Zatímco se na Kutnohorsku pásli býložraví iguanodontidi s proporcemi rodinného domku, u Litomyšle pádlovali ostrozubí mosasauři o rozměrech bitevní lodě… Publikace Vladimíra Sochy Dinosauři v Čechách je vůbec prvním pokusem přiblížit českým čtenářům souborně dosud objevený fosilní záznam těchto úžasných tvorů a ukázat, že druhohorní pravěcí »draci« kdysi skutečně žili i na našem vlastním prahu.
Kniha Dinosauři v Čechách poslouží všem, kteří se seriózně zabývají vědeckými fakty, a nadchne i laiky. Především ty, již jsou sice už dospělí, ovšem pořád jim tepe mladické srdce, a ty, kteří mají k dospělosti ještě daleko, ale dobrodružství plné vyhynulých živočichů je fascinují. Ke čtivosti knihy přispívají ilustrace Vladimíra Rimbaly stejně jako členění textu, kdy je hlavní tok doplněn nejrůznějšími krátkými poznámkami na okraj, jež přinášejí atraktivní detaily ze života dávných tvorů. A tak se můžeme dočíst, že nejrychlejší byl Pelecanimimus polyodon, který běhal rychlostí až k 60 km/h. Největší byl Turiasaurus riodevensis, jenž měřil třicet metrů a vážil více než čtyřicet tun. Největší dinosauří vejce pak mělo až šedesát centimetrů. A největší stopy zanechali jurští sauropodi – dosahovaly až dvou metrů.
Ale to není všechno, je tu ještě další pozoruhodný text – totiž rozhovory s objeviteli… Ano, i v dnešní době ještě lze být skutečným objevitelem. Michal Matějka (1986) objevil v roce 2002 kostru obří křídové ryby rodu Xiphactinus.
Daniel Madzia (1989) v roce 2012 jako první prozkoumal a následně vědecky popsal zkamenělý zub dravého dinosaura ze sbírek Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Takže leckterému mladému čtenáři se může stát setkání s knihou Dinosauři v Čechách osudným.
O tom, že text Vladimíra Sochy je vědecky korektní, ale zároveň se snaží být čtenářsky maximálně přístupný, svědčí i slovníček pojmů v závěru svazku, kde se například lze dočíst, že sauropodi byli »skupina mohutných plazopánvých dinosaurů s dlouhým krkem a ocasem a robustním soudkovitým tělem na čtyřech sloupovitých nohách«.
Anotace:
Tvorové, kteří obývali naši planetu před mnoha desítkami milionů let, představují pro mnoho z nás živočichy záhadné, fascinující a mnohdy až děsivé. Často se s nimi setkáváme ve filmech jako Cesta do pravěku nebo Jurský park, ale notoricky známí jsou též z obrazů a ilustrací Zdeňka Buriana, které si oblíbily celé generace dětí i dospělých. Za to, že tato vyobrazení dinosaurů odpovídají ve velké míře realitě, vděčíme především výzkumům zkamenělin, které člověk od pradávna nachází takřka po celém světě. A ač se to mnohým může zdát překvapivé, Česká republika v tomto ohledu není výjimkou.
Vladimír Socha v této knize předkládá čtenářům ucelený a čtivý pohled na historii objevů zkamenělých pozůstatků různých pravěkých tvorů, které se do dnešní doby našly na území Čech, Moravy a Slezska, doplněný krásnými ilustracemi Vladimíra Rimbaly. Kniha Dinosauři v Čechách tak vyvrací mylné zdání, že v našich končinách dinosauři, ptakoještěři a jiní prehistoričtí živočichové nežili. Opak je pravdou – díky významným paleontologickým objevům minulých let lze totiž s určitostí prohlásit, že i my, Češi, se můžeme pochlubit svými vlastními dinosaury!
Odpovědný redaktor Martin Žemla
Počet stran: 200
Cena: 338,- Kč
O autorech:
Vladimír Socha se narodil v roce 1982 v Hradci Králové a je publicistou, pedagogem, autorem populárně naučné literatury a popularizátorem paleontologie i přírodních věd jako takových. Po absolvování přírodovědného gymnázia vystudoval Univerzitu Hradec Králové (2008), v současnosti působí zejména jako lektor a pedagog. Pravidelně přednáší v různých vzdělávacích institucích, přispívá články do populárně-naučných periodik (například tituly Příroda, 100+1 ZZ, Živá historie ad.)
a vystupuje v pořadech Českého rozhlasu. V roce 2009 se účastnil vykopávek pozdně-křídových dinosaurů v souvrství Hell Creek pod vedením Museum of the Rockies v americké Montaně. Publikoval zatím sedm knižních titulů a několik brožurek o dinosaurech a pravěku pro děti. Knihy také překládá – zejména anglicky psané tituly s historickým a přírodovědným zaměřením. Jeho hlavními zájmy jsou paleontologie obratlovců, dějiny přírodních věd, astronomie a historie obecně. Na svém blogu již dvanáct let informuje o novinkách z oboru paleontologie, je v tomto ohledu jedním z nemnoha, který do nastalého komerčního chaosu Dinománie vkládá podstatné: fakta a aktuální vědecké poznatky. Jeho DinosaurusBlog byl letos nominován na Magnesii Literu.
Vladimír Rimbala se narodil v roce 1978 v Levoči na východním Slovensku a je slovenský ilustrátor, zaměřující se zejména na rekonstrukce pravěkých organismů.
Ukázka:
Ptakoještěři
Ptakoještěři neboli pterosauři byli kosmopolitně rozšířenou skupinou aktivně létajících plazů, kteří zažili největší rozkvět v období jury a rané křídy. Stejně jako v případě neptačích dinosaurů také jejich nálezy na území Čech značně limituje nedostatečná kvalita a kvantita vhodných sedimentů příslušného stáří, ve kterých by jejich fosilie mohly být zachovány a objeveny. V současnosti tak máme pouze jeden potvrzený a několik dosud nepříliš dobře známých objevů z oblasti severních a východních Čech. Zdaleka nejvýznamnějším objevem je část přední končetiny menšího ptakoještěra, nalezená v roce 1880 v lomu u Zářecké Lhoty nedaleko východočeské Chocně. Dělníci zde pracující tehdy narazili na fragmenty dlouhých tenkých kostí, se kterými si nevěděli rady. Část nálezu byla bohužel nejspíš zničena, zbývající fosilie se dodnes zachovaly jen díky náhodě.
Ve zmíněném roce otevřeli dělníci v jedné z roklí za Chocní malý lom, z něhož měli dobývat štěrk na opravu blízké cesty. V šedém vápenci zdejších jizerských vrstev pak po nějaké době náhodou objevili rozlámané rourovité kosti jakéhosi pravěkého živočicha. Podle dnes již spíše legendárního podání šla právě kolem jistá paní Tomková, krupařka z Chocně. Ta dobře věděla, že neobyčejné přírodniny aktivně vyhledává a sbírá místní lékárník a spoluzakladatel choceňského muzea František Hlaváč a kousek fosilie mu proto přinesla na ukázku. Hlaváče nález zaujal a ihned spěchal na místo, aby posbíral ještě alespoň zbytek kostí (velká část jich už ale možná byla zničena nebo ztracena). Nález sestávající ze šesti kostí (kost pažní a články čtvrtého prstu) o celkové délce 42 centimetrů pak u sebe Hlaváč pečlivě uschoval a kontaktoval tehdejší naši největší paleontologickou autoritu Antonína Friče. Paleontolog zaslaný materiál v podobě (dle jeho názoru sedmi) fosilních kostí popsal o rok později v časopisu Vesmír (č. 20) jako »pozůstatek křídla pravěkého ptáka, poněkud podobného labuti«. Stanovil pro něj vědecký název Cretornis hlavatschi (v přibližném překladu »Hlaváčův křídový pták«; druhové jméno je poctou zachránci fosilního materiálu). Frič se nesprávně domníval, že se jedná o pozůstatky »zubatého« praptáka, snad příbuzného slavných severoamerických hesperornisů (H. regalis) a ichtiornisů (I. dispar), objevených ve Spojených státech (Kansas) o jedno desetiletí dříve a popsaných Othnielem Charlesem Marshem (1831–1899) roku 1872.
Frič byl s Marshovými popisy křídových zubatých ptáků obeznámen a po následujících 24 let svůj názor na zařazení fosilie neměnil. V roce 1905 však v podrobné korespondenci zrevidoval Fričův pohled britský paleontolog Harry Govier Seeley (1839–1909), autor proslulé publikace o ptakoještěrech Dragons of the Air (»Nebeští draci«, 1901). Seeley zjistil, že Frič sestavil úlomky špatně, a proto český badatel nepochopil, o jakého tvora se ve skutečnosti jednalo. Kolegovi z tehdejšího rakouského mocnářství proto následně sdělil, že se jedná o část křídla se silně prodlouženým čtvrtým prstem, tedy o jasný pozůstatek ptakoještěra. Tehdy již stárnoucí Frič svůj omyl uznal a stanovil následně nové jméno Ornithocheirus hlavatschi.
Pod tímto názvem byl pterosauří fosilní pozůstatek od Chocně znám takřka do současnosti. Náležel ale menší český ptakoještěr skutečně do rodu Ornithocheirus? Podle novějších informací od několika zahraničních specialistů na pterosaury (Unwin, Martill, Averjanov) rozhodně nikoliv – dokonce ani nepatřil do stejné čeledi. Již stáří (svrchní turon tedy asi před 89 až 92 milionů let) českého pterosaura tomuto zařazení neodpovídá. Ornitocheirové totiž žili podstatně dříve – na většině území světa se vyskytovali ještě v období spodní křídy, tedy asi před 112 až 108 miliony let. Jejich choceňský protějšek se však objevil až o dobrých 16 milionů let později. Byli také podstatně větší, rozpětí křídel různých druhů tohoto rodu dosahovalo asi 2,5 až 6 metrů. Objevila se také domněnka, že tento taxon může představovat zástupce čeledi pteranodontidů.
V roce 2010 publikoval ruský paleontolog A. O. Averjanov studii, ve které českého ptakoještěra s největší mírou pravděpodobnosti označuje za mládě azdarchida. Čeleď Azhdarchidae zahrnuje vývojově vyspělé ptakoještěry pterodaktyloidy, z nichž někteří dosáhli obřích rozměrů a stali se největšími létajícími tvory všech dob. Rumunský Hatzegopteryx thambema a severoamerický Quetzalcoatlus northropi zřejmě dosáhli v rozpětí křídel až kolem 12 metrů. Český ptakoještěr od Chocně byl mnohem menší, ostatně jednalo se nejspíš o mládě. Byl ale také podstatně starší, protože zmínění giganti žili až na samotném konci křídové periody, zhruba před 70 až 66 miliony let.
Zatím toho o tomto českém ptakoještěrovi víme jen málo. V současnosti však proběhla revize materiálu (B. Ekrt) a v roce 2015 byla vydána nová studie, popisující choceňský exemplář ve větší podrobnosti. Práce byla publikována v březnu 2015 a Ekrt s Averjanovem v ní potvrzují blízkou příbuznost českého ptakoještěra se severoamerickým druhem Montanazhdarcho minor. Dle provedené analýzy jde nejspíše o neazhdarchidního azhdarchoida, který tak představuje vůbec prvního svrchnokřídového ne-azhdarchida, jenž byl kdy na východní polokouli popsán. Cretornis hlavaci (mylně Ornithocheirus hlavatschi) tedy patří k významným pterosauřím druhům nejen v rámci našeho státu. Odhadované rozpětí křídel tohoto jedince dosahovalo podle novějších odhadů asi 1,5 až 1,6 metru.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
