Nakladatelství Prostor nás postupně seznamuje s celým dílem fenomenálního britského historika a esejisty Tonyho Judta (1948–2010). Po knihách Intelektuál ve 20. století (rozh. s Timothy Snyderem), Poválečná Evropa, Penzion vzpomínek a Falešné ideje, cizí krev vydává svazek Zapomenuté 20. století, obsahující eseje z let 1994–2006, jenž dosavadní Judtovy tituly nejen doplňuje, ale jejich poznání rovněž prohlubuje.
Nejdřív autor čtenáře ohromí šíří záběru – od Hannah Arendtové či Alberta Camuse po Henryho Kissingera, od Kuby přes Belgii až po Rumunsko a od pádu Francie v roce 1940 po studenou válku. A následně ohromí tím, že jeho eseje jsou nesmírně osvěžujícím čtením. Nejenže nabízí setkání s výjimečně vzdělaným člověkem, ale navíc Tony Judt v těchto textech nepoužívá žádné „předvařené“ závěry, všechno prověřuje vlastním kritickým pohledem. Nebojí se riskovat a každé jeho slovo má svou váhu.
Zahlédneme to již v úvodu knihy, kde na adresu 20. století podotýká, že je »na nejlepší cestě k tomu, aby se z něj stal paměťový palác sloužící k uchování mravních ponaučení: pedagogicky upotřebitelný kabinet historických hrůz se zastávkami nesoucími názvy jako Mnichov nebo Pearl Harbor, Osvětim nebo Gulag, Arménie, Bosna nebo Rwanda – a zastávkou 11. září jako jakousi dodatečnou codou, krvavým postskriptem pro ty, kdo by lekce 20. století chtěli zapomenout nebo se jim nikdy pořádně nenaučili«.
To však Tony Judt vidí jako problematické poselství: „…že tamto všechno je nyní za námi, že význam minulosti je zřejmý a že nyní můžeme – nezatíženi starými omyly – pokročit do odlišné a lepší éry. Jakkoliv chvályhodné však mohou být jejich motivace, takové oficiální připomínky nezlepšují naše porozumění minulosti ani naše povědomí o ní. Slouží jako náhražka, jako substitut. Namísto toho, abychom děti učili o nedávných dějinách, provádíme je muzei a památníky.“
Hlavním aspektem práce Tonyho Judta je snaha zamezit tomu, aby historie zatuhla, aby se stala neživou a jednou pro vždy hotovou. Aby se stala souborem úhledných historek, kde víme, kdo byl dobrý a kdo špatný.
Přičemž britský historik jde v Zapomenutém 20. století příkladem, když nehodlá smlčet stinné stránky osobností, jejichž konání je mu povšechně spíše sympatické: „Spravedlivě bychom měli dodat, že američtí militarističtí intelektuálové nejsou osamocení. V Evropě se Adam Michnik, hrdina polského intelektuálního odboje proti komunismu, stal hlasitým obdivovatelem nechutně islamofobní Oriany Fallaciové; Václav Havel se připojil k washingtonskému Výboru pro současné hrozby (Committee on the Present Danger), recyklované organizaci z dob studené války, která původně usilovala o vymýcení komunistů a nyní slibuje, že bude bojovat proti ,hrozbě, již představují globální radikální islamistická a fašistická hnutí‘; v Paříži André Glucksmann pro Le Monde píše vzrušené eseje, v nichž tepe »univerzální džihád«, íránskou »mocichtivost« a radikálně islamistickou strategii »zeleného rozvratu«. Všichni tři horlivě podpořili válku v Iráku.“
Ještě je třeba ukázat, že Tonymu Judtovi nechybí jeden podstatný aspekt moudrosti – nadhled, lehkost, vtip. Rozdíl mezi Evropou a Amerikou tak třeba popíše skrze jediný detail: „Uvařme hrnek americké kávy. Dá se najít všude. Může ho připravit kdokoli. Je laciný – a dolijí vám ho zadarmo. Protože je v zásadě bez chuti, lze jej ředit podle libosti. Co mu chybí na lákavosti, to vynahrazuje svou velikostí. Jde o nejdemokratičtější metodu na zavádění kofeinu do lidských bytostí, jaká byla kdy vynalezena. Teď si vezměme šálek italského espressa. Potřebuje drahé vybavení. Poměr ceny a objemu je absurdní, což svědčí o lhostejnosti k zákazníkovi a neznalosti trhu. Estetické uspokojení, které nápoj doprovází, výrazně převažuje nad jeho metabolickým dopadem. Není to pití, ale artefakt.“
Anotace:
Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi a že svět vstoupil do epochy míru a demokracie. Ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.
Z anglického originálu Reappraisals. Reflections on the forgotten twentieth century, vydaného nakladatelstvím William Heinemann v Londýně v roce 2008, přeložil Jan Petříček
Odpovědný redaktor Luděk Čermák
512 stran
Cena: 497,- Kč
První vydání
Facebook: https://www.facebook.com/nakladatelstvi.prostor/
O autorovi:
Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s vaýchodoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšla jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství PROSTOR vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018) a v roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho monumentální Poválečná Evropa.
O knize napsali:
Opět fascinující a poučné. Judt je jeden z nejpřednějších evropských historiků; elegantní spisovatel a pronikavý myslitel.
Los Angeles Times
Judtova kritika role liberálních intelektuálů v politice je rozsáhlá a nemilosrdná. Pokud se vám zdá jeho tón příliš ostrý, je to proto – navzdory všemu –, že je jedním z nich.
John Gray, The Guardian
Pravděpodobně nejlepší soubor esejí o politice, diplomacii, společnosti a kulturní historii minulého století.
Forbes
Zapomenuté 20. století je sbírka nejlepších Judtových esejí posledních let, a i dnes jsou stejně relevantní jako v době, kdy byly napsány. … Tony Judt umí psát a jeho myšlenky jsou vždy zajímavé a nezávislé. Pokud si je něčím jistý, nemine cíl a je zatraceně přesný.
Richard Overy, The Telegraph
Jako fascinující reflexe světa, který nedávno pominul – v dobrém i ve zlém –, nemůže být tato kniha lepší.
Publishers Weekly
Ukázka:
(z eseje Elementární pravdy Prima Leviho)
Leviho osudy byly pro přeživší docela typické. Nejprve ho lidé nechtěli poslouchat – Italové „se cítili očištěni velkou vlnou antifašistického tažení, účastí v odboji a konečným vítězstvím“. Giuliana Tedeschiová, další Italka, která přežila Osvětim, zažila něco podobného: „Narážela jsem na lidi, kteří nechtěli o ničem vědět, neboť Italové koneckonců také trpěli, i ti, kteří neskončili v táborech. … Říkávali: ‚Pro Boha živého, to všechno už je za námi‘, a tak jsem dlouho zůstala zticha.“ V roce 1955 Levi poznamenal, že začalo být »netaktní« o táborech mluvit: „Člověk podstupuje riziko, že bude obviněn z toho, že ze sebe dělá oběť, nebo z exhibicionismu.“ Tak byl potvrzen onen hrozný prorocký sen, který oběti mívaly během pobytu v táborech a po něm: že jim nikdo nebude naslouchat, a pokud ano, že jim neuvěří.
Jakmile druzí poslouchat a věřit začali, počala Leviho užírat druhá posedlost přeživšího – stud a vina za samotné přežití, kterou v jeho případě zhoršoval trapný fakt slávy. Proč měl přežít právě on? Udělal kompromisy, které ostatní odmítli? Zemřeli ostatní místo něho? To jsou absurdní otázky, které nicméně doléhají na Leviho pozdější texty, nejprve vskrytu a ke konci otevřeně. V básni Pozůstalý (Il superstite, únor 1984) výslovně zaznívá to, co je jinde přítomno implicitně:
„Zpátky, pryč odtud, stíny z podsvětí,
jděte. Já nikoho neušlapal,
já nikomu neukrad chleba,
nikdo neumřel kvůli mně. Nikdo.
Vraťte se do svých mlh.
Není to má vina, že žiju a dýchám,
a jím a piju a spím a nosím šaty.“
Vina přeživšího – za přežití, za to, že se mu nedaří tlumočit hloubku utrpení ostatních, že netráví všechen svůj čas vzpomínáním a podáváním svědectví – představuje triumfální dědictví SS, a jak to vyjádřil Nedo Fiano, důvod toho, že vlastně „tábor nikdy tak docela neopustil“.
Stud za to, že člověk přežil „z nějakého privilegia, které si nezasloužil“, souvisí s Leviho ústředním tématem a názvem jeho první knihy: co to znamená, když se z člověka stane „muž kost a kůže, se sklopenou hlavou a ohnutými rameny, v jehož tváři a očích není stopa po jediné myšlence“? Tak jako ostatní přeživší se Levi styděl za to, co viděl, za to, co udělali jiní; pociťoval „stud, jaký Němci neznali, stud, jaký pociťuje spravedlivý za nespravedlnost, jíž se dopustil někdo jiný, a trápí se nad tím, že k ní došlo…“ Takto rovněž vysvětloval smrt Lorenza Perroneho, onoho zedníka pracujícího poblíž Osvětimi, jenž Levimu zachránil život, ale s postupujícími roky nedokázal žít se vzpomínkami na to, co viděl: „On, jenž nebyl přeživší, zemřel na nemoc přeživších.“
Coby přeživší byl tedy Levi smutně typický případ; coby svědek holokaustu nikoliv. Stejně jako ostatní svědci samozřejmě psal jak proto, aby zaznamenal, co se stalo, tak proto, aby se od svých zážitků osvobodil (a byl poháněn kupředu pocitem, že v obou bodech je odsouzen k selhání). A jako u ostatních přeživších je jeho výpověď z definice částečná: „My, kteří jsme přežili, nejsme ti praví svědci. … Tvoříme výjimečnou, a navíc nepatrnou menšinu. Díky mnohému, čemu jsme nedostáli, či díky obratnosti nebo štěstí jsme se nedotkli dna. Kdo se ho dotkl, kdo spatřil Gorgonu, nevrátil se, aby vyprávěl, nebo se vrátil němý.“ Pokud jde o Leviho, ten Osvětim přežil, protože byl zdravý (až na poslední dny, kdy jej nemoc šťastnou náhodou držela v ošetřovně, takže se vyhnul konečnému pochodu smrti), uměl trochu německy, byl kvalifikovaným chemikem, díky čemuž mohl během poslední zimy pracovat pod střechou, a protože měl jednoduše štěstí. Příběhy ostatních byly podobné.
Levi toho moc nevěděl o politické organizaci, k níž někteří vězni patřili. Netěžil z protekce, privilegií a laskavostí ostatních vězňů. Jeho pohled na tábor spíše jako na souhrn „monád“ než na společenství obětí někteří zpochybňují (ač ne všichni). Právě to však z Leviho činí svébytného a jedinečného svědka holokaustu a možná toho vůbec nejdůležitějšího. Píše totiž v jiné tónině než ostatní; jeho svědectví má čtvrtou dimenzi, chybějící v ostatních textech, které jsem o tématu četl. Tadeusz Borowski je cynický a zoufalý; Jean Améry rozhněvaný a pomstychtivý; Elie Wiesel duchovní a přemýšlivý; Jorge Semprún je střídavě lyrický a literární. Leviho líčení je komplexní, citlivé, vyrovnané. Je obvykle »chladnější« než ostatní paměti – a právě proto nejdrtivější ze všech, když se najednou rozžhne a zazáří energií potlačovaného hněvu.
Zatímco jiní se pokoušeli najít v holokaustu smysl a další popírali, že nějaký měl, Levi byl rafinovanější. Na jednu stranu neviděl v táborech žádný zvláštní »význam«: nic, čemu by nás mohly naučit, žádné morální ponaučení. Odpuzovala ho představa, předestřená jedním jeho přítelem, že přežil za nějakým transcendentním účelem, že byl »vyvolen«, aby podával svědectví. Romantická myšlenka, že utrpení zušlechťuje, že právě extrémnost zkušenosti tábora vrhá světlo na každodenní existenci tím, že odstraňuje iluze a konvence, mu připadala prázdná a obscénní: viděl příliš jasně na to, aby jej mohla zlákat teze, podle které konečné řešení představovalo logický nebo nutný výsledek modernity, racionality či technologie.
Skutečně propadal čím dál hlubšímu pesimismu. Oživení »revizionismu«, popírání existence plynových komor, jej nesmírně deprimovalo. Ke konci života Levi začal pochybovat o užitečnosti svědectví; pociťoval „únavu člověka, který musel stále opakovat totéž“. Téměř pornografická exploatace násilí, například ve filmu Noční vrátný (Il Portiere di notte) Liliany Cavaniové, jej přiváděla na pokraj zoufalství. Jediným prostředkem, jehož mohl použít k zahnání nepřátel paměti, byla slova. Jak však Levi napsal, „umění odívat skutečnost slovy [je] samou svou podstatou předem odsouzeno k nezdaru“.
Přesto však bylo možné něco z táborů vytěžit: „Žádná lidská zkušenost není bez významu nebo nehodna analýzy…“ Spáchaný zločin proti lidskosti je neodstranitelný a mohlo by k němu dojít znovu – vlastně je přítomný pořád. Ve své prvotině a ve své poslední knize přesto Levi má co říct o lidské situaci: něco zásadního, ač nikoliv spásného. V »Šedé zóně«, nejdůležitější kapitole Potopených a zachráněných, se do centra pozornosti dostává téma, které bylo náznakem přítomno v různých Leviho ranějších dílech: téma nekonečného stupňování odpovědnosti, lidské slabosti a morální ambivalence, stupňování, jemuž musíme porozumět, nemáme-li spadnout do oné pasti, že všechno a všechny budeme přiřazovat k jasným pólům: pólům odboje a kolaborace, viny a neviny, dobra a zla. »Král« lodžského ghetta Chaim Rumkowski byl součástí „rozsáhlé zóny šedých svědomí, která se rozprostírá mezi velkými představiteli zla a čistými oběťmi“. Totéž platilo o »dr. Müllerovi«, který na Leviho dohlížel v osvětimské chemické laboratoři a s nímž si Levi později dopisoval: „Ani lump, ani hrdina: když si člověk odmyslel všechnu rétoriku a vědomé a nevědomé lži, zbyl tu typický exemplář lidské průměrnosti a šedi, jeden z těch mála jednookých v království slepců.“
Foto: www.eprostor.com
