Jeremy Dronfield – Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi

Číst o utrpení obyčejných lidí za druhé světové války je pro mě vždy náročný úkol. Ale vím, že by se na tyto knihy mělo pořád upozorňovat, aby si lidé uvědomovali, jak lehce je možné dostat národ do fanatického smýšlení, kdy si nepochopitelně myslí, že jsou něco víc než ostatní. Je to děsivé a přesto se to dělo kdysi předávno, kdysi dávno i kdysi nedávno. Opakuje se to a lidé se nepoučí. Proto číst o těchto hrůzách je nutnost, aby lidé nezapomínali.

Kniha je velmi osobní, protože je to skutečný příběh o rodině, z nichž dva členové – otec a syn, přežili celou válku od začátku až do konce v zajetí. Mluvit o štěstí se opravdu nedá. Myslím, že smrt byla u většiny lidi osvobozením od utrpení, které museli vydržet, aniž by něco provedli. Dělo se to pouze proto, že byli, že žili a nějaký – s prominutím – magor si myslel, že je víc a že určitou skupinu lidí vyhubí. Nevím proč, ale černá karta padla na Židy. Příběh je o židovské rodině Gustava Kleinmana, který měl čtyři děti – Edith, Hertu, Fritze a Kurta. Edith se na začátku války podařilo dostat do Anglie a Kurta do Ameriky. Ostatní už takové štěstí neměli.

Maminka Tini s Hertou byli odsunuti a nenašlo se přesné svědectví, co se s nimi stalo, ale nepřežili. Gustav a Fritz přežili pracovní tábor Buchenwald, koncentrační tábor Osvětim a také Mauthausen. Druhého října 1939 dojeli vlakem do Buchenwaldu a 14. dubna 1945 byli britskou armádou osvobozeni v Mauthausenu. To, co v knize příběh vypráví, je jejich svědectví o hrůzách, které se za těch šest let stalo nejen na nich, ale i na milionech nevinných lidí. SS měli Židé jenom jako větvičky – zlomili, rozdrtili a spálili. Chtěli, aby z nich bylo nic. To jakým způsobem lidé trpěli je šílené a normální člověk nemůže uvěřit, že se to mohlo stát.

Autor také upozorňuje na fakt, že po válce, po procesech, padla na nacistické zločiny v Německu opona a na konci 50.let už vyrůstala generace němců ve lžích, že Židé jen ve velkém emigrovali, že se ve válce objevovali násilnosti z obou stran, a že ty, které páchali Němci nebyly horší, než ty spáchané Spojenci. Tito mladí Němci nevěděli o holocaustu téměř nic a jména jako Osvětim či Buchenwald jim nic neříkala.

To se změnilo v roce 1963, když Fritz Bauer zahájil řízení proti dvaadvaceti bývalým příslušníkům SS obvinění z páchání zvěrstev v Osvětimi. I Gustav a Fritz tehdy svědčili. Oba pak přednášeli o tom, co zažili skoro deset let.

Autor pomocí různých zdrojů, co nejpřesněji přiblížil osud dvou lidí během války. Gustav si psal tajně deník, takže to pomáhalo upřesnit data a místa.

Kniha je napsána vypravěčským stylem s fakty, takže když pomineme obsah, četla se dobře. Jenomže oddělit mi to nešlo. Obsah se stylem je propojen, a tak jsem si musela dělat přestávky od knihy, abych strávila, co se v ní dělo.

Doporučuju přečíst všem. Je to jen kapka v moři tragédie, která se nedávno děla v Evropě, a je naší poviností si ji připomínat.

Hodnocení: 90%

Více infa: https://www.jota.cz/chlapec-ktery-nasledoval-sveho-otce-do-osvetimi

Foto: Nakladatelství JOTA


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353