?
Chtěl bys slyšet, kolik výrazů má moje rodná řeč pro někoho, jako jsi ty?
Zabalil to u šestého, a to jsem zdaleka nekončila. Zkrátila jsem si cestu přes park s vidinou pohodlného gauče, knížky a hrnku kafe. A teď to mám.
Srdce jsem měla až v krku, vlasy se mi ježily a žaludek se mi stočil do pevného uzlu.
Už nebyl prostor pro předstírání, že to, co slyším, jsou typické noční zvuky do tmy ponořeného parku. Chodník se stáčel a nořil do temných stínů. Někdo za mnou šel a v tuhle chvíli už se ani nesnažil zůstat nezpozorován.
Uslyšela jsem šepot a jako odpověď pobavené uchechtnutí. Šla jsem tak rychle, že to bylo těsně pod hranicí poklusu, který by se rychle změnil ve zběsilý útěk. Zdálo se mi, že tlukot mého srdce se musí rozléhat všude kolem stejně jako klapot podpatků. Pootočila jsem hlavu a rychle se ohlédla. Byli dva a byli blízko. Pohled přes rameno mi potvrdil to, čeho jsem se hrozila. Pro ně to byl signál k tomu, že hra na schovávanou skončila.
Jeden z nich hvízdnul a já se rozeběhla. Pozdě, bylo prostě příliš pozdě a oni byli moc blízko.
Ucítila jsem prudkou ránu do zad a v pádu jsem se pootočila s výkřikem, který rozčísl noční ticho.
„Hergot, zacpi jí hubu, LeRoyi, ať neječí.“
Dopadla jsem na zem, hlava zaduněla o betonový chodník a přistálo na mně těžké mužské tělo. Nadechla jsem se, zvedla ramena a muž jménem LeRoy mě praštil, až mi hlava opsala oblouk a znovu udeřila do země.
Ležel na mně celou vahou těla, drtil mi lebku tlakem dlaně přimáčknuté přes má ústa, zarýval mi nehty do tváře. Mastné vlasy mu visely do obličeje a jejich umolousané konečky se mě téměř dotýkaly.
„Drž ji pořádně, musíme ji zvednout a dostat támhle do těch keřů.“
Třeštila jsem oči, měla jsem pocit, že mi v nich praskají žilky. V hlavě mi od nárazů jiskřily ohňostroje a pekelně mě bolela, to vše ale bylo druhotné. Prvotní byl příšerný a v takové intenzitě doposud nepoznaný strach. A někde pod ním i vztek, že nemám dost síly, abych z nich vymlátila duši.
„Neraď, kurva, vím, co mám dělat.“ LeRoy ke mně otočil obličej, zkřivený vítězoslavným šklebem a v koutcích úst se mu leskly sliny. Foukl mi do tváře a já se začala znovu zmítat a bezhlesně křičet pod jeho hrubou dlaní.
„Copak? Chtěla bys mi něco zazpívat? Nech si to na pozdějc, slibuju, že tě tadyhle s Jonasem zpívat naučíme.“
Prohnula jsem se v zádech v marné snaze ho ze sebe shodit. Sjel na bok, dřepnul si a druhou rukou mě popadl za rameno. Jonas udělal totéž z druhé strany, zvedli mě, LeRoy se pevně přitiskl k mým zádům a společně mě táhli z cesty dál do porostu.
Kopala jsem nohama, podpatky se mi zarývaly do travnaté země. Vlekli mě, visela jsem jako hadrová panenka, džínovou bundu spolu s tričkem vyhrnutou až pod žebra. Na nahém břiše mi naskočila husí kůže. Vzadu nad bedry jsem jasně cítila, jak moc se LeRoy na tu lekci zpěvu těší. Všimla jsem si, že moje kabelka zůstala ležet na cestě. Kéž by jim šlo jen o peníze… Bože. Ach, bože!
Poslední jiskřičkou naděje bylo, že se někdo objeví, že někdo půjde kolem. Uvidí mě, nebo uslyší zvuky, co tlumeně vydávám. I ty se v nočním tichu nesly, ale nebyl nikdo, kdo by je slyšel. Táhli mě dál, zůstávaly za mnou rýhy v zemi, LeRoyovy špinavé prsty jsem měla vpáčené do tváře a v očích mě pálily slzy. Výhled na cestu mi zakryl vysoký, košatý keř a podobné byly všude kolem nás.
Hlavně ať to není konec, prosím. Ať to přežiju. Přestanu řešit vlastní neutěšený život, přestanu se trápit pocitem, že si mezi ostatními lidmi připadám jako marťan. Ochotně půjdu na jedno debilní rande týdně, slibuju. Jen ať to, proboha, přežiju.
Jonas se svezl na zem, posadil se za mě s roztaženýma nohama a vtáhnul mě mezi ně. Protáhl obě ruce pod mými a pevně mě držel. Ležela jsem s hlavou na jeho břiše a marně jsem se snažila do něj zatnout prsty. I když jsem nevěděla, k čemu by bylo dobré, kdyby se mi to podařilo.
Vzpomněla jsem si na babičku. Kdykoliv byly moje smysly zjitřené, moje emoce vyhnané do krajnosti, vzpomněla jsem si na ni. Na všechno nevyřčené mezi námi, ale přesto tušené, vnímané už od dětství. Na vše, co mi nestihla říct o našem sdíleném tajemství. Na pouto, které přesahovalo rámec genetické příbuznosti, které bylo silnější než rodina. Tahala jsem zoufale za nitku ve svém nitru, ale nebyl nikdo, kdo by ji chytil z druhého konce.
Babička byla mrtvá už léta.
LeRoy se na mě svalil, stehny pevně stisknul moje boky a posadil se. Seděl mi pod břichem a stále mi svíral spodní část obličeje.
Oči mi plavaly, mascara mě v nich štípala a já viděla jeho tvář jako v mlze. Nosní dírky se mi rozšiřovaly a smršťovaly v tempu prudkého, sípavého dechu. Věděla jsem, že přesně tohle to prase chce, přesně tohle je pohled, který ho vzrušuje a po kterém touží, a já nebyla schopná mu jej vzít. Veškeré poučky, tipy, dobré rady jako při přepadení volejte »hoří« šly do háje. Zbyla jen panika, strach z bolesti, pocit nespravedlnosti – proč právě já – a až na dřeň obnažený strach o život.
LeRoy se naklonil a zblízka, z několika centimetrů, studoval můj obličej. Smrad z jeho dechu mě ovanul, a aby to bylo ještě lepší, pomalu mi olízl oba spánky. Kdybych mohla, zvracím. Ale já nemohla.
„Neser se s tím, kurva. Může se tu někdo objevit. Dělej, ukaž mi, jaký má kozy,“ zavrčel Jonas nad mou hlavou a já v panice vyvrátila oči vzhůru. Viděla jsem jen zarostlou bradu a pak dva záblesky bělma v černé tváři, když hlavu sklonil a zadíval se na mě. A na mou hruď, zvedající se a klesající pod tenkým tričkem.
LeRoy se ke mně znovu naklonil, zároveň levou rukou sáhnul do kapsy odrbané košile, kterou měl na sobě. Něco cvaklo a mně se před očima zatřpytilo ostří vystřelovacího nože.
Info o knize:
Autorka: M. T. Majar
Originální název: Znamení vlka
Formát: pevná vazba s přebalem, 150 x 210 mm
Počet stran: 256
Cena: 249 Kč
Nakladatel: Fantom Print
O autorce:
M. T. Majar
Markéta Marková (píšící pod pseudonymem M. T. Majar), se narodila na podzim, ve znamení Štíra.
Světu ukázala jako první svou druhou tvář, neboť se narodila opačně, a to ji pro další život velkou měrou ovlivnilo. Pracuje v bankovnictví a nedávno rozbila svazujicí okovy manželství, ze kterého si odnesla to nejlepší: syna. Dříve se věnovala také chovu ušlechtilých koček, a její odchovy dnes dělají radost ve spoustě domácností u nás i v zahraničí.
Psát začala až po čtyřicítce, protože – jak sama uvádí – dříve ji to prostě nenapadlo. Její prvotina, román Hot Boys, byla nejprve vydána jako e-book a díky skvělým prodejům se stala v létě 2012 bestsellerem mezi elektronickými knihami a následně vyšla v tištěné verzi. Nyní vychází její urban fantasy (a zároveň první díl trilogie) Znamení vlka. Více informací o autorce naleznete na její webové stránce www.mtmajar.cz.
Foto: Nakladatelství Fantom Print
