Velmi zvláštní a zajímavá kniha. Je to soubor povídek. Nejdelší a hlavní povídka jsou Nížiny, podle které je kniha pojmenovaná. Abych knihu lépe pochopila, hodně mi pomohl doslov, který skvěle napsala překladatelka Radka Denemarková. Osobně by mi asi více usnadnilo porozumění celé knihy, kdybych ho četla na začátku.
Autorka má skvělý styl psaní, bohatou slovní zásobu, krásně si hraje se slovy. Vnímala jsem to a obdivovala po celou dobu čtení. Opravdu charakter popisu a celé knihy se mi moc líbil. Horší to bylo s obsahem. Ústřední povídku Nížiny jsem pochopila nejlíp. Očima malého děvčátka vidíme její rodinu a způsob života na vesnici bez příkras. Vše popisuje přímo, nic neschovává. Někdy jsem cítila a před očima viděla popis konkrétní věci. Děvčátko jako autorka vyrůstala v německy mluvící vesnici v Rumunsku, v Banátu. Lidé jsou zde tvrdí a pro slabost není místo. Slabost je potrestána. Vnímá to i dítě, které za každou zvědavou otázku dostává facku, až padne na zem. Dítě musí bez řečí poslouchat rodiče, kteří vědí nejlíp, co je pro jeho dobro. V anotaci je psáno, že je kniha plná brutality, proto jsem se k četbě dlouho odhodlávala. Ale díky bohu, nebylo to tak hrozné. No jinak, život v takových podmínkách byl hrozný, ale čekala jsem to o hodně horší. Spíše jsou tam detailně popsány nechutné věci obyčejného života očima dítěte. Zabíjení zvířat, alkoholismus otce, funkce lidského těla jako vyměšování, zvracení… Líčení určitých nechutných věcí, byl mistrně popsán, že to nevyznělo někdy tak hrozně jak to bylo.
Musím přiznat, že další některé povídky jsem dobře nepochopila. Přečetla jsem si je, obdivovala slova a věty jak jsou poskládány. Ale význam, co mi ta povídka měla sdělit jsem nenašla. Nevím, možná jsem ještě nedozrála k této četbě. Nebo to není určené pro moje vnímání. Přikláním se k druhé variantě. Každý jsme jiní a také věci cítíme různě. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, ale vracet se k ní nebudu.
Foto: Nakladatelství Mladá fronta
