Úžasné, strašlivé, nádherné, depresivní, neuvěřitelné, možné, napínavé… Táááákový uragán pocitů ve mě tato kniha vyvolala. Bylo to tak děsivé, až to bylo krásné. Příběh je skvěle propracován, barvitě popsán a i když je to vymyšlená budoucnost. Tak mě mrazí, že je možné, že by to mohla být realita. V dnešních událostech, co se děje například na Ukrajině, kdy jen tak sestřelí letadlo plné lidí… Mám pocit, že lidský život nemá žádnou cenu. To samé se ukazuje v knize. Jak se říká, jsme si rovni, ale někdo je rovnější. Nezáleží na obyčejných lidech. Záleží na těch, co mají moc a chtějí ještě víc.
Děj knihy se odehrává šest let po ničivých explozích. Ti, co je provedli, si řekli, že na Zemi je moc nemocí a virů a že by to chtělo tak trochu pročistit. Ti, si postavili Dóm – město schované v kouli, která je chrání, před vlivem explozí. Do Dómu, byli pozvaní jen vyvolení. A ti, co zůstali na zemí, měli smůlu. Pressia žije se svým dědou v ruinách holičství. Brzy ji bude šestnáct let, musí se schovávat. OSR – armáda, která vznikla za účelem obrany, lidi terorizuje a v den šestnáctin se mají hlásit na velitelství. Silní budou vybrání k výcviku a slabí budou jejich živý cíl….O to děsivější je to, že svět vypadá jinak. Neexistuje co bylo před tím. Zbyly trosky a lidé, co přežili se propojili s věcmi, lidmi či zvířaty, kterých se v ten moment dotýkali. Takže mají v sobě kus plastu, kovu, skla či živého stvoření. Pressia má místo dlaně hlavu panenky. Lidé jsou různě deformovaní a popálení. I po šesti letech vzduchem létá popel, který je všude. V tomto tragickém světě plném utrpení je protipól obrovská koule, ze které nikdo nevychází. Lidé venku nejdříve čekali, že jim někdo přijde na pomoc. Pak, po doufání a zklamání, přichází nenávist k těm vyvoleným – čistým. V Dómě panuje pevný režim. Taky zde není život ideální, ale jsou zdraví a pokračují v tom, na co byli zvyklí. Chodí do školy, bydlí v domech. Ukazují se dva odlišné světy fungující nezávisle na sobě. Sedmnáctiletý Patridge se bojí, že by mu mohli vymazat vzpomínky na dobu předtím, na mámu, o které mu řekli, že je mrtvá. Po jistých událostech se rozhodne k útěku z Dómu. Sledujeme jeho pátrání, při kterém potká Pressiu. Vycházejí napovrch skutečnosti, které značí změnu. Jakou? To si musíte přečíst. Vřele doporučuji. Je to dobře napsané, tím pádem se to dobře čte a jediné mínus pro mě je. Že je to trilogie a musím si počkat na další díly, abych věděla jak to dopadne. A ten konec, proč mi to dělají?! Přímo hořím zvědavostí, jaká další překvapení na mě čekají. Nuda zde nemá na nic nárok. Ve vyprávění se střídají osoby po kapitolách. Tím pádem jsou mi postavy bližší, protože znám jejich vnitřní pocity. A co nesmím opomenout je nádherná, přímo výjimečná obálka. Ta se opravdu povedla a pokaždé, když jsem chytla knihu znovu do ruky, jsem se jí kochala. Co závěrem říct? Připravte se, že kniha vás nenechá klidným. Svět po katastrofě je popsán se všemi hrůzami, co se zde nachází. Někteří lidé se spojili se zemí, jsou z nich prašivci, kteří čekají na své oběti, aby je mohli sežrat. Tak trochu horor, že? Celkově popisy přeživších lidí a jejich žití jsou děsivé. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Nejvíc mi trnulo z toho, že ti co ničí a ubližují, věří, že to dělají pro vyšší dobro. Kde jsem to jen v minulosti slyšela? Jakou válku mi to připomnělo, že některé lidi musíme vyhladit, protože MY jsme lepší? Není to tak dávno. A opět zlo, ať je převlečené za teroristu, či jiného fanatika vystrkuje růžky. Je dobře, že se připomíná, co by bylo kdyby….
Foto: Nakladatelství Jota
