Zhoubná tříletá zima Fimbul zahalí Prahu a zbytek Evropy bělostným hábitem. Po slunci je veta, měsíc dávno zmizel za šedou oponou mraků. Zbyl jen mráz. V ulicích, lidských tvářích, srdcích. Mladý pár Eva a Petr, ve snaze vzkřísit lásku, která jako by zamrzala spolu s Vltavou, se vydávají do chaty v horách, kde prožili první intimní chvíle.
Čím více se však propadají do moci přírody s celou její symbolikou, tím více si začínají uvědomovat, že zabloudili. Ztrácí se v čase i prostoru a jejich putování za láskou se mění v boj o přežití…
Ilustrace Martin Hejl
První vydání, váz., formát 115 × 185 mm, 198 stran, 199,- Kč
Objednávky: www.epocha.cz
O autorce
Kateřina Hejlová se narodila 29. 2. 1984 v Litoměřicích. Odmala miluje jazyky a literaturu, což se projevilo ve výběru vysoké školy – je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. Píše od dětství a v současné době má na svém kontě i několik překladů. Z vydaných titulů připomeňme: ve sbornících povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava Zuby nehty (2007) – povídka Poslední metro, Tisíc jizev (2008) – povídka Trojná bohyně, Ruce vzhůru (2009) – povídka Vražda v lodní kajutě, Nahoře bez…, a dole taky (2010) – povídka Vraž ho tam a Noční můry nespí (2011) – povídky Za zrcadlem a Aqua Mala. Samostatné publikace vydala pod pseudonymem Katty Joyce – jde o knížky Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (2009), Zabijte je všechny! (2010), Hugh Laurie: Nespokojený melancholik (2010). Překlady – Roger Zelazny: Tvorové světla a temnoty (společně s Michaelem Broncem, 2011), Allison Pearson: Myslím, že tě miluju (2011).
Ukázka
Nastane zima Fimbul.
Zhoubná zima. Zima hrůzy.
Bude panovat ledový chlad.
Vichr bude svištět a všude bude ležet sníh.
Tři zimy takto přejdou jedna po druhé a mezi nimi žádné léto…
Pootevřeným oknem na její obnažené lýtko dopadla sněhová vločka. Při doteku s horkou kůží roztála. Pohlédla vzhůru. Žádný měsíc. Žádné hvězdy. Jen hutná, beztvará mračna. A zase sníh.
Zavřela okno.
Středa. Září. Tloukly dvě. Nemohla spát. Seděla v noční košili v křesle, kolena přitažená k bradě. Hleděla do tmy za oknem. Jen ona a Comfortably Numb. Zavřela oči. Vtíravé myšlenky vířily hlavou. Vyplouvaly jedna za druhou z útrob mysli v celé své naléhavosti. Šuměly jí v uších. Koláž křiklavých obrazů pod víčky se dožadovala pozornosti. Prudce otevřela oči.
Na skleněné výplni se tvořila sněhová fasáda. Sníh se vytrvale snášel do ulic. Kontury budov splývaly s pozadím v souvislou šedou tapetu. Zima – neúnavná, vleklá, dotěrná; byla všude. V pohledech cizinců, které míjela cestou do práce. V podání ruky jejích kolegů. V tíživé absenci světla… Slunce vybledlo. Zmrzlo, spolu s Vltavou.
Toužila po dešti. Ve snech cítila jeho vůni. Prsty se dotýkala keřů zkropených jarní přeháňkou. Snila o podzimu. O pestrém hábitu babího léta. Královská modř. Umbra. Anglická červeň. Kadmiová žlutá… A to slunce! Světlo, které z nedostatku lepších slov mohu nazvat jen žlutou, světlá sírová žluť, jemně zlatavě citronová! Jak je ta žlutá krásná! Ach, ano, Vincente! Barvy. Ty barvy! Lačnila po létě. Spalujícím. Vyčerpávajícím. Po svém těle ve vyhřátém rybníku, splývající s vodní hladinou. Dokonalé. Inspirativní. Jako střídání ročních období.
V dálce zaštěkal pes. Vrátila se do reality. Rozhlédla se po ztemnělém bytě, výsledku své dvouleté práce. Byl poměrně prostý, laděný do jednoduchých barev. Podlaha z kouřového dubu, nábytek v kombinaci bílé a popelavé. Kuchyň propojená s jídelnou v jeden otevřený prostor skýtala pohled na část Prahy. Rozkládací jídelní stůl hravě pojal všechny jejich přátele. Ostatně nebylo jich mnoho. Ložnice byla situována do dvora s přímým vstupem na střešní terasu – byl z ní skvostný výhled. Velké posuvné dveře kdysi vpouštěly nedočkavé slunce. Koupelna se střešním oknem. Kdysi z něj pozorovala hvězdy. Teď jím jen dovnitř profukovalo. Starý, ponurý, půdní byt přetvořila na vzdušný, elegantní kout svých snů. Byla spokojená. I Petr, alespoň to tvrdil. Nevěřila mu. Měl raději klasiku, konvenčnost. Ustoupil však jejímu přání. Tak jako vždycky.
Pocítila dotěrný chlad. Krb už vyhasínal. Letmý pohled na krbové hodiny. Byly skoro tři. Za necelé tři hodiny vstává, měla by jít spát. Napila se zhluboka vína. Nevýrazný buket a mdlá chuť; kdysi mívalo rubínový nádech a chutnalo po ovoci. Vypnula stereo, nedokouřenou cigaretu – dnes takový luxus – si schovala na později, zhasla lampu a zamířila do ložnice.
Tiše otevřela dveře. Petr na levém boku pravidelně oddechoval. Nenápadně, klidně. Nechala oči přivyknout tmě. Pár neslyšných kroků po dubových parketách. Kradmo vklouzla pod deku. Trochu se pohnul. Ztuhla, nechtěla ho probudit. On však pokračoval dál v nerušeném oddechování.
Stále žádný spánek. Rozsvítila a zahleděla se do jeho tváře. Jeho víčka se nepatrně chvěla. Něco se mu zdá, pomyslela si. Vějíř drobných vrásek kolem očí, dvoudenní strniště, blonďaté vlasy už místy ztrácely svou hustotu, pootevřené plné rty… Na svůj věk vypadal mladší, ale čas si už začínal vybírat svůj dluh.
Raději zhasla, aby ho nevzbudila. Položila si hlavu na polštář. Kdysi si ji pokládala na jeho. Ucítila jeho dech na své tváři. Otočila se na druhý bok a zavřela oči. Z dálky k ní doléhal tlumený hlas kostela. S posledním úderem přišel spánek.
Foto: Nakladatelství JaS
