Když se rozpadá rodina, všude je cítit pach marnosti… Přesně v takovém rozpoložení se nachází Olga, hlavní hrdinka románu Dny opuštění světoznámé autorky Eleny Ferrante, který v českém překladu, stejně jako její předchozí knihy, vydává nakladatelství Prostor.
O tom, zda je pod pseudonymem Elena Ferrante skryta žena či muž, se nadále spekuluje. Ovšem to, že je hlavní hrdinkou Dnů opuštění žena, už nikoho ze čtenářů nepřekvapí – stejně tomu bylo v tetralogii Geniální přítelkyně i v debutové Tíživé lásce.
Olga je spisovatelkou, žije v Turíně, ale narodila se v Neapoli. A hlavně je ženou, jejíž život je právě na vodě – i proto, že byl dosud obklopen mužskou pevninou. To poznává především nyní, když ji opustil manžel.
Elena Ferrante ve Dnech opuštění nabízí svá tradiční témata. Hlavní hrdinka spisovatelka? To už přece známe z Geniální přítelkyně… Napětí mezi rodnou Neapolí, jež stejně tak přitahuje i odpuzuje, a Římem či bohatým severem, kam odchází ti úspěšní? Tato životní rozštěpenost se nachází ve všech dosavadních knihách italské autorky…
Přesto Dny opuštění přinášejí zase poněkud jiný tón vyprávění a úhel pohledu na ženský svět. Je to Elena Ferrante, ale není to pouhé opakování – spíše variace. Olga je zkrátka další geniální přítelkyní pro »dny opuštění« všech čtenářů, kteří chtějí skrze romány italské autorky poznávat, kdo je vlastně žena v dnešním světě. A je to stejně zajímavé a potřebné pro ženy i pro muže.
Postaví se Olga na vlastní nohy, nebo bude dále našlapovat do stop, které před ní na životní cestě udělaly mužské boty?
Román Dny opuštění vévodil žebříčku italských bestsellerů téměř rok, byl přeložen do více než dvanácti jazyků a v roce 2005 se dočkal zfilmování.
Všechno chce svůj čas… A když dva dělají totéž, není to totéž… Dny opuštění vyšly poprvé v českém překladu již před osmi lety, avšak v edici jiného nakladatelství, která navíc trpěla značnou nadprodukcí a nepatrnou propagací. A taky zkrátka ještě nebyl ten pravý čas pro objevení Eleny Ferrante v českém prostředí.
Správná chvíle přišla až po vydání tetralogie Geniální přítelkyně. Mohlo by se zdát, že Češi jsou náchylní lapat po všem, co letí v zahraničí, hlavně na západ od našich hranic. Ale stejně tak jsou Češi náchylní všechno, co je jim podstrkováno, zpochybňovat, neboť si nechtějí nechat od nikoho nic nakukat. Mají přece svůj rozum.
Každopádně Geniální přítelkyně není žádný knižní podfuk, je to úžasné dílo, které uhrane svou důvěryhodností a zároveň vypravěčskou prostotou – žádné okázalé triky postmoderní literatury. Tady jde nejdřív o život, potom až o literaturu. A jelikož Elena Ferrante píše o životě, je to i vynikající literatura.
Ostatně potvrzením faktu, že si italská autorka na současné literární trendy nepotrpí, je i to, že zůstává skryta za svým pseudonymem, a tak ji neuvidíme na žádném knižním veletrhu, na žádném křtu nové knihy, na žádném veřejném čtení… Není mnoho literátů, kteří si v současném světě neustále kulminujícího sebezhlížení na sociálních sítích troufnou nebýt vidět a komunikují pouze prostřednictvím knih – vedle Eleny Ferrante je to Milan Kundera či Thomas Pynchon.
Anotace:
Ve druhém románu Eleny Ferrante, stejně jako ve všech pozdějších, je hlavní hrdinkou žena stržená vírem svých emocí a dávných vzpomínek. Olgu, spisovatelku žijící v Turíně, která se vzdala své kariéry ve prospěch rodiny, opustí zdánlivě bezdůvodně manžel a nechá ji topit se v pochybách a klamných nadějích na jeho návrat.
Olga se nejprve snaží žít jako doposud a zůstat za všech okolností klidná, ale do mysli se jí neustále vkrádá vzpomínka z jejího dětství v Neapoli na opuštěnou ženu, kterou ona sama přezdívá Chudinka. Té se za žádnou cenu nechce podobat, ale jak se odkrývají důvody manželova odchodu, propadá se stále víc do beznaděje, deprese a neschopnosti postarat se o svou rodinu.
Elena Ferrante dokázala pád své hrdinky na dno vylíčit s naléhavou intenzitou a detailně popsala hluboké výkyvy mezi zdánlivým vnitřním klidem a hysterií, které doprovázely Olžin přerod závislé ženy v samostatnou bytost.
Z italského originálu I giorni dell’abbandono, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2002, přeložil Jakub Volný
Odpovědná redaktorka Hana Davidová
232 stran
cena: 247,- Kč
Druhé vydání
O autorce:
O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina Tíživá láska (L’amore molesto, česky 2018) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně (L’amica geniale I–IV, 2011–2014), která vyšla česky v nakladatelství PROSTOR v letech 2016–2018, dal podnět k ještě intenzivnějšímu pátrání po její identitě.
Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Její vypravěčské mistrovství není založeno na experimentech či netradičních postupech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech.
Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone, a 2005, r. Roberto Faenza). Na motivy prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně připravila společnost HBO v koprodukci s italskou RAI osmidílný televizní seriál s premiérou v listopadu 2018.
O knize napsali:
Inteligentní román plný temnoty i komiky, který vévodil žebříčku italských bestsellerů téměř rok, byl přeložen do více než dvanácti jazyků a v roce 2005 se dočkal zfilmování, vykresluje houževnatost i zranitelnost ženské hrdinky.
Publishers Weekly
Elena Ferrante, která navzdory četným spekulacím o své identitě trvá na zachování anonymity, znázorňuje svou hrdinku ve zdánlivě obyčejném příběhu nově a neotřele. Kontrast mezi Olžiným důkladným sebezkoumáním a naprostým nedostatkem sebevědomí je vylíčen s mimořádnou věrohodností.
Jean Hanff Korelitzová, The New York Times
Román Eleny Ferrante vás zasáhne, osloví vaše emoce a v nitru zanechá nesmazatelnou stopu.
The Guardian
Ferrante líčí zkušenost opuštěné ženy natolik upřímně a důvěrně, až mohou mít čtenáři pocit (a měli by ho mít), že znají hrdinku osobně.
Kat Stoeffelová, New York Magazine
Nemilosrdný hlas tohoto románu, který se zavrtává hluboko do duše, vypráví příběh nejen o ničení a vnitřním rozkladu, ale také o znovuobjevené síle a touze odrazit se ode dna.
GM Ghioni, Critica letteraria
Ukázka:
Když jsem o pět hodin později otevřela oči, bylo sedm ráno, sobota 4. srpna. Chvíli trvalo, než jsem se probrala. Čekal mě nejtěžší den od chvíle, kdy mě Mario opustil, ale já to ještě nevěděla.
Natáhla jsem ruku k Mariovi. Byla jsem si jistá, že spí vedle mě jako obvykle, ale nic jsem nenahmatala. Dokonce ani jeho polštář, který jsem sama vyhodila. Připadalo mi, jako by se postel rozšířila a smrskla zároveň. Třeba jsem já vyrostla nebo naopak zhubla, říkala jsem si.
Cítila jsem se otupěle, jako kdybych měla nějaké problémy s oběhovým systémem. Měla jsem nateklé prsty. Povšimla jsem si, že jsem si večer nesundala z prstů prsteny a neodložila je na noční stolek, jak jsem měla ve zvyku. V kůži prsteníčku jsem cítila otlačeninu, která, jak se mi zdálo, způsobovala malátnost celého těla. Opatrnými pohyby jsem se pokusila prsteny sundat. Dokonce jsem si naslinila prst, ale ani to nepomáhalo. Na jazyku mi však zůstala kovová pachuť zlata.
Zadívala jsem se na neznámou část stropu. Civěla jsem však na prázdnou bílou stěnu. Velká vestavěná skříň, kterou jsem po probuzení viděla každé ráno, záhadně zmizela. Nohy mi trčely do prázdna, nad hlavou jsem nenahmatala dřevěné čelo postele. Všechny smysly jsem měla otupělé, připadala jsem si, jako by mě ve spánku někdo zabalil do látky, každý prst zvlášť omotal plstí, do uší mi nacpal vatu a to všechno spojil s přikrývkou i okolním světem.
S vypětím sil jsem se opatrně zvedla na loktech, abych prudkým pohybem nepotrhala postel i s celou místností, abych nepotrhala sebe jako etiketu, kterou někdo příliš rychle stáhl z lahve. Patrně jsem se v noci přesunula, dospěla jsem s námahou
k názoru. Musela jsem opustit svou stranu postele a celou noc se převalovala na propoceném prostěradle. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Spávala jsem schoulená na své straně postele, aniž bych změnila polohu. Jiné vysvětlení jsem ale nenašla. Po pravici jsem viděla polštáře, po levici zase vestavěnou skříň. Zcela vyčerpaná jsem opět padla na prostěradlo.
V tu chvíli se však ozvalo zaklepání na dveře. Vzápětí se v nich objevila Ilaria v pomačkaném pyžamu a s unaveným výrazem.
„Gianni se mi pozvracel do postele,“ oznámila mi.
Úkosem jsem se na ni podívala, aniž bych zvedla hlavu z prostěradla. Náhle jsem si ji představila starou. Měla pozměněné rysy a co nevidět měla zemřít, možná už zemřela, přesto se mi v něčem podobala. Byla přízrakem dítěte, jakým jsem byla i já. Tohle jsem totiž byla já. Hlavou se mi v rychlém sledu hnaly vybledlé výjevy a celé věty, jen vyslovené příliš chvatně. Šepot. Uvědomila jsem si, že se mi motají mluvnické časy. Nejspíš důsledek špatného probuzení. Čas je jen povzdech, napadlo mě. Dneska je řada na mně, zanedlouho přijde na moji dceru. Totéž se stalo mojí mámě i všem mým předkyním. Možná se to právě dělo, jim i mně současně. Nebo se to teprve stane.
Rozhodla jsem se vstát, ale nemohla jsem. Jako bych neuposlechla příkaz nadřízeného. „Vstávej,“ řekla jsem si znovu razantněji. Zůstalo však jen u záměru, který se mi coby sotva slyšitelné slovo třepotal kdesi mezi ušima. Byla jsem dítě, pak dívka, hledala jsem muže, teď jsem o něj přišla, až do smrti budu nešťastná, dnes v noci jsem ze zoufalství kouřila péro Carranovi, jen abych odčinila urážku své frndy a poníženou hrdost.
„Už jdu,“ hlesla jsem, aniž bych se pohnula.
„Proč jsi spala nakřivo?“
„Nevím.“
„Gianni si položil pusu na můj polštář,“ žalovala Ilaria.
„No a co?“
„Zašpinil mi postel i polštář, musíš mu vynadat.“
Vstala jsem jen silou vůle, zvedala jsem váhu, na kterou jsem neměla dostatek sil. Pořád jsem nedokázala pochopit, že to já tolik vážím. Připadalo mi, jako bych byla z olova, a neměla jsem nejmenší chuť tahat se s takovou vahou až do večera. Zívla jsem, otočila hlavou doleva, pak doprava. Znovu jsem si pokusila sundat z ruky prsteny, ale ani tentokrát se mi to nepovedlo.
„Jestli ho nepotrestáš, tak tě štípnu,“ zahrozila mi Ilaria.
Do dětského pokoje jsem se záměrně přesouvala jen pomalými pohyby. Přede mnou šla Ilaria, která naopak doslova žhnula netrpělivostí. Otto zaštěkal a zakňučel. Pak jsem ho slyšela hlasitě čenichat za dveřmi oddělujícími ložnice od obývacího pokoje. Gianni ležel na Ilariině posteli ve stejném oblečení, v jakém jsem ho viděla předešlého večera. Byl ale celý zpocený, bledý, oči měl zavřené, i když evidentně nespal. Lehký přehoz měl pozvracený, na zemi jsem také zahlédla velkou zažloutlou skvrnu.
Nic jsem mu neřekla, nepovažovala jsem to za nutné. Zamířila jsem do koupelny, odplivla si do umyvadla a vypláchla si ústa. Pak jsem se natáhla pro hadr. Snažila jsem se pohybovat co možná nejpomaleji, přesto mi to gesto připadalo příliš prudké. Proti mé vůli se můj pohled svezl na stranu a pokřivil se tak, až jsem se lekla, že může uvést do pohybu zeď, zrcadlo, nábytek, zkrátka všechno kolem mě.
Dlouze jsem se nadechla. S obrovským úsilím jsem pohled doslova přilepila k hadru a už ho z něj nespustila. Ovládla jsem paniku, která se mě pomalu začala zmocňovat. Vrátila jsem se do dětského pokoje, klekla si na zem a začala čistit podlahu. Nakyslý zápach zvratků ve mně probudil vzpomínky na kojení, dětské kašičky a nečekaná ublinknutí. Zatímco jsem ze země stírala stopy po Gianniho nevolnosti, vzpomínala jsem na Chudinku z Neapole a její ubrečené děti, které tišila bonbony. Vybavila jsem si, že na ně po určité době, už coby opuštěná matka, začala křičet. Prý ji úplně zničily, vinila je i z toho, že ji opustil manžel. Nejdříve ženské vytahají břicho, pak prsa, a ještě si pořád na něco stěžují. Takhle přesně to říkávala. Moje máma po ní tu větu opakovala tak, abych ji neslyšela. Souhlasila s ní. Nyní mi táž věta zněla v hlavě hned dvakrát. Jednou jsem ji slyšela jako malá holka, která si hraje pod stolem, krade flitříky a strká si je do pusy. Podruhé mi rezonovala v uších už coby dospělé ženě, která klečí vedle postele své dcery a mechanicky vykonává nechutnou povinnost a vnímá prakticky jen zvuk ulepeného hadru čvachtajícího po podlaze. Jak se vlastně choval Mario? Byl něžný. Obě moje těhotenství zvládal s naprostým klidem, bez jediné známky nevole. Dokonce se se mnou chtěl milovat častěji než jindy, já byla překvapivě také k sexu svolnější. Mechanicky jsem drhnula podlahu a přitom jsem v duchu počítala. Bez emocí jsem se probírala čísly. Ilarii byl rok a půl, když se v našem životě objevila Carla, Giannimu bylo necelých pět. Neměla jsem tedy práci, žádnou práci, dokonce jsem ani nepsala, už více než pět let. Žila jsem v cizím městě, na které jsem si pořád nedokázala zvyknout. Neměla jsem tu rodiče, které bych mohla požádat o pomoc, a i kdybych je tu měla, stejně bych je o pomoc nepožádala. Nepatřím mezi lidi, co se prosí o pomoc druhých. Chodila jsem na nákupy, vařila jsem, uklízela jsem, vláčela jsem se s oběma dětmi po ulicích, po bytě… Byla jsem vysílená, zoufalá. Starala jsem se o nejrůznější lhůty a termíny, o naše finance, běhala jsem do banky, na poštu. Do speciálního bločku jsem si do puntíku přesně zaznamenávala příjmy a výdaje, jako bych byla účetní a připravovala každý měsíc daňové přiznání. Vlastně jsem i trochu psala, mezi čísla jsem vpisovala svoje momentální pocity. Tak například sousto, které moje děti neustále honily v ústech. Kaše živé organické hmoty, jež se rozmělňuje a následně opět pojí, ztrácí svou živoucí podstatu, jen aby zasytila dvě nenažrané pijavice zanechávající za sebou jen chuť a zápach svých žaludečních šťáv. Kojení, fuj, jak zvířecí počínání. A pak nasládlý zápach dětských kašiček. I kdybych se myla od rána do večera, stejně bych se ho nezbavila. Mario si ke mně občas lehl a vzal si mě. On byl unavený z práce, mě zase zcela vyčerpala péče o děti. V milování z té doby nebyly emoce. Přiléhal k mému tělu zapáchajícímu po mléku, sušenkách nebo krupici s jakýmsi zoufalstvím, které, aniž by to věděl, zcela ladilo s mými pocity. Vlastně jsem byla objektem incestu, napadlo mě a do nosu mě znovu udeřil smrad Gianniho zvratků. Byla jsem spíš matkou k znásilnění než milenkou. Začal si tedy hledat jinou, vhodnější k milování. Utekl pocitu viny, dojímal se, vzdychal. Carla coby lék na Mariovu neukojenou touhu nastoupila na scénu v ten nejvhodnější okamžik. Byla o třináct let starší než Ilaria, o deset let starší než Gianni a o sedm let starší než já, když jsem schovaná pod stolem poslouchala mámu, jak vypráví o Chudince z Mazziniho náměstí. Mario měl před ní dát přednost naší společné budoucnosti, on ale prahl po minulosti, po mladé dívce, kterou kdysi měl a po které znovu nostalgicky toužil. Carla si ale myslela, že mu nabízí budoucnost. Dokonce ho donutila, aby tomu sám uvěřil. Všichni jsme tehdy byli jaksi zmatení. I já jsem v době, kdy jsem vychovávala Mariovy děti, čekala na časy, které se už neměly vrátit. Čekala jsem, až budu opět mladá, štíhlá, energická žena se zářivou budoucností. Ne, pomyslela jsem si, když jsem dovytírala podlahu a s námahou se postavila. Budoucnost je od jistého okamžiku jen nutností žít v minulosti.
Foto: Nakladatelství Prostor
