Je tu jaro! A na jaře se dají dělat vskutku úžasné věci. Můžete vytvářet potůčky, skákat do louží a vůbec si užívat jarní nálady. To děti směle mohou a dospělí jim tak trochu závidí. K jaru patří také Velikonoce s pomlázkami a malovanými vajíčky.
První květinky se klubou ze země a zahrádky volají po pilných zahradnících. Je tedy jasné, že Viktorka s Viktorem si jaro náležitě užijí – a také se dozví spoustu nových básniček, říkanek a pohádek, však děda Karel s babičkou Karlou pokračují ve svých podvečerních vyprávěních. Jaro s Hrdličkovými je tady!
Jarní atmosféru provoní pohádky Boženy Němcové a Elišky Krásnohorské, verše Josefa Václava Sládka a řada lidových říkadel.
Jana Semelková
Pohádkové vajíčko
Ilustrovala Marcela Walterová
První vydání, pevná vazba, formát 160×195 mm, 80 stran, cena: 195,- Kč
Ukázka:
Není knihovna jako knihovna
Děda vedl Viktora ze školky. Vnuk mu nadšeně vyprávěl o divadle, ve kterém ten den byli.
„A byl tam Kašpárek, pomohl Honzovi zachránit princeznu z pekla. Ten čert byl děsně strašňácký. Kašpárek měl rolničky. Jak zazvonil, všichni čerti utekli. Opravdu, dědo!“
„Čerti jsou strašpytlové, to se ví,“ potvrdil jeho slova dědeček.
„Co budeme dneska dělat? Pracovat na zahrádce?“
Děda zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby děti dupaly po mokré trávě, tak vymyslel jiný program.
„Dneska se půjde do knihovny!“
„Do knihovny? To jako vlezeme do té skříně plné knížek, co máš v ložnici? Tys ty knížky vyndal a my si sedneme na police a budeme tam sedět místo nich?“
Děda se té představě zasmál, bude o ní muset povědět babičce. Ale Viktorovi vysvětlil, že knihovna co má on v ložnici a tatínek v pracovně, vypadá opravdu jako skříň, ale ta co myslí on, je budova, v níž je spousta regálů s knihami a hodné paní a pánové je půjčují v té budově čtenářům domů, aby si je mohli přečíst. Protože všechny knížky člověk mít doma nemůže, to by se do domů za chvíli sám nevešel. A do takové knihovny půjdou odpoledne, protože se tam koná výstava fotografií dědova kamaráda.
„On fotí hlavně přírodu. Teď cestoval po severu Evropy, tak se půjdeme podívat, jaké to tam je.“
„Tak jo, půjdou s námi i holky?“
„Babička s Viktorkou určitě, ale jestli půjde i tvoje máma, to netuším,“ odpověděl popravdě děda.
Kupodivu maminka byla pro. Chtěla vidět výstavu a taky si potřebovala půjčit nějaké odborné publikace, co potřebuje do práce. Proto se ráda připojila a rozšířila tím jejich výpravu za poznáním.
Viktor byl knihovnou nadšený. Tolik knížek pohromadě spatřil poprvé v životě. Když viděl, že maminka má průkazku, hned chtěl mít taky takovou. Získal ji a byl pyšný, že je čtenářem, i když ještě neumí číst. Ale to se od září změní. Pěkně si prohlédli výstavu, babička si popovídala se svou kamarádkou, kterou tu potkala, a vydali se domů.
„Až vyrostu,“ ozvala se z ničeho nic Viktorka, „zařídím si taky takhle obrovskou knihovnu a budu lidem půjčovat knížky. Číst je totiž radost.“
Na její moudrá slova neměli dospělí co dodat, tak mlčky pokračovali v cestě.
Po takovém zážitku muselo přijít vyprávění, to dá rozum. Děda dumal, o čem povídat, ale nakonec se obrátil na babičku Karlu.
„Nepovíš nám dneska nějakou pohádku ty? Jsem nějak bez fantazie.“
Babička nakrčila nos – to dělala vždycky, když přemýšlela. Pak se usmála a za chvíli se pokojem rozezněl její melodický hlas.
Foto: www.jasknihy.cz
