Od této autorky jsem již několik knih četla. Všechny byly napsány v podobném osobitém stylu. Ani tato kniha nevybočuje z řady. Určitě potěší její fanoušky a ty, kteří mají rádi jemný, ironický humor s nadsázkou. Není to přesně můj šálek kávy a upřímně říkám, že se mi kniha líbila napůl.
Velmi mile mě překvapilo, jak hezky píše o svém zesnulém manželovi. Jednu dobu, před několika lety, byla pro mě paní Pawlowská hodně populární a já jsem ráda sledovala její pořady. O svém muži nemluvila. A proto mě udivilo, že zde na něj často s láskou vzpomíná. Vím, že o něm napsala i knihu, ale tu jsem nečetla. Možná, bych se tomu pak takto nedivila.
Kniha obsahuje povídky a postřehy z jejího života. Ta hlavní, nejdelší, po které je kniha pojmenována, se mi líbila nejméně. Je to psáno stylem Deníku Bridget Jonesové. Jak se říká, opakovaný vtip není vtipem. Tak zde se hodí, opakovaný styl povídky, už není originální. Hlavní hrdinkou je žena, která jela služebně do Afriky. Zalíbil se ji jejich průvodce a ona se snaží na něj zapůsobit. Což spěje k mnoha, jakože, veselým momentům. Připadalo mi, že se tu moc tlačí na pilu, aby to vše působilo vtipně. Jediné co mělo šmrnc, byla pointa. Kdo v jednom prostředí je charismatický král, tak v jiném prostředí může působit jako nula.
Ostatní povídky jsou směs jejích postřehů o partnerství, o mužích, o kamarádkách, o její rodině a z cestování po Itálii. Nejvíce se mi líbily ty o její rodině, působily na mě upřímně, sálá z nich láska a radost. A co moc nemusím, jsou její rýmy, kterými většinu zakončuje.
Fanouškům paní Pawlowské tato kniha udělá určitě radost a ti ostatní mohou zkusit něco nového. Možná je osvěží jiný pohled na svět, možná zjistí, že tato kniha je psaná přímo pro ně a možná, že ne.
Foto: Nakladatelství Motto
