Známe spoustu příběhů těch, kteří včas nerozpoznali nebezpečí, jež hrozilo ze strany hitlerovského Německa – protože nechtěli slyšet nebo nechtěli opustit majetek –, a jejich rodiny za to zaplatily životem. Žo Langerová i její manžel na poslední chvíli odešli do Ameriky – což by mohl být happy end. Ovšem především Oskar Langer byl »nakažen« levicovými myšlenkami natolik, že se po válce nechal zlákat zpět do Bratislavy – nedokázal odolat volání soudruhů z Československa.
A strana se mu brzy odvděčila tím, že byl zatažen do nechvalně proslulých vykonstruovaných politických procesů a byl odsouzen k mnohaletému vězení – a jeho manželka a dcery byly pro změnu odsouzeny k nepříjemnému živoření v komunistické kleci. To je příběh, který Žo Langerová po letech sepsala anglicky – tehdy již ve švédském exilu. Následně kniha vyšla ve francouzštině, švédštině a v řadě dalších jazyků. Před deseti lety se tento příběh taky konečně vrátil »domů« – slovenské vydání slavilo velký úspěch a titul se dočkal několik reedic. A nejen proto, že v tomto temném příběhu hraje podstatnou roli i pražské ústředí, je jistě dobře, že nyní došlo rovněž na český překlad. Dokud v poslaneckých lavicích spokojeně posedávají členové KSČM, je tedy nanejvýš aktuální si všechny tyto »úspěchy« jejich předchůdců připomínat.
Žo Langerová ve svých pamětech také připomíná setkání se svou vzdálenou příbuznou – pozůstatek předválečných širokých rodin rozlétlých po Evropě –, kterou byla slavná francouzská herečka Simone Signoretová, jež společně se svým manželem Yvesem Montandem propadla tehdy tak módnímu levičáctví. Autorka knihy Žila jsem s oddaným komunistou u ní nejprve během její návštěvy Prahy marně hledala zastání pro svého vězněného manžela. Když se pak skutečně setkaly o mnoho let později v Londýně a Žo Langerová své slavné příbuzné konečně vyprávěla smutný příběh svého muže, Simone Signoretová ji odbyla větou: „Ale vždyť kdybyste zůstali v New Yorku, dopadl by tvůj manžel komunista dost podobně.“
Nutno ale dodat, že později Yves Montand i Simone Signoretová své postoje přehodnotili, prozřeli, a slavná herečka dokonce velmi pomohla popularitě knihy Žo Langerové, neboť francouzský překlad vyšel s páskou, na níž bylo napsáno »Vypráví bratislavská sestřenice«.
Anotace:
Žo Langerová – Žila jsem s oddaným komunistou. Československo 1934–1968
Kniha představuje vysoce hodnotnou memoárovou literaturu, která odkrývá mnohé z našich nedávných dějin, především společenské a politické poměry v Československu padesátých a šedesátých let. Autorka má schopnost přesvědčivě a působivě vykreslit atmosféru doby, prostředí, vnitřní pohnutky a charaktery lidí. Líčení osobních osudů, rodinných a mezilidských vztahů se pojí s pronikavými obecnými vhledy na společenskou situaci, a zejména na zvrácenost komunistické ideologie. Kniha má svou kompozicí charakter rozvětveného románu.
Žofie Langerová byla původem budapešťská Židovka, která se před válkou provdala za slovenského levicového intelektuála a přesvědčeného komunistu Oskara Langera. Koncem třicátých let odjeli i s malou dcerkou do USA, odkud se po válce vrátili na popud Langerových komunistických přátel na Slovensko. Langer působil jako střední komunistický kádr na ÚV KSS a jako náměstek jednoho výrobního podniku. Po zatčení v roce 1951 byl donucen svědčit proti Slánskému a sám byl odsouzen v jednom z pobočných procesů na 22 let. Zatímco on zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, bojujícím za očištění svého jména a soudní rehabilitaci, Langerová, i když pochybnosti měla od počátku, přišla o veškeré iluze hned v roce 1951, kdy na ni a její dvě děti plně dopadla šikana režimu, vyhazov z práce a bytu, vystěhování z Bratislavy atd., a naopak jasně prohlédla podstatu ideologie a zločinnost režimu. S manželem se však – nebo spíš právě proto – nerozvedla navzdory nátlaku během jeho věznění ani potom. Langer s podlomeným zdravím zemřel v roce 1966.
Hlavní část pamětí napsala Langerová v průběhu pražského jara ještě
před ruskou okupací. Hned po srpnu 1968 emigrovala a usadila se i s rodinou své dcery ve Švédsku. Její paměti poprvé vyšly anglicky v Londýně v roce 1979, přeloženy byly do francouzštiny, švédštiny, slovenštiny a dalších jazyků.
Z anglického originálu Convictions. My Life with a Good Communist,
vydaného nakladatelstvím Granta v Londýně roku 2011, přeložil Josef Moník
Odpovědný redaktor Radovan Beneš
V českém jazyce vydání první
O autorce:
Žo Langerová (1912–1990), rozená Zsófia Bein, se narodila v Budapešti, kde její otec pracoval jako ředitel cukrovaru. V roce 1934 si vzala Oskara Langera, slovenského levicového intelektuála, a přestěhovala se do Bratislavy. Na konci roku 1938 emigrovala spolu s manželem a dvouletou dcerou Zuzkou před nacismem do Spojených států, kde zůstali až do roku 1946. V Americe vystřídala několik zaměstnání, pracovala například jako servírka, fotografka nebo asistentka šéfa známého knihkupectví. Dokázala se uplatnit i díky svému mimořádnému jazykovému nadání. Po válce se rodina na žádost Langerových komunistických přátel vrátila na Slovensko a usadila se opět v Bratislavě. Zde se jim v roce 1948 narodila druhá dcera Táňa. Žo zpočátku pracovala v podniku zahraničního obchodu Ligna, po manželově zatčení v roce 1951 ji přeřadili do výroby. Pracovala jako dělnice v Matadorce, později v Drevoně. Roku 1952 ji v rámci tzv. Akce B spolu s dětmi odsunuli do Tvrdošovců nedaleko Nových Zámků, odkud se po dvou letech ilegálně vrátila do Bratislavy. Jediným zdrojem příjmů pro ni byly tehdy překlady, které vycházely pod jiným jménem. V roce 1956 našla zaměstnání v nově založeném bratislavském Večerníku, později, až do odchodu do penze, pracovala jako redaktorka časopisu Príroda a spoločnosť.
V srpnu 1968 po invazi sovětských vojsk emigrovala a usadila se ve Švédsku. Naučila se jazyk a osm let pracovala jako korespondentka v podniku ASEA. Zemřela 1. prosince 1990 v Uppsale.
Oskar Langer (1907–1966) pocházel z Príbovců v okrese Martin a už v mládí sympatizoval s levicí. Vysokoškolské vzdělání ekonomického zaměření získal v Praze, později pracoval v řídících funkcích různých soukromých společností. V letech 1938–1946 žil s manželkou a dcerou ve Spojených státech. Po návratu působil v letech 1946–1948 jako vedoucí národohospodářského oddělení ÚV KSS, po únoru 1948 se stal náměstkem pověřence pro výživu. V srpnu 1951 ho uvěznili, donutili svědčit v procesu s Rudolfem Slánským a později odsoudili na dvacet dva let. V květnu 1960 ho v rámci amnestie propustili, po rehabilitaci v roce 1962 se stal zaměstnancem Slovenské národní rady v oblasti cestovního ruchu. Zemřel 28. ledna 1966 v Bratislavě.
O knize napsali
Kniha Žo Langerové není oslavou mrtvého hrdiny; přestože byla loajální
ke svému manželovi, zachovávala si kritický odstup od jeho politických ideálů… Je výborně napsaná, s komplexní rozvinutou strukturou hodnou románu a poskytuje svědectví nezaslepené ideologií.
Igor Hajek, The Guardian
Čas nic neubral na hloubce a přesvědčivosti výpovědi nejen o autorčině životě s Oskarem Langerem, ale ani na autentičnosti líčení komunistického režimu.
Anton Baláž, Knižná revue
Zpráva o autorčině životě s čestným komunistou spojuje styl George Eliotové, Kafky a Edgara Allana Poea. Jako součást disidentské literatury může sloužit pro orientaci západním liberálům, kteří stále váhají mezi vyprázdněnou romantikou spolupráce a strachem z rudého monstra.
Sally Vincentová, The Observer
Kniha, kterou jsme očekávali, je konečně tady, ve formě pronikavé, ryze napsané memoárové literatury. Není to první vydání, je to překlad knihy, která už zažila svůj úspěch na Západě.
Jaro Franek, Roš chodeš
Langerová předkládá odvážnou výpověď o kafkovském utrpení střední a východní Evropy ve 20. století a vykresluje spletitost individuálních životů bojujících za probuzení z této noční můry.
David Convery, the dustbinofhistory.wordpress.com
Kniha je mnohovrstevná; najdeme v ní pronikavé politické názory, obraz otřesného byrokratického pokrytectví a lhostejnosti i silné a citlivé vylíčení života.
Neal Ascherson, předmluva k 2. britskému vydání
Kniha představuje mimořádný dokument srovnatelný s Doznáním Artura Londona, je v ní však cosi výjimečného – a to v jejím ženském hlasu, v jejím pohledu, neustálých vibracích bolesti a štěstí, politických souvislostech, které jsou důležité i v naší době.
Raymond Jean, Le Nouvel Observateur
Ukázka:
Patřili jsme k těm nemnoha šťastlivcům, kterým se podařilo uprchnout v roce 1938, po anšlusu, když už byli na druhé straně Dunaje Němci. Zpočátku pro mě Amerika představovala útočiště a spásu, ale byla mi cizí, těžko jsem si zvykala. Během osmi let se mi postupně stala domovem v dobrém i zlém, vyrůstala tu jako Američanka moje dcera, v době emigrace byla teprve malé dítě. Pro Oskara, který byl zarytý komunista a Slovák se steskem po domově, byla Amerika nanejvýš místem přechodného exilu, který je nutné mrzutě přečkat, než skončí válka, aby pak mohl veškerý svůj talent a víru věnovat službě vlasti, kde bude pomáhat při budování té nejlepší formy socialismu.
Když válka konečně skončila, začali vyhnanci v Americe dostávat první zprávy o svých blízkých doma. Zpočátku žádné dopisy, jen krátká oznámení přes Červený kříž, publikovaná v abecedním pořadí v cizojazyčných novinách. Prohlížela jsem denně maďarské listy – jsem rozená Maďarka –, připravená na nejhorší. I tak jsem doufala, střídavě se uklidňovala a zase děsila, protože moje jméno v nich nebylo. Když se nakonec objevilo na telegramu od přeživšího strýce, matčina bratra, byla jsem už tak otupělá hrůzami, které se mezitím dozvěděli ostatní, že má reakce na zprávu nebyla zdaleka úměrná obsahu.
„Matka spáchala sebevraždu krátce před osvobozením, bratr Károly zahynul na frontě v trestném oddílu v SSSR, jeho manželka po návratu z koncentráku hledá děti, strýček Evžen, jeho žena, dcera, vnuk zastřeleni doma, bratranec György zabit při Szálasiho pogromu. Je mi to líto. Doufám, že se máš dobře. Napiš. Kornél.“
Ve stejnou dobu začaly přicházet dopisy od přeživších příbuzných manžela. Jeho rodiče zahynuli v koncentračním táboře Terezín. Nejstarší sestra s manželem a jejich dvě krásné dcerušky byli zplynováni v Osvětimi. Sedmnáctiletý synovec bojoval a padl ve Slovenském národním povstání. Mladší bratr paradoxně přežil, protože byl v době nejhorších transportů zrovna ve vězení za komunistickou činnost. Podařilo se mu z vězení utéct, připojil se k partyzánům a nyní byl vysokým důstojníkem a šéfredaktorem armádního deníku. Dalšímu bratrovi a sestře s rodinami se podařilo ukrýt v horách, kde je živili obětaví, jindy zase úplatní vesničané. Bratrovy dopisy přetékaly nadějemi, plány a nadšením.
Pak přišel dopis od strany. Volala manžela domů. Potřebovali ho jako talentovaného ekonoma a spolehlivého soudruha, kterému je možné věřit. Dopis podepsal Karol Bacílek. Ten se měl stát o pár let později šéfem Státní bezpečnosti, což mu poskytlo privilegium předat do rukou kata jedenáct z nejbližších a spoustu méně známých starých soudruhů.
Foto: Nakladatelství Prostor
