Je to moje druhá přečtená kniha Jany Poncarové a opět je skvělá. Její knihy mě baví a vyvolají u mě pocity radosti ze čtené knihy, i když je to smutné téma. Dokáže barvitě vyprávět a mě běhají obrazy děje přímo před očima. Umí se vcítit do postav a také do prostředí. Její styl je melodický a se slovy to prostě umí.
Děj má dvě časové linky. Je to vyprávění babičky a vnučky. S babičkou Alžbětou se vracíme do roku 1926, kdy se narodila. Prožijeme její dětství i dospívání během války. Zde se stane něco důležitého, co ovlivní Alžbětino rozhodnutí, které není přímo šťastné.
S třicetiletou Ninou – vnučkou Alžběty – se setkáváme v roce 2017, kdy jde navštívit Alžbětu do ozdravovny, kde se léči se zlomeným krčkem. Nina ví, že se v rodině něco tají a nikdo ji nechce nic říct. Dlouho byla díky rozvodu rodičů oddělena od babičky. Nyní si k ní hledá cestu zpět a touží poznat, co se kdysi stalo. Je rozpolcena a nespokojena se svým životem. Chybí ji insiprace do malování, které milovala a nyní jsou štětce v šuplíku.
Rozhodne se vzít babičku na čtyřdenní výlet. Zajedou do míst, kde babička kdysi žila a jsou zde i její příbuzní. Během této cesty se ještě více ženy sblíží a Nina pochopí, co se tehdy kdysi dávno stalo, a má to vliv i na nynější rodinné vztahy.
Kniha se krásně četla a přes smutné téma, jsem cítila sílu a víru v život, takový jaký je. Kniha mě nerozplakala, ale naopak mi dala povznášející pocit, že je důležité smířit se sama se svými rozhodnutími a pokud jsem nespokojená, tak s tím něco dělat. Je to román o obyčejném životě v nelehké době, kdy i malé slova mají velký dopad na hlavní postavy. Je to o vyřčení rodinného tajemství, jež se ve světle přiznání dokáže očistit a odpustit. Doporučuji.
Hodnocení: 90%
Více infa: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/64035476/alzbeta-a-nina/
Foto: Nakladatelství Motto
