Schází vám Šabach? Je čas začít číst Moníka… Pražský prozaik Josef Moník v knize Pazdera pláče vypráví tragikomické příběhy z časů před sametovou revolucí i po ní. Záliba v ohlížení se do minulosti a schopnost vidět ostré detaily. Literatura především jako zprostředkování historek, které mohl napsat leda život sám.
A příchylnost k české metropoli… To jsou společné znaky čtenáři oblíbené tvorby přede dvěma lety zesnulého Petra Šabacha a Josefa Moníka, jehož knihy na širší čtenářský zájem stále ještě čekají.
Právě nově publikovaný titul Pazdera pláče, který vydalo nakladatelství Prostor, přináší povídky, žánr, jenž nejvíce vyhovuje vyprávění oněch historek, které nejdřív musí projít generálkou v hospodské společnosti, musí se »omluvit« a vybrousit do nejlepšího tvaru. A i když jde o žánr, který jinak čtenáři příliš nevyhledávají, zde opravdu přiléhá nejlépe. Oba pražští autoři jako by říkali: lidský život tady u nás ve střední Evropě není žádný jednolitý román, nýbrž jenom pár tragikomických historek – víc tady po žádném z nás nezůstane.
Josef Moník v souboru Pazdera pláče ukazuje, že vedle autenticity a uvolněného vyprávění je jeho doménou paměť, schopnost nasvítit podstatné úlomky z doby před listopadem 1989 i z divokých devadesátých let. Právě v těchto pasážích je zábavně podáno plno nepříjemných dobových příznaků, které bychom si přáli raději zapomenout – a přesně to Josef Moník jako každý dobrý autor nemůže dopustit.
Pazdera pláče není zdaleka prvním knižním počinem Josefa Moníka, prozaika, jenž si nepříjemně přesně pamatuje. Je tak na čase si jméno Josefa Moníka konečně zapamatovat.
V jedné z povídek Flannery O’Connorové se matka hlavního hrdiny v autobuse chlubí, že její syn, čerstvý absolvent univerzity, chce být spisovatel, ale že zatím jen prodává psací stroje. Druhá paní ve snaze o falešný optimismus podotýká, že od psacích strojů je k psaní přece už jenom kousek… Tato humorná epizoda by se dala parafrázovat tak, aby seděla na Josefa Moníka, jenž pro změnu dlouhá léta pracoval jako právník v nakladatelství.
Po listopadu 1989 se tento bratr slavné české autorky píšící v exilu německy
– Libuše Moníkové – nejprve etabloval jako překladatel, kupříkladu Vladimira Nabokova a úplně nejčerstvěji knihy Marka Slouky Daleko v srdci. S vydáváním vlastních próz začal ale až po padesátce, přičemž jeho kniha Schweik It Easy se dokonce dočkala nominace na Magnesii Literu.
Josef Moník je tedy člověk pohybující se celý život v literárním světě, což však neznamená, že by byl uzavřen v literátské věži ze slonoviny. Ba právě naopak, v jeho případě jde o typ autora, který má hodně nažito a naposloucháno, a občas upustí páru tím, že vydá knihu.
V prózách Josefa Moníka se vzácně snoubí plnokrevná životnost s jakousi sympatickou nesnaživostí – což je velmi příjemná změna, neboť u většiny současných českých prozaiků je tomu přesně naopak. Lze se o tom ostatně přesvědčit i v jeho novince Pazdera pláče. Je to další šance objevit Josefa Moníka pro ty, kdo tak ještě neučinili.
Anotace:
V souboru dvanácti povídek autor zachytil jak předrevoluční osudy různorodých hrdinů, tak peripetie, s nimiž se potýkala společnost v devadesátých letech. Výjimku tvoří literární zpracování pohnutého života italského šlechtice z doby renesance, které autor pojal v duchu tehdejších žánrů. Společným rysem Moníkových povídek je nadsázka, lehkost jazyka a melancholická poetičnost, která prosvítá v mnohých jeho textech. Propracovanost postav ukazuje na autorovu výbornou znalost lidí ze širokého spektra společnosti od mafiánského podsvětí až po nejbohatší vrstvy, z nichž nejlépe vychází takzvaný obyčejný člověk, který se často nechtěně a proti své vůli stává hrdinou. Na lidské slabosti nahlíží autor s ironií, přesto však laskavě a s pochopením.
Odpovědná redaktorka Karolina Suchá
140 stran
Cena: 187,- Kč
O autorovi:
Josef Moník se narodil v roce 1952 a vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz Estetika a literární kritika na Filozofické fakultě, který zakončil prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburg. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulxová, Mark Slouka). Samostatně vydal čtyři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008), Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu) a Povodeň (2018). Své dílo doplnil v roce 2013 sbírkou povídek Prostitutky. Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.
Ukázka:
Přišla zima slavná svou zimou. Na Silvestra 1978 spadla teplota přes noc z plus 10 ° na mínus 20 °. Byl jsem čerstvý otec a do Nového roku jsem vyjel s tříměsíčním synem v kočárku. Dítě spokojeně spalo. Oblékli jsme ho dobře, ale před Vysokou školou chemicko-technologickou mě potkaly dvě ženy moudrého věku, které znepokojeně nahlédly do kočárku a sdělily mi, že v takovém mrazu se s dítětem nemá chodit ven. „Podívejte se, už má namrzlé tvářičky,“ pokáraly mě. „Jak je starý? Měl byste mít rozum.“ – „Poslala mě manželka,“ bránil jsem se. Považoval jsem červenou barvu na líčkách potomka za známku pevného zdraví, nicméně jsem dal na jejich radu a vydal se s ním domů. Sám jsem byl dobře oblečený, zima byla příjemná, silný vzduch ničí bacily.
Na rohu ulic Studentská a Zikova se proti mně vypotácel prostovlasý muž
v rozepnutém kabátě, pod kterým měl jen tenké tričko, holý krk. Vypadal, jako kdyby utíkal z popravy. Zmateně křižoval chodník, jednu botu rozvázanou, tiskl si pěsti ke tvářím v jakémsi dvojitém krytu, plakal a vyrážel nesrozumitelné zvuky. Možná je opilý ze silvestrovské oslavy. Takhle by neměl chodit na mrazu.
Chtěl jsem ho varovat, jako ženy varovaly mě. Ale vždyť je to trenér Pazdera! Deset let jsem ho neviděl! On se tu teď potácí a je zjevně grogy po tvrdém úderu. Jak znám boxery, obvykle končí na stará kolena v hospodě, kde si nechávají kupovat panáky od pamětníků a přehrávají si s nimi staré zápasy. Ale Pazdera nepil. Ani teď nebyl opilý. Uchopil jsem ho za klopy kabátu se vzorem rybí kosti a přinutil ho zastavit. „Pane Pazdera,“ říkám mu zblízka, „pane Pazdera, pamatujete si na mě? Kynčl, lehký veltr.“ Cítil jsem, kterak mu tluče srdce. „Takhle tady nemůžete chodit, nastydnete. Je dvacet pod nulou. Já vám zapnu kabát. Slyšíte mě?“
Slyšel, ale nevnímal. „Umřela mi žena,“ vzlykal bolestně a v pěsti svíral bezmocné žezlo bláznů, „třicet devět roků jsme spolu byli. Teď ji odvezli. Co si počnu? Proč jsem nešel první?“ Zůstal stát se sklopenou hlavou a s upaženýma rukama člověka, který tápe a neví,
co hledá, prudce dýchal otevřenými ústy. Nic na hlavě, rozcuchané husté vlasy ho dělaly mladším, připomínal dítě. Neměl teď snížený práh bolesti, nýbrž mrazu. Byl úplně bezbranný, člověk se srdcem, leč nepraktický, neschopný uvažovat, blábolil pořád to samé, umřela mu žena, co si počne. Očima těkal zamrzlou ulicí od jednoho odrazu výlohy k druhému, ale roční období pro něj zůstávalo v úplném stínu. Zvyklý férovému boji, nevěděl, jak se postavit potutelné smrti bez rozdílu vah. Tvrdočelá kuráž tady neměla zeď, do níž by mohla vrazit. Na špičce nosu měl hrudku ledu, pod ní jinovatku slzí, na zarudlé tváři rašil třídenní vous a z uší mu trčely šedivé chloupky. Opuncován těmito detaily vypadal groteskně tragicky, jako nemotorné zvíře, přitom úplně přirozeně, obraz prazákladní bolesti. Nikdy si na nic nehrál a teď byl tak cele otevřený v tom rozepnutém kabátě, v rozevřeném krytu po úderu pod pás.
„A co děti? Máte nějaké děti, pane Pazdera?“
„Děti jsme neměli. Ona má nějaké příbuzné, ani je neznám.“
Co jsem mu měl říct krom toho, aby se zapnul a šel domů? Slzel s otevřenými ústy, z nichž mu málem vypadla zubní protéza, která smutně poskakovala na roztřeseném dolním rtu. Polykal naprázdno. Co mu zbývá? prošlo mi hlavou. Vegetativní dožití v domově důchodců? Bačkory, televize, bledé dietní jídlo, společnost neznámých lidí, domino nebo člověče, nezlob se na voskovaném plátně… Vdovci chátrají rychle,
i když nechlastaj. Kolem se ztrácely slzami rozleptané domy, netečný Nový rok.
Od starých Dejvic zazněl zvon kostela. Uvědomil jsem si, jaká je to vzácnost. Režim obvykle nepřipouštěl, aby kostely bylo slyšet, snad je to tím, že je Nový rok
a poledne. Všechno zakázat nemohli. V druhém plánu mi docházel naléhavý, ale neuchopitelný poměr mezi viděným a slyšeným, mezi světlem a stínem, tektonikou horké krve, která jím lomcovala, a klekáním zvonů za frekventovanou Leninovou třídou. Zvoní i za zemřelou ženu boxera.
„Jděte domů,“ říkám znovu, „nebo počkejte, já vás radši odvedu. Kde bydlíte?“
„V Šárecké ulici, u zámečku,“ zaštkal s roztřesenou bradou, zuby zacvakaly
a vrátily se na místo.
To je dobrý kilometr odtud, uvědomil jsem si a pohlédl jsem na zrudlé tváře syna. Dítě spalo. Mráz kopřivu nespálí, řekl jsem si. Zapínal jsem Pazderovi kabát, stál strnule jako dítě, které se nechává obléknout od matky. Pak se pohled svezl do kočárku a vrátila se do něj inteligence. „Kluk je to, že jo?“ zeptal se. „Kluk, pane Pazdera, má přes pět kilo.“ Byl jsem rád, že se mu vrací myšlení.
„Jak se jmenuje?“
„Štěpán.“
„Pěknej, pěknej, musíš být pyšnej otec.“
Tlačil jsem kočárek do kopce špalírem smutečních konifer, novoroční vdovec se snažil držet krok na zledovatělém chodníku, střídavě se díval na dítě a zvedal oči
k obloze. Chvílemi vzlykal. Bydlel u archeologického muzea, v patrovém domku za Kotlářkou. V předzahrádce podupávali na sněhu tlustí příbuzní v černých kabátech
a hlasitě o čemsi debatovali. Úlevné výkřiky, švagrová zjevně z venkova, se šátkem na hlavě, běží k brance. „Kdes byl, Vojtěchu, dělali jsme si starosti. Kde jsou klíče od kredence? Je tam závěť? Tohle nám nemůžeš dělat, v takovém mrazu.“
Předal jsem trenéra pozůstalým. Děkovali a zvali mě dovnitř na funerální slivovici, ale musel jsem s dítětem domů. Pazdera se odevzdaně nechal odvést. Zaslechl jsem, jak znovu vzlyká. Ale ve dveřích domu se otočil, zvedl hlavu a houkl na mě přes slzy: „Dej kluka na box, ať je z něj pořádnej chlap.“
Spěchal jsem s kočárkem dolů do Dejvic. V parčíku za zámečkem hráli kluci holomajznu a přede mnou na chodníku se najednou kutálel zbloudilý tenisák. Zastavil jsem kočárek a popoběhl za míčkem, abych jim ho hodil zpátky, automatická reakce nedospělce.
Sledoval jsem, jak se znovu dávají do boje na zasněženém trávníku, v mrazu. Křičeli
v zápalu utkání, křížili hokejky, padali se smíchem na zem. Najednou vidím, jak se můj kočárek rozjíždí z kopce dolů, a než jsem ho stačil doběhnout, narazil do uliční lampy. Převrhl se na bok, syn se rozeřval. Trnul jsem strachy. Nejenže ho vozím na mrazu, ještě ho zmrzačím svými návraty do dětství. Vypadl napůl ven, zelený dudlík ve sněhu, náraz naštěstí ztlumila peřinka a tlustá kombinéza, kterou měl na sobě. Ale vřískal dál, usedavě plakal s otevřenou pusou a pěstmi šermoval proti neviditelnému nepříteli. Z nosu mu tekla krev. Zaplaťpánbů je celý. Jenom křičí. Postavil jsem kočárek na chodník a utíral chlapci kapesníkem nos. Krev, to nic není. Plíce má silné. A srdce taky, srdce je důležité.
Foto: Nakladatelství Prostor
