Každá česká literární sezóna má svou kometu. Jednou je to Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi, jindy zas Alena Mornštajnová s Hanou. Letošní rok by tak mohl patřit Ivě Tajovské. A to i proto, že její Hořící nebe rovněž přináší příběh vracející se do české historie. Příběh vyprávěný s jakousi starosvětskou poctivostí, dnes tak vzácnou, i když ji především čtenářky stále s oblibou vyhledávají.
Stejně tak se jedná o příběh, jenž je přímo odněkud, je pevně svázán s východočeským krajem, což je taky jeden z důležitých aspektů, který je čtenáři oceňován. Navíc literatura zdánlivě regionální se v posledních letech stává literaturou všeobecně vyhledávanou – vzpomeňme úspěch jihočeských románů Jiřího Hájíčka.
Leccos už naznačil ohlas předchozího autorčina románu Odpusť, že jsem se vrátil. V něm zachytila osudy jedné východočeské rodiny v těžké době první světové války, kdy muži museli narukovat a bojovat za mocnářství, které nevnímali jako svou vlast a které se navíc již pomalu, ale jistě rozpadalo.
Hořící nebe, rovněž vydané nakladatelstvím Prostor, navazuje na prózu Odpusť, že jsem se vrátil některými postavami. Nyní se však posouváme o dvacet let dál, do časů druhé světové války. Iva Tajovská ve svém románu proplétá malé dějiny s velkými a lokální, krajové s celosvětovým vývojem válečného konfliktu. Hořící nebe je tak pokračováním nenápadné východočeské ságy, která by mohla rovněž zaujmout po celé republice – pomyslně zapálit čtenářské nebe ve všech jejích koutech. Vydává Prostor v edici Astra.
Anotace:
Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín.
Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.
Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová ml.
264 stran
Cena: 277,- Kč
O autorce:
Iva Tajovská (narozena v 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.
Foto: Nakladatelství Prostor
