Román Modrý měsíc: láska je pouze jiné slovo pro krvácení! Jedna z nejslavnějších sérií upířích romancí Anita Blakeová, lovkyně upírů, americké autorky Laurell K. Hamiltonové změnila českého nakladatele. Nakladatelství Epocha se dohodlo s nakladatelstvím Triton na převzetí tohoto populárního cyklu, a to od osmého svazku, tedy od titulu Modrý měsíc. V závěru minulého roku Epocha odstartovala nový ediční projekt nazvaný »Fantastická Epocha«, zaměřený na sci-fi, fantasy, horor a thrillery, a série o Anitě Blakeové by se měla stát jednou z jeho vlajkových lodí.
Na bývalého snoubence se dá jen těžko zapomenout. Když Anitě Blakeové ve tři ráno zazvoní telefon, chvíli si myslí, že je to on. Není. Je to jeho bratr a nepřináší dobré zprávy. Jak se zdá, bývalá láska Anitina života se nechala zavřít do vězení za pokus o znásilnění.
Anita Blakeová se živí jako expert na nadpřirozené jevy a je tedy schopna uvěřit téměř čemukoli. Jenže Richard, i když je netvor, by ženě nikdy neublížil. A tak se Anita ocitá v divočině Tennessee, protože ho chce zachránit. Má jen několik dní na to, aby zjistila, kdo a proč to na něj navlékl. Brzy nastane úplněk, a pokud bude Anitina vlkodlačí láska tou dobou ještě za mřížemi, bude čelit něčemu mnohem horšímu, než jsou lidské soudy…
Série knih s Anitou Blakeovou v hlavní roli se odehrává ve fiktivním světě, ne nepodobném našemu. Jediným rozdílem je, že v St. Louis kromě obyčejných lidí žijí také upíři, vlkodlaci a jiné nadpřirozené bytosti. Anitinou hlavní profesí je oživování mrtvých a současně se živí jako popravčí upírů. Téměř detektivní příběhy jsou skrz naskrz protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které hlavní hrdinka prožívá s upířím vládcem města Jean-Claudem, vlkodlačím králem Richardem a mnohými dalšími.
Ukázky z románu
1/ začátek románu (první kapitola)
Zdálo se mi o studeném těle a povlečení v barvě čerstvé krve. Sen se roztříštil po zazvonění telefonu a mně zbyly jen střípky, letmý pohled půlnočně modrých očí, dlaně klouzající po mém těle, jeho vlasy padající mi do obličeje jako něžný voňavý oblak. Probudila jsem se doma, celé kilometry od Jean-Claudea s pocitem, že se ke mně tiskne jeho tělo. Šmátrala jsem po telefonu na nočním stolku a zamumlala jsem: „Haló.“
„Jsi to ty, Anito?“ Byl to Daniel Zeeman, Richardův malý bratříček. Danielovi je čtyřiadvacet a je moc roztomilý. Jenže malý bratříček skutečnost moc nevystihuje. Richard býval můj snoubenec, než jsem dala přednost Jean-Claudeovi. Když spíte s jiným mužem, pořádně vám to naruší společenské vztahy. Ne že bych z toho obviňovala Richarda. Obviňuji z toho sebe. To je jedna z mála věcí, které pořád máme s Richardem společné.
Zamžourala jsem na zářící displej budíku vedle postele. 3:10. „Danieli, co se stalo?“ Nikdo nevolá deset minut po třetí ráno, aby vám sdělil dobrou zprávu.
Zhluboka se nadechl, jako by se připravoval na svoji repliku. „Richard je ve vězení.“
Posadila jsem se a deka se mi shrnula na hromadu do klína. „Co jsi to říkal?“ Naráz jsem byla docela vzhůru, srdce mi bušilo a adrenalin pumpoval v žilách.
„Richard je ve vězení,“ zopakoval.
Nechtěla jsem po něm, aby to říkal ještě jednou, jakkoli jsem tomu nerozuměla. „Kvůli čemu?“ zeptala jsem se.
„Pokus o znásilnění,“ odvětil.
„Cože?“ podivila jsem se.
Daniel to zopakoval. Ani napodruhé to nedávalo větší smysl. „Richard je jako poslední skaut,“ namítala jsem. „To bych spíš věřila vraždě než znásilnění.“
„Počítám, že to měla být poklona,“ řekl.
„Vždyť víš, jak to myslím, Danieli. Richard by nic takového neudělal.“
„To souhlasím,“ přisvědčil.
„Je v Saint Louis?“ zeptala jsem se.
„Ne, je pořád v Tennessee. Sehnal všechno, co potřebuje na doktorát, a tu noc ho zavřeli.“
„Jak se to stalo?“
„To přesně nevím,“ odpověděl.
„Jak to myslíš?“ divila jsem se.
„Nedovolili mi ho navštívit.“ prohlásil Daniel.
„Jak to?“
„Šla za ním máma, ale vůbec nás tam nepustili.“
„Má právníka?“ zajímala jsem se.
„Tvrdí, že žádného nepotřebuje. Říká, že nic neudělal.“
„Věznice jsou plné lidí, kteří nic nespáchali, Danieli. Potřebuje advokáta. Je to jeho slovo proti slovu té ženy. A pokud je ona místní a on ne, je až po uši v problémech.“
„Pak je až po uši v problémech,“ přisvědčil Daniel.
„Do háje,“ zaklela jsem.
„A ještě jedna špatná zpráva,“ dodal.
Odhodila jsem deku, vstala a svírala sluchátko. „Povídej.“
„Brzy bude modrý měsíc.“ Říkal to docela tiše a bez vysvětlení, ale já mu rozuměla.
Richard je alfa vlkodlak. Vůdce místní smečky. To je jeho jediný vážnější nedostatek. Rozešli jsme se, když jsem ho viděla, jak někoho žere. To, co jsem spatřila, mě vehnalo do Jean-Claudeovy náruče. Utekla jsem od vlkodlaka k upírovi. Jean-Claude je v Saint Louis Pánem města. Z těch dvou je rozhodně míň člověk. Je mi jasné, že není snadné vybrat si mezi někým, kdo pije krev, a někým, kdo žere maso. Jenže Jean-Claudeovi aspoň po jídle nezůstávají kousky mezi zuby. Není to velký rozdíl, ale hodně důležitý.
Modrý měsíc znamená druhý úplněk během tohoto kalendářního měsíce. Měsíc většinou nezmodrá, ale vychází z toho staré rčení – jednou za modrý měsíc. Dochází k tomu asi jednou za tři roky. Teď je srpen a další úplněk bude za pět dní. Richard se dokáže výborně ovládat, ale neslyšela jsem o žádném vlkodlakovi, nebo třeba i ulfrikovi – vůdci smečky, který by za úplňku dokázal odolat nutkání se proměnit. Bez ohledu na to, jaké zvíře jste, lykantrop je lykantrop. Měsíc jim vládne všem.
„Do úplňku ho musíme dostat z vězení,“ dodal Daniel.
„Jasně,“ přikývla jsem. Richard drží v tajnosti, co je zač. Učí na druhém stupni přírodopis. Kdyby zjistili, že je vlkodlak, přišel by o práci. Diskriminace kvůli nemoci je nezákonná, zvlášť když jde o něco tak obtížně přenosného, jako je lykantropie, ale děje se to. Nikdo nestojí o to, aby jeho dětičky učila nestvůra. Nemluvě o tom, že jediný z rodiny, kdo o Richardově tajemství ví, je Daniel. Mamka a taťka Zeemanovi nic netuší.
„Dej mi číslo, na kterém tě zastihnu,“ požádala jsem ho.
Udělal to. „Takže přijedeš,“ ujišťoval se.
„Jo.“
Povzdychl si. „Díky. Máma dští síru, ale k ničemu to není. Potřebujeme tu někoho, kdo se vyzná v zákonech.“
„Než tam dorazím, kamarádka ti zavolá jméno slušného místního právníka. Než přijedu, mohli byste vyřídit kauci.“
„Jestli toho advokáta bude chtít vidět,“ poznamenal Daniel.
„Je snad pitomec?“ zlobila jsem se.
„Myslí si, že stačí, když má pravdu na své straně.“
Znělo to přesně, jako by to říkal Richard. Za tím, že jsme se rozešli, bylo víc důvodů. Lpí na ideálech, které nefungovaly, ani když ještě byly v módě. Pravda, spravedlnost a americká svoboda rozhodně v právním systému neplatí. Tady platí peníze, moc a štěstí. Nebo mít na své straně někoho, kdo je součástí systému.
Sama jsem popravčí upírů. Mám licenci pronásledovat a zabíjet je, jakmile je k tomu vydán soudní příkaz. Moje licence platí ve třech státech. Tennessee k nim nepatří. Ale poldové se zpravidla k popravčímu chovají líp než k civilistům. Riskujeme životy a většinou máme na kontě větší počet zabitých než oni. Ti mrtví jsou ovšem upíři, takže je někteří lidé nepovažují za skutečná usmrcení. Aby se to počítalo, muselo by jít o člověka.
„Kdy sem můžeš dorazit?“ chtěl vědět Daniel.
„Musím tu něco zařídit, ale uvidíme se dneska dopoledne.“
„Doufám, že dokážeš Richarda přemluvit, aby se choval rozumně.“
Setkala jsem se s jejich mámou – a ne jednou – a tak jsem řekla: „Překvapuje mě, že ho nedokázala přesvědčit Charlotte.“
„Od koho si myslíš, že má to ‚pravda tě osvobodí‘?“ zeptal se Daniel.
„No super,“ vzdychla jsem. „Určitě dorazím, Danieli.“
„Už musím jít.“ Zavěsil tak rychle, až jsem měla strach, jestli ho nepřepadli. Do pokoje nejspíš vešla jeho máma. Zeemanovi mají čtyři syny a dceru. Synové měří aspoň metr osmdesát. Dcera má metr sedmdesát pět. Všichni jsou plnoletí. A všichni mají z mámy nahnáno. No, ne doslova nahnáno, ale hlavou rodiny je Charlotte Zeemanová. K tomu zjištění mi stačila jedna rodinná večeře.
Zavěsila jsem, rozsvítila lampu a začala balit. Jak jsem házela věci do kufru, napadlo mě, proč tohle sakra dělám. Mohla bych říct, že proto, že Richard je třetím členem triumvirátu moci, jímž nás propojil Jean-Claude. Vznešený upír, ulfrik, čili vlčí král, a nekromantka. Ta nekromantka jsem já. Jsme propojeni tak úzce, až si někdy náhodou vstupujeme do snů. A někdy ne tak úplně náhodou.
Jenže já mu na pomoc nejedu proto, že Richard je náš třetí. Když už nikomu jinému, tak aspoň sama sobě musím přiznat, že Richarda pořád miluju. Jinak než Jean-Claudea, ale stejně silně. Teď má potíže a já mu pomůžu, pokud to bude v mojí moci. Je to prosté. Komplikované. Bolestivé.
Zajímalo by mě, co si Jean-Claude pomyslí o tom, že všeho nechám a pojedu zachraňovat Richarda. Na tom ale nezáleží. Jedu a hotovo. Chvíli jsem přemýšlela, jak se bude můj upíří miláček cítit. Srdce mu sice pořád nebije, jenže stejně se může zlomit.
Láska je otrava. Někdy je příjemná. A jindy je to jen jiné jméno pro krvácení.
2/ prostředek románu (šestá kapitola)
„Kdo ti říkal, že sem máš jet, Anito? Kdo mě neposlechl?“ V místnosti zabrněla první vlna vzedmuté energie. Někdy byste skoro zapomněli, čím je Richard doopravdy. Skrývá to líp než kterýkoli jiný lykantrop, s nímž jsem se setkala. Rychle jsem mrkla na Belisaria. Vypadalo to, že si ničeho nevšiml. Výborně, necítí to. Ale já ano. Jeho energie mi stoupala po těle jako vlahý vítr.
„Nikdo tvůj příkaz neporušil, Richarde.“
„Někdo ti to řekl.“ Dlaněmi svíral mříže, jako by je chtěl vyleštit. Dobře jsem věděla, že by je dokázal vytrhnout z podlahy. Kdyby se mu chtělo, byl by schopen prorazit díru do stěny za sebou. Zůstává tu v kleci jenom proto, že nechce ven jít příliš okatě a připravit se tak o své krytí. Učitel přírodopisu s jemnými způsoby nemůže ohýbat ocelové mříže.
Naklonila jsem se těsně k mřížím a ztišila hlas. Jeho nadpřirozená energie mi horce sálala po těle. „Vážně to chceš probírat teď, před cizím člověkem?“
Richard se nahnul dopředu natolik, že čelo přitiskl na mříže. „Je to můj právník. Neměl by to vědět?“
Přiblížila jsem se, až jsem se ho skrz mříže skoro dotýkala. Moc ráda bych se ho dotýkala. Připadalo mi, že takhle není skutečný. „Ty jsi tu jako malé dítě ztracené v hlubokém lese.“
„Ještě nikdy jsem nebyl zatčený,“ přikývl.
„No jo, to vždycky bylo na mně.“
Skoro se usmál. Energie trochu opadla. Jeho netvor se za dokonalou kamufláží odplížil kousek stranou.
Sáhla jsem na chladné železné pruty a položila ruku těsně pod jeho. „Vsadila bych se, že takhle jednou přijdeš navštívit ty mě, a ne naopak.“
Napůl úst se usmál. „Jo, a upeču ti koláč s pilníkem uvnitř.“
Taky jsem se usmála. „Ty nepotřebuješ pilník, Richarde.“ Sjela jsem rukou na jeho. Jemně jsem stiskla prsty. „Ty potřebuješ dobrého advokáta a toho jsem ti přivedla.“
Ustoupil od mříží. „K čemu bych ho potřeboval, když jsem nevinný?“
Odpověděl mu Belisarius. „Byl jste obviněný ze znásilnění. Synku, jestli se nám nepodaří její verzi zpochybnit, čeká vás dva až pět let. Když budete mít štěstí. Ve složce jsou fotky. Byla pořádně zmlácená. A je to hezká blondýnka. Přijde k soudu oblečená jako vaše oblíbená učitelka z šesté třídy. Jako ta, kterou jste miloval a co voněla mýdlem Ivory.“ Vstal, vykročil k nám a cestou nepřestával mluvit. „Ostříháme vám vlasy…“
„Ostříhat mu vlasy?“ vykřikla jsem.
Belisarius se na mě zamračil. „Ostříháme vám vlasy a pěkně vás oblékneme. Pomůže nám, že jste hezký a běloch, ale pořád působíte jako velký silný chlap.“ Zavrtěl hlavou. „Nejde o to, abychom prokázali vaši nevinu, pane Zeemane. Dokážeme, že je vším vinna slečna Schafferová.“
Richard se zamračil. „Jak to myslíte?“
„Musíme zařídit, že bude vypadat jako nevěstka babylónská. Ale nejdřív podám žádost o minimální kauci vzhledem k tomu, že jde o první přestupek. Sakra, vy jste nedostal ani pokutu za špatné parkování. Zaručím se za vás.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zajímala jsem se.
Belisarius se na mě podíval skoro až moc přísně. „Je tu nějaký termín, kterého si nejsem vědom?“
S Richardem jsme se na sebe podívali, jako bychom na jeho otázku čekali. Pak on řekl: „Ano,“ a já odpověděla: „Ne.“
„Tak jak to je mládeži, ano, nebo ne? Není tu něco, o čem bych měl vědět?“
Richard na mě pohlédl a pak prohlásil: „Ne, asi ne.“
Belisariovi se to nelíbilo, ale nechal to tak. „Fajn. Budu věřit vašemu slovu, ale jestli se tahle informace, co o ní nepotřebuju nic vědět, někde vynoří a kousne mě do zadku, nebudu z toho mít radost.“
„To se nestane,“ ujišťovala jsem ho.
Zavrtěl hlavou. „Pokud k tomu dojde, klidně v tom pana Zeemana nechám. Budete si hledat nového právníka dřív, než stačíte vyslovit káznice.“
„Já nic špatného neudělal,“ stěžoval si Richard. „Jak je možné, že se něco takového děje?“
„Proč by tě ale obviňovala ze znásilnění?“ zajímala jsem se.
„Někdo to udělal,“ řekl Belisarius. „Když ne vy, tak kdo?“
Richard zavrtěl hlavou. „Betty chodí se spoustou mužů. Já sám vím aspoň o třech dalších.“
„Budeme potřebovat jejich jména.“
„K čemu?“ zeptal se.
„Synku, pokud se se mnou budete hádat o každém dalším kroku, nemůže to fungovat.“
„Jenom do toho nechci zatahovat nikoho dalšího.“
„Richarde,“ ozvala jsem se, „ty jsi tu v průšvihu. Tak nech Carla, ať dělá svou práci.“
Richard se na mě podíval. „Ty jsi všeho nechala a jela mě zachraňovat, že jo?“
Usmála jsem se. „V podstatě jo.“
Zavrtěl hlavou. „A jak se to líbilo Jean-Claudeovi?“
Odvrátila jsem oči a vyhýbala se jeho pohledu. „Nadšený z toho nebyl, ale byl by rád, kdybys byl venku.“
„To si myslím.“
„Koukněte, mládeži, nemáme času nazbyt. Pokud nedokážete zvládnout svoje osobní problémy, pak by možná Anita měla odejít.“
Přikývla jsem. „Souhlasím. Budeš mu muset říct všechny podrobnosti o slečně Schafferové, a to já nechci poslouchat. A ty mu o ní musíš prozradit všechno.“
„Ty žárlíš?“ zeptal se Richard.
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Moc ráda bych řekla, že ne, ale on by poznal, že lžu. Byla jsem v pohodě, dokud neřekl tu poznámku, že Betty je jeho holka na tvrdý sex. To mě naštvalo. „Nemám nejmenší právo na tebe žárlit, Richarde.“
„Ale stejně žárlíš, je to tak?“ naléhal. Pozorně přitom sledoval mou tvář.
Musela jsem se nutit, abych se mu podívala do očí. Nejradši bych celou hlavu někam schovala. A nedokázala jsem ovládnout červeň, která se mi hrnula do tváří. „Jo, žárlím. Spokojený?“
Přikývl. „Jo.“
„Vypadnu odsud.“ Do Belisariova notesu jsem napsala telefon do své chaty a zmáčkla bzučák, abych se dostala ven.
„Jsem rád, že jsi přijela, Anito,“ řekl Richard.
Zůstala jsem obrácená ke dveřím a doufala, že si Maiden pospíší. „Byla bych ráda, kdybych mohla říct to samé, Richarde.“
Dveře se otevřely a já utekla.
3/ prostředek románu (dvacátá kapitola)
Vykročila jsem k Asherovi. V plánu bylo, že jim předvedeme trochu mazlení. Chtěla jsem ho upozornit, aby to bylo hodně mírné, ale nedostala jsem k tomu příležitost.
Ve tmě se něco hýbalo. Ze tmy se vynořily desítky upírů a obklíčily mýtinu. Colin odváděl naši pozornost, než nás upíři obejdou, a Asher, já ani žádný z kožoměnců jsme si jich nevšimli.
„Necháme si jenom Ashera a vy ostatní můžete jít.“
„Teď porušuješ příměří,“ upozornil ho Asher. Hlas měl klidný a bezvýrazný, jako by Colin právě netrval na jeho zabití.
Kupředu vykročil Verne. „Tohle je náš lupanar. Všem cizincům ho můžeme uzavřít.“
„Ale ne bez vargamor. Tu jste však nechali v bezpečí doma pro případ, kdyby se něco zvrtlo. Taková péče o bezpečí lidského mazlíčka! Já jsem s tím počítal.“ Zvedl paže, jako by k sobě volal své lidi. „Nikdo, koho tu s sebou máš, není čarodějnicí natolik, aby dokázal uzavřít kruh.“
„Pokud zabiješ Ashera, bude to porušení příměří.“
„Nikomu z Jean-Claudeova triumvirátu neublížím. Jenom se zbavím soka.“
Mezi stromy se blížili upíři. Nikam nespěchali. Pohybovali se pomalu jako temné stíny. Jako by měli celou noc na to, aby nás obklíčili. „Ashere?“ řekla jsem, aniž bych spustila oči z pomalých, výhrůžných postav.
„Oui.“
„Je to porušení příměří?“
„Oui.“
„Super,“ pochvalovala jsem si.
Cítila jsem, že se ke mně blíží, ale oči jsem měla jenom pro tmavý a neustále se zužující kruh. Vybrala jsem si jednoho z upírů. Štíhlého mladého muže. Neměl na sobě košili. Jeho hruď byla bledá a ve tmě skoro bíle zářila.
„Co se děje, ma cherie?“ Asher teď stál těsně vedle mě. Levou rukou jsem ho odstrčila stranou a pravou vytáhla uzi. Otočila jsem se a vystřelila dřív, než jsem stačila zamířit. Kulky projely upírovi nohou, až sebou škubl. Popadla jsem samopal oběma rukama, zápasila s ním a přejížděla sem a tam přes jeho tělo. Celou dobu jsem neartikulovaně řvala, ale ne, abych někomu nahnala strach. Přes střelbu samopalem není řevu rozumět. Křičela jsem, protože jsem si nemohla pomoct. Moje nervozita a hrůza si prostě našly cestu ven mýma rukama a ústy.
Krev, která mu stříkala z těla, byla díky vzdálenosti a noční tmě docela černá. Vypadalo to, jako by jeho tělo nějaká ohromná ruka přetrhla v půli. Horní část se pomalu sesunula stranou. Spodní se zhroutila na kolena.
Celý kruh upírů znehybněl nebo se skrčil v úkrytu. Ticho bylo skoro hrobové. I můj přerývaný dech byl hrozivě hlasitý. Trochu zadýchaně, ale srozumitelně jsem zavolala: „Nikdo se nehne. Nikdo se kurva nehýbejte!“
Nepohnuli se.
Ticho prolomil Asherův hlas. „Ještě odsud můžeme všichni odejít, Coline.“
„Působivě drsné,“ poznamenal Colin, „ale myslím, že se pleteš. Chudák Archie už nikam nepůjde.“
„Archiemu se omlouvám,“ ozvala jsem se.
„Potřebuji za něho náhradu, slečno Blakeová.“
„Naúčtuj to mně.“
„Ó, přesně to mám v úmyslu, slečno Blakeová. Osobně si to u vás vyberu.“
„Kolik tvých lidí mám ještě zabít, Coline? Mám spousty nábojů.“
„Všechny je zabít nemůžete, slečno Blakeová.“
„To ne, ale pět šest jich zabít stačím a dvakrát tolik jich zraním. Nepřipadá mi, že by na to čekali ve frontě, Coline.“
Strašně ráda bych viděla jeho výraz, ale musela jsem se soustředit na upíry mezi stromy. Nehýbali se. O upíry, co už jsou uvnitř lupanaru, se bude muset postarat někdo jiný. Moje práce bude udržet ostatní na distanc. Doufala jsem, že Asher dělbu práce chápe. A jenom jsem se modlila, aby to pochopil Richard.
„Nevím, jak svoje území spravuje Jean-Claude, ale vím, jak mám spravovat své. To, co vám nedochází, slečno Blakeová, je, že nic, co jim můžete udělat, jim nenažene větší strach, než jaký už mají ze mě.“
„Smrt je poslední výhružka, Coline, a já neblufuji.“
„To já taky ne.“
Postřehla jsem, že se mezi stromy něco pohnulo. Od Colina proudila k čekajícím postavám energie. Chtěla jsem obrátit samopal na Colina, ale Asher se dotkl mé paže. „Ten patří mně. Hlídej si ostatní.“
Posunula jsem hlaveň o kousek blíž k nehybným postavám. „Ty dostaneš Pána města a já ostatní. To mi připadá fér.“
Po mém boku se pohnul Richard. „Všechny je nedostaneš,“ upozornil mě.
Chtěla jsem se ho zeptat, jestli by je nemohl zabít. Jestli by nepoužil tu svou nadpřirozenou sílu a nevrhl se lámat páteře a trhat jejich těla na kusy, jako jsem to já udělala samopalem. Ale nezeptala jsem se. To, jak je Richardova hrozba vážná, zůstane mezi ním a jeho svědomím. Jediné, co mi na tom vadí, je, že se nemůžu spolehnout, že dneska zabije aspoň jednoho. Může je poranit a odhazovat stranou, ale pokud je nebude zabíjet, nebude mít na kontě nikoho. Je tady více než stovka lumpů a nás je jenom osm. Šestnáct, pokud můžu počítat s Vernem. Ale nevěděla jsem, jestli ano. Bylo by fajn, kdybych se mohla na Richarda spolehnout, že mi ohlídá záda, ale nešlo to.
Upíři ve tmě se začali rozkládat. Ne všichni, ale skoro polovina. U tolika najednou jsem to nikdy neviděla. To, že upír může hnít, znamená, že ten, kdo ho stvořil, má stejnou podstatu. Takže Barnaby stvořil polovinu Colinových lidí. Žádný vládce města by podřízenému nesvěřil takovou moc. Důkaz mi ale zíral do očí prázdnými důlky propadajícími slizké černé zkáze.
O autorce
Narodila se v roce 1963 v Heber Springu v Arkansasu. Vystudovala anglický jazyk a biologii, spolu s rodinou bydlí v Arnoldu blízko St. Louis ve státě Missouri.
Do fantastiky vstoupila povídkou House of Wizards (1989) v časopise Marion Zimmer Bradley Fantasy Magazine. V následujících letech napsala dalších šest kratších prací, dnes se však již delší dobu věnuje pouze knižní tvorbě. Po románovém debutu Nightseer (1992) a knihách ze světa Star Treku: Nové generace (Nightshade, 1992) a počítačové hry Ravenloft (Death of a Darklord) se etablovala jako autorka městské fantasy, v níž mísí detektivní žánr spolu s erotikou a romantikou.
Nejslavnějším cyklem Laurell K. Hamiltonové je dnes dvacetidílná série Anita Blakeová, lovkyně upírů. Česky z ní vyšlo zatím osm knih, včetně nejnovějšího Modrého měsíce (1998), který na pulty knihkupectví přináší nově nakladatelství Epocha.
Anita Blakeová žije ve světě, kde jsou upíři, zombie či vlkodlaci běžnou součástí společnosti. Z rozličných důvodů oživuje mrtvé a nechává se rovněž najímat k lovu většinou mimo zákon stojících upírů. Život jí komplikuje především láska ke dvěma mužům – vysoce postavenému upírovi a vlkodlakovi, která se neobejde bez četných problémů. Ne všechny se ale dají řešit pomocí zbraní, s nimiž si Anita rozumí lépe než s většinou živých bytostí.
Erotikou říznuté směsi temné fantasy a detektivky se rovněž drží do této chvíle osmidílná série Meredith Gentryová. Hlavní hrdinka, princezna z paralelní dimenze, se ukryje v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Před minulostí se však samozřejmě na dlouho neschová…
Laurell K. Hamiltonová svou zručně namíchanou směsí erotiky, drsných charakterů a hororových motivů zaujala miliony čtenářů po celém světě a z velké části přispěla k popularizaci dnes už samostatného subžánru paranormálních romancí, který se překvapivě těší pozornosti nejen dospívajících dívek.
Modrý měsíc
Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Blue Moon
Série: Anita Blakeová, lovkyně upírů – sv. 8
Překlad: Pavel Toman
Obálka: Alžběta Trojanová
Formát: paperback
Počet stran: 416
Cena: 299,- Kč
Nakladatel: Epocha
Edice: Fantastická Epocha, sv. 2
Foto: Nakladatelství Epocha
