Matyldu Pekárkovou s její malou fenkou Dorotkou vyslaly děti na podzimní dovolenou na Istrii – maminka jde do důchodu, tak ať si jeho začátek trošku zpestří. Ani děti s manželem, ani sama Matylda netušili, že ji nečeká jen důchodcovská dovolená s koupáním, procházkami a posedáváním na terase apartmánu. Od prvního dne jí pronásledují události, které se s poklidnou dovolenou zase moc neslučují. A tak čerstvá důchodkyně s malým psíkem, aniž by chtěli, se setkají s dvěma záhadnými úmrtími, odhalí stíny minulosti a úspěšně rozkryjí motiv dvou zločinů…
Ivana Hutařová napsala velmi milý příběh, který může potkat každého z nás kdekoli. Její hlavní hrdinka se ke všem událostem jen nachomýtá, sama přímo nepátrá, jen zvědavě přihlíží, kombinuje a dedukuje. Díky životním zkušenostem pak dochází velmi rychle k správnému řešení všech záhad. Připomíná nám tak trošku slavnější Jane Marplovou, která by si s Matyldou a její Dorotkou určitě dobře rozuměla.
První vydání, váz., formát 130 × 200 mm, 160 stran, cena 199,- Kč
Ilustrovala Klára Mayerová
O autorce
Ivana Hutařová (1945) vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky a na celý život zakotvila pracovně v knihovnách. Měla to štěstí, že mohla dlouho dělat to, co ji nejvíce zajímá – zabývat se problematikou literatury pro děti a mládež a dětské četby nejen u nás, ale i ve světě. Zároveň si pro radost píše povídky a fejetony, které jí občas otisknou noviny nebo časopisy. Je také autorkou životopisných knížek o dětech našich prezidentů, o slavných zpěvácích a hercích Národního divadla šedesátých let dvacátého století a o herečce Slávce Budínové. Se ženou spisovatele Františka Nepila řadu let pořádala a redakčně zpracovávala knihy ze spisovatelovy pozůstalosti.
Knížka Jedna vražda stačí, kterou nazývá detektivkou-nedetektivkou, je jejím prvním pokusem v této literární oblasti. Postava Matyldy si žije už teď vlastním životem a není vyloučeno, že pokud si najde dostatek čtenářů, budou mít její podivná pátrání pokračování.
Ukázka
V apartmánu byl příjemný chládek. Slunce zapadlo a rychle se setmělo, jak to v září bývá. Matylda si uvařila kávu a vyndala z ledničky lahev vody. Teprve teď jí došlo, jak je unavená. Sedla si do křesla na terasu a Dorotka se jí uvelebila u nohou. Probírala první den své vnucené dovolené.
Celkem byla spokojená. Ta Táňa vypadá, že by si spolu rozuměly. A ti dva kluci jsou taky fajn. Odjakživa měla ráda děti, a pokud jí něco v životě opravdu mrzelo, byla to absence vnoučat. Ani jedno z jejích dětí se nehrnulo do založení rodiny, i když věk by na to obě dávno měly. Už se s tím vyrovnala. Často říkala, že se vnoučat nedočká a řešila to tak, že se kamarádila s vnuky svých kamarádek, kteří v ní většinou viděli rezervní babičku, se kterou je docela legrace.
Bylo takové ticho, že slyšela vzdálené šplouchání moře. Z dálky se najednou ozvalo rytmické dupání. Kolem apartmánu překlusal nebohý Daneček s dědečkem. Vrhl na Matyldu zničený pohled, takže bylo jasné, kdo klus zorganizoval. Děda měl zjevně dost, ale statečně běžel dál a za chvíli oba zmizeli mezi domky.
Téměř v patách jim rázoval namakaný svalovec, kterého Matylda zatím nezaznamenala. I ve tmě bylo vidět, jak je opálený. „Ten vypadá na domorodce,“ odhadla ho, „asi jde někam na rande, o toho se ženské určitě perou.“
A zase se rozhostilo nádherné ticho. Matylda musela na chvíli usnout. Vzbudilo ji Dorotčino tiché vrčení. Podívala se přes zábradlí terasy. Zdálo se jí to, nebo za rohem zmizel nějaký stín? Chvíli čekala, ale nikoho už neviděla. Dorotka přestala vrčet.
„Ty jsi můj statečnej velikej hlídací pes, viď?“ usmála se na Dorotku. Ta si to vyložila po svém a začala běhat ke dveřím a zpátky, což znamenalo, že chce jít na procházku.
Matyldu sice bolel celý člověk, ale večerní proběhnutí svému miláčkovi odepřít nedokázala. Vyšly ven a zamířily k řídkému borovicovému lesíku hned za druhou řadou apartmánových domků. Bylo docela dobře vidět, protože nedaleká hlavní cesta byla osvětlená. Přes pokročilou dobu slyšely z nejbližší restaurace hudbu a po cestě chodilo ještě dost lidí.
Matylda si uvědomila, že za celý den potkaly jen jednoho psa a ještě nekonfliktního bígla a tak odepnula Dorotce vodítko a pustila ji na volno. Japončíci nemají zrovna moc vyvinutý smysl pro orientaci, ale Dorotka byla zvyklá z Prahy na volné pobíhání a nikdy se nevzdalovala od své paničky daleko. Teď se taky batolila kolem Matyldy, měla spoustu práce se čtením stop a tak obě procházely pomalu lesíkem. Vzduch byl voňavý od moře a čerstvý tak akorát.
Matylda se pochválila, že za celý den vykouřila jen jednu a půl cigarety. Zmocňovala se jí povznesená nálada. Je krásně, všechno jde zatím dobře, vypadá to, že počasí bude na koupání a Dorotka je snad taky spokojená.
Najednou pejsek zbystřil pozornost. Chvíli napjatě koukal někam mezi stromy a pak se tím směrem rozběhl.
„Ke mně, ke mně, honem!“ zpanikařila Matylda, ale Dorotka ji nevnímala. Matylda vykročila svižně, jak jen jí bolavé koleno dovolilo, po psích stopách. Naštěstí po pár krocích pejska uviděla několik desítek metrů před sebou. Dorotka stála tiše, ocas svěšený. Ohlédla se po paničce a krátce štěkla. Stačilo popojít ještě kousek a hned bylo jasné, co to objevila. Matylda se nejdřív strašně lekla, ale když přišla blíž, strach byl pryč. Sehnula se k ležícímu muži a pokoušela se mu nahmatat tep. „Zaplaťpánbůh, dýchá. Bude asi na mol,“ oddechla si a jen malou chvilku přemýšlela, co má dělat dál. Muž byl mladý, svalnatý a byl jí nějak povědomý. Vždyť je to ten svalovec, co šel okolo jejího apartmánu! Chtěla s ním zatřást a probudit ho, když si všimla zakrvácené hlavy. Teprve teď se pořádně vyděsila. Připnula Dorotku na vodítko a skoro se rozběhla směrem k hlavní cestě. Mobil nechala doma, a stejně nevěděla, jak a komu by vysvětlila, co chce. Rozhodla se, že doběhne na recepci. Brzy zpomalila, koleno se ozývalo čím dál víc. Proti nim se blížily velmi svižným krokem dvě postavy. S velkou úlevou poznala Dana s dědečkem.
„Můžete mi pomoct, prosím?“ oslovila dvojici. Děda se zatvářil jako by ji viděl poprvé v životě a jen nerad se zastavil.
Foto: Nakladatelství JaS
