V knize Libuše Koubské Dědečkův deník objevíte pozoruhodnou reflexi naší nedávné minulosti, kde hrají prim zápisky dědečka z východní fronty za 1. světové války. V posledních letech se dá hovořit o jakési módě, neboť mnozí pátrají po historii svých rodin. Můžeme v tomto kroku vidět jak snahu najít to, co nám předkové neřekli (a na co jsme se jich zapomněli zeptat), tak snahu najít silné příběhy, neboť lidské osudy byly pohnutou historií 20. století ohýbány neustále. Především díky zachovanému deníku svého dědečka se nyní ohlíží do minulosti rovněž novinářka a publicistka Libuše Koubská.
Pro předka Libuše Koubské Josefa Bačovského byla klíčovým zážitkem čtyřletá anabáze 1. světové války: „Ráno ustoupili do Haliče, a další den šup zase zpátky přes Vislu do Ruska. Tam už na ně ruské vojsko čekalo s otevřenou náručí. Padl velitel druhé setniny poručík Schwan, velitel třetí setniny Bartošek a množství ubohých řadových domobranců. Ti šťastnější, kteří nepadli, se dostali do zajetí. Josef byl mezi nimi. Jeho prvorozený syn právě slavil své první narozeniny, když si Josef ozdobně a jakoby s určitou pýchou do notýsku francouzsky napsal, že od 24. listopadu 1914 je le prisonnier de guerre. Pod to si do závorky přeložil – válečný zajatec. Zřetelně se mu ulevilo, alespoň přestal být trvalým terčem strojních pušek, děl a šrapnelů. Spolu s ostatními zajatci je Rusové hnali jedenáct dní opět přes Vislu nazpátek do Haliče. Poznamenal si, že šli přes městečka Čučín, Boleslav, Milice, Debice a Řešov do Jaroslavi.“
Libuše Koubská však nezůstává jen u válečného deníku svého dědečka. Pokračuje v popisování osudů dalších generací své rodiny a také dravého dějinného proudu 20. století. A tak přichází na řadu hospodářská krize, česko-německé šarvátky v předvečer druhé světové války, šest let Hitlerova válečného běsnění, následně odsun »německé« části rodiny a nástup komunismu. A jelikož autorčina rodina žila v Moravské Chrastové u Brněnce, v kapitole o její matce nechybí ani tento pozoruhodný detail: „Při jedné ze svých dalších řídkých návštěv doma spatří Gita z okna rohového pokoje, které vede na západ a z nějž lze dohlédnout za trať do Brněnce k řece Svitavě, strážní věže a nízké dřevěné baráky obehnané ostnatými dráty. Josef a Maria jí řeknou, že tu jakýsi fabrikant Oskar Schindler, původem ze Svitav, zřídil v části fabriky koncentrační tábor, kam přesunul židovské vězně, snad někde od Krakova. Tam měl údajně ten Schindler továrnu na smaltované nádobí. ,Man redet über das zuviel, besser ist diese Geschichten nicht zuhören,‘ míní Tante Rosa. Maria dokládá, že Schindler snad zachází se svými Židy slušněji, vždyť si od ní a od Josefa pronajal velký kus pole, aby na něm mohl pro své vězně pěstovat a skladovat brambory a zeleninu. Josef se mračí a mlčí.“
Anotace:
Libuše Koubská: Dědečkův deník. Obyčejný život v neobyčejných dějinách. Nebo naopak? Jedním z výchozích bodů knihy, mapující období let 1880–1953, je deník válečného zajatce Josefa Bačovského, který jako rakouský domobranec prošel několika těžkými bitvami 1. světové války a poté padl do ruského zajetí. V něm prožil mimořádnou anabázi, během níž proputoval křížem krážem tehdejší Rusko od Sibiře přes Petrohrad k Bílému moři za severní polární kruh a odtamtud na jih ke Kaspickému moři, na Kavkaz, do Baku… Zajetím však zasahování takzvaných velkých dějin do jeho života teprve začalo. Jeho česko-německá rodina se musela vyrovnávat s novými poměry po vzniku Československa, s hospodářskou krizí 30. let. Vesnice, v níž žil, se stala dějištěm nacistického puče na podzim roku 1938, za 2. světové války si v ní zřídil koncentrační tábor Oskar Schindler, v roce 1945 se tam utábořila Rudá armáda. Část rodiny se po válce dostala do divokého odsunu. Po únoru 1948 turbulence pokračovaly. Kniha, kterou připravila k vydání zkušená publicistka Libuše Koubská, nabízí čtenářům obraz dramatických a rozhodně nikoliv černobílých dějin běžných lidí, jejich názorů, snažení, nadějí, zklamání, tragédií i pozitivních odkazů.
Počet stran: 176
Cena: 258,- Kč
O autorce:
Libuše Koubská se narodila v roce 1948 a vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK, čtrnáct let byla redaktorkou v Československém rozhlase se zaměřením na popularizaci vědy. V letech 1990–1998 pracovala v Lidových novinách, poté v časopise Přítomnost, osm let jako šéfredaktorka. Učí novinářské žánry na FSV UK. Šest let vedla specializaci Ekonomická žurnalistika na VŠE v Praze. Je autorkou a spoluautorkou knih převážně o vědě a medicíně, knižních portrétů a rozhovorů, například Hvězdář diplomat (2010), Všechno dopadne jinak (2011), Můžeš-li udělat radost, musíš (2012), Volnomyšlenkář (2015) a časopisecky i knižně vydaných povídek a fejetonů.
Ukázka:
Je to malý sešitek v potrhané plátěné vazbě barvy khaki s vynalézavým, skoro futuristickým černým dekorem. Formát 9 x 14, útlý, akorát tak do náprsní kapsy pánského saka. Nebo kabátu vojenského uniformy. Nebo kajdy zajateckého mundúru. Pokud tedy taková kajda nějakou náprsní kapsu měla. Ale někde ten komplikovaně linkovaný notýsek, doplněný ještě o provázkem všitý vsadek listů zvíci cigaretového papíru, Josef nosit musel. Tak, aby ho uchránil během svého válečného pekelcování od 1. srpna 1914 do 23. září 1918.
Hned onoho prvního srpnového dne si do něj začal zapisovat. Úhledným rukopisem, vycvičeným ze školy, jak už bylo řečeno, v umném stínování písmen. Zprvu perem, později inkoustovou, nebo obyčejnou tužkou. Lakonické poznámky a pozorování rakouského domobrance zaznamenávají boje na Visle a následující ruské zajetí, během nějž poznal Ukrajinu, Sibiř, Petrohrad, Murmansk, Bílé moře, Charkov, Rostov na Donu, Groznyj, Kaspické moře, Baku, Tbilisi, Zugdidi, Sevastopol, Oděsu. Když se podíváte na mapu, vyrazí vám ty desítky tisíc kilometrů dech. A představíte-li si k tomu ještě hlad, špínu, zimu, vedro, úmornou dřinu, absolutní nedostatek soukromí a informací, dlouhodobé odtržení od nejbližších, bezmoc, krajně nejistý osud…
Josefa podle jeho deníku tohle všechno ponechává víceméně chladným. Mnohem víc ho vzrušuje, jak vypadá krajina, města, vesnice, jak tam lidi hospodaří, kolik vydělávají, co pěstují, jak světí svátky. Učí se azbuku, brzy zvládá ruštinu, velkou péči věnuje mírám – verstám, sáženům, aršinům, pudům. Pro továrního tkalce z Českomoravské vysočiny je to mimo jiné extrémně zajímavý čtyřletý trip.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
