Ian Morris – K čemu je dobrá válka?

Válka je jeden velký paradox, dokazuje renomovaný historik a archeolog Ian Morris ve své knize K čemu je dobrá válka? Nu, napadlo by vás, že v důsledku válčení žijeme paradoxně čím dál déle? A že kořistnickým vládcům vděčíme za život v bohatších a mírumilovnějších společnostech, protože jsou větší a organizovanější? A že válka nepotřebuje ideologii, ale pouze rozhodnost, a to i v případě nacismu?

K čemu je dobrá válka - obálka

Argumentace, kterou autor předkládá, má čtyři části. V té první objasňuje, že vedením válek lidé vytvářejí větší a organizovanější společnosti, které snižují riziko, že jejich příslušníci zemřou násilnou smrtí. Zatímco v době kamenné žili lidé v malých, ustavičně se svářících společnostech a měli deseti- až dvacetiprocentní šanci, že zahynou rukou jiného člověka, oproti tomu ve 20. století byla tato pravděpodobnost v průměru desetkrát menší (a to navzdory oběma světovým válkám, sérii genocid a četných hladomorů). Jde možná o překvapivou statistiku, ale podle Morrise je její vysvětlení ještě překvapivější: to, co udělalo svět bezpečnějším, je samotná válka.

Dalším autorovým tvrzením je, že válka je sice nejhorší představitelný způsob, jak vytvářet větší, mírumilovnější společnosti, ale na druhou stranu je to jediný způsob, jaký lidé objevili: „Kdyby se římská říše dala vytvořit bez zabití milionů Galů a Řeků, kdyby Spojené státy mohly být vybudovány bez zabití milionů indiánů, tedy kdyby konflikty mohly být řešeny diskusí místo silou, lidstvo by určitě dosáhlo přínosů větších společností, aniž by zároveň muselo zaplatit tak vysokou cenu. Jenomže to se nestalo. Je to sice depresivní, ale důkazy se opět zdají být jasné. Lidé se sotvakdy vzdávají své svobody, včetně práva zabíjet či ožebračovat druhé, pokud k tomu nejsou donuceni. A prakticky jedinou silou, která je natolik velká, aby to dokázala, je porážka ve válce anebo obava, že takováto porážka hrozí.“ Morris nabízí zajímavé srovnání se šimpanzi, s nimiž máme 98 % DNA společných. Uvádí výzkum primatologů mezi lety 1998 a 2008, podle nichž tlupy šimpanzích samců hlídaly

na hranicích svých teritorií od Pobřeží slonoviny po Ugandu a systematicky hledaly cizí šimpanze, na něž by mohly zaútočit. Pohybovaly se tiše a cíleně a někdy neměly ani čas na jídlo. Výsledkem bylo připojení sousedního území.

Autorův třetí závěr jde ještě dál. Vysvětluje, že větší společnosti vytvořené válkou nejen přinášejí lidem bezpečí, ale v dlouhém časovém horizontu dělají potomky vítězů i poražených bohatšími: „Před deseti tisíci lety bylo na Zemi jen asi šest milionů lidí. Žili v průměru asi třicet let a byli živi z toho, co odpovídalo necelým dvěma moderním americkým dolarům denně. Nyní je nás více než tisíckrát víc (konkrétně sedm miliard), žijeme dvakrát déle (celosvětový průměr je šedesát sedm let) a vyděláváme více než dvanáctkrát víc (celosvětový průměr je dnes 25 dolarů na den).“

Čtvrtým Morrisovým argumentem je, že válka byla vlastně tak dobrá, že nyní přivádí sama sebe ke krachu: „Po tisíciletí válka (dlouhodobě) vytvářela mír a ničení zase vytvářelo bohatství. V naší době se však lidstvo stalo tak dobrým ve válčení – naše zbraně jsou tak ničivé a naše organizace tak efektivní – že válka začíná dělat další válku tohoto druhu nemožnou.“

Autor příběh o válce dále rozvíjí a ozřejmuje, co vlastně myslí »válkami« a jak může vědět, kolik lidí při nich zemřelo, co považuje za»společnost« a jak dokáže poznat, kdy se některá z nich zvětšuje. A co vlastně dělá »vládu« vládou a jak měříme její sílu.

Morrisova kniha vyšla poprvé v Británii v roce 2014, přesně sto let od vypuknutí první světové války v roce 1914 a sedmdesát pět let od vypuknutí druhé světové války v roce 1939. Po těchto dvou konfliktech zůstalo 100 milionů mrtvých – dost na to, aby čtenář Morrisovo tvrzení, že nám válka přinesla bezpečí, mohl považovat za nechutný vtip. Rok 2014 byl však také pětadvacátým výročím konce studené války v roce 1989, která osvobodila svět od možného opakování velkého válečného konfliktu. Podle Morrise je celých deset tisíc let dlouhý příběh o válce od konce doby ledové ve skutečnosti jedním jediným vyprávěním, které vede až k tomuto bodu: „Válka je v něm hlavní postavou vývoje, jenž učinil dnešní svět bezpečnějším a bohatším než kdykoli předtím,“ píše autor.

Na závěr se autor zamýšlí nad možným scénářem příští velké války, v níž budou ve hře masivní kybernetické, kosmické, robotické, chemické a nukleární útoky namířené proti digitálním a protiraketovým štítům nepřítele: „A je docela dobře možné, že stejně jako v tolika bitvách minulosti nebude žádná strana vědět, jestli vítězí, nebo prohrává, dokud náhlá katastrofa nepřemůže ji nebo nepřítele – anebo oba naráz.“

Anotace:
Renomovaný historik a archeolog Ian Morris v této knize vypráví hrůzný, ale fascinující příběh patnácti tisíc let válek a dochází k překvapivému závěru: války zajistily lidstvu více bezpečí a bohatství. Na základě výzkumů z oblasti kulturní historie, archeologie i biologie ukazuje, že v době kamenné žili lidé v malých, ustavičně se svářících společnostech a měli deseti- až dvacetiprocentní šanci, že zahynou násilnou smrtí. Oproti tomu ve 20. století zemřela násilnou smrtí ani ne jedna osoba ze sta (a to navzdory oběma světovým válkám včetně Verdunu, holokaustu a Hirošimy).

Vysvětlení spočívá v tom, že jedině válka je schopna vytvořit větší a složitější společnosti s vládami, které vymýtí vnitřní násilí. Autor mapuje historii válek, toho největšího paradoxu dějin, od pravěku až k robotickým střetům blízké budoucnosti. Následujících několik desetiletí se může stát nejnebezpečnějším obdobím lidské existence, ale pokud tuto dobu přežijeme, možná se konečně naplní starý sen o světě věčného míru.

Z anglického originálu War! What Is It Good For? Conflict and the Progress of Civilization from Primates to Robots, vydaného nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux v roce 2014, přeložil Stanislav Pavlíček

Odpovědná redaktorka Klára Soukupová

Počet stran 440

Cena: 599,- Kč


O autorovi:

Ian Morris se narodil v roce 1960 a je britský historik a archeolog. Studoval v Birminghamu a Cambridgi, později řídil archeologické výzkumy v Británii, Řecku a Itálii. Je autorem mnoha vysoce hodnocených odborných publikací, například Why the West Rules – For Now (Proč Západ vládne – prozatím; 2010), The Measure of Civilization (Měřítko civilizace; 2013), Foragers, Farmers, and Fossil Fuels (Lovci, sběrači, zemědělci a fosilní paliva; 2015). Působí jako profesor klasických studií a historie na Stanfordově univerzitě.


Ukázka:

Když turisté nalezli v roce 1991 v italských Alpách takzvaného ledového muže Ötziho – zmrzlou mumifikovanou mrtvolu datovanou do doby kolem roku 3300 př. n. l., archeologové původně předpokládali, že dotyčný zemřel při sněhové bouři. V roce 2001 skenovací technika objevila v jeho levé podpažní jamce hrot šípu, ale ještě tehdy někteří archeologové přicházeli s hypotézami o složitém pohřbu, který zahrnoval odnesení mrtvého těla vysoko do hor. Ale v roce 2008 nové imunohistochemické metody ukázaly, že ledový muž byl minimálně dvakrát napaden. První útok mu přivodil hlubokou ránu na pravé ruce; při druhém útoku, o několik dní později, byl udeřen tupým předmětem a zasažen šípem, který mu těžce poškodil tepnu. V roce 2012 nanoskenování pomocí mikroskopie atomárních sil zaznamenalo nedotčené červené krvinky, což prokazovalo, že muž vykrvácel během několika hodin po zasažení šípem.

Nic z toho bychom nevěděli, kdyby ledový muž Ötzi nebyl tak skvěle zachovaný. Systematické studium velkých vzorků koster může přinést obdobně kruté výsledky. Například někdy kolem roku 1325 bylo v Crow Creek v Jižní Dakotě pobito minimálně 486 lidí a jejich těla byla naházena do příkopu. Více než 90 % mrtvých – a možná všichni – bylo skalpováno. Oči jim byly vyloupány, jazyky vytrhány, zuby rozdrceny a hrdla podřezána. Někteří byli sťati. U několika nešlo o první skalpování nebo postřelení: jejich kosti nesly výmluvné známky starších, částečně zahojených zranění.

Terénní výzkum začal v Crow Creek v roce 1978 a od té doby přicházejí důkazy o masakrech severoamerických indiánů rychle za sebou a v hojném počtu. Nejnovější příklad (v době, kdy píšu tuhle knihu) pochází ze Sacred Ridge v Coloradu, kdy byla kolem roku 800 n. l. vypálena vesnice a minimálně pětatřicet mužů, žen a dětí bylo mučeno a zabito. Jejich nepřátelé používali tupé zbraně – hole anebo možná jen kameny – k rozdrcení jejich chodidel a hlav na kaši. Zabijáci všechny skalpovali, odřezali jim uši a některé mrtvoly rozsekali na desítky kusů. Podobně jako Římané, které popisuje Polybios o tisíc let dříve, pozabíjeli i psy z vesnice.

Ve skutečnosti by Římany mnoho z věcí, které se týkají Crow Creeku, Sacred Ridge či Samoy nepřekvapilo. Cicero a Tacitus, podobně jako Hobbes a Golding, věděli naprosto přesně, že obluda je blízko a že jen ještě děsivější obluda – leviatan – ji dokáže udržet na uzdě.

Foto: Nakladatelství Dokořán


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353