Na začátku roku jsem si řekla, že si dám delší oddech od knih s tématikou koncentračního tábora a II.světové války. Čtení těchto knih mi nedělá dobře. Popisné scény krutostí mi zvedají žaludek a já pak špatně spím, tak proč se trápit. Ale tato kniha mě zaujala. Je podle pravdivé události. Popisuje osud židovské rodiny, která byla velmi zkoušená, ale vyhli se koncentračnímu táboru. Kniha je úžasný román a já jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.
Dokonce se mi dostalo té výsady, že jsem si knihu mohla přečíst jako recenzní výtisk před jejím vydáním, které bude 25. ledna 2021. Takže jsem se snažila, přečíst si ji co nejdříve, abych mohla napsat jaká kniha je a jak se mi líbila.
Teď opravdu nechválím proto, že jsem ji dostatala, ale pro sílu příběhu, pro pouto rodiny a pro štěstí, které opravdu měli.
Ze začátku mi dělaly problém jména, uvědomit si, kdo je kdo. Takže jsem často otevírala začátek knihy, kde je rodokmen rodiny. Každá kapitola je vyprávěna jedním ze členů rodiny. Ve vyprávění se všichni střídají. Je to ucelené a příběh obsahuje deset let, než se rodina zase shledala.
Manželé Sol a Nechuma měli pět dětí. Děti byly už dospělé a oni si svou pracovitostí vydobyli pohodlný život v Radomi v Polsku. Vedli svůj krámek s krajkami a látkami a nevěřili řečem, že by jim mohlo být ublíženo jen proto, že jsou Židé. Ale to se stalo pravdou a oni se museli vystěhovat do židovského ghetta ve městě. Sledujeme jejich boj o přežití. Každý z dětí byl postupně donucen utéct nebo žít v určitém místě a rodina byla z větší části rozdělena. Syn Addy byl v začátku války v Paříži a nakonec uprchl do Brazilíe. Jeho vnučka Georgia zjistila pohnutý osud rodiny a rozhodla se pátrat v minulosti, aby mohla napsat tuto knihu. Je za ní osm let práce bádání a cestování. Rodina se po válce usídlila v různých částech světa. Nikdo se už nevrátil do Polska. Bylo to pro všechny velmi těžké vzpomínání. Felicia na začátku války měla půl roku. Byla první vnučkou Solema a Nechumy. Do sedmi let se musela někde schovávat a žila bez tatínka. Viděla často smrt a chtěla na ni zapomenout. Jednou ji od ní dělilo jenom pár metrů. Myslela si, že s maminkou jede do Ameriky, ale byla takový malý kousek od vlastního hrobu.
V závěru každé kapitoly jsou jiným písmem krátce napsána fakta, kde, kdy a co se stalo, vázající se k osobám kapitoly. Už to, že vše je propojeno dle skutečných událostí je fascinující. Osoby rodiny zažily mnoho utrpení na různých místech. Ocitli se v pracovním táboře na Sibiři, kde byla taková zima, že oči svého prvorozeného syna museli každé ráno rozlepovat teplým mateřským mlíkem, protože k sobě přimrzly. Museli získat novou identitu. Z některých se stali po dobu války křesťané, aby přežili. Je to poutavé, silné a neuvěřitelné čtení. Nejsem svědkem šílené krutosti, ale bojem o přežití v hrozné době plné ponižování. Děsí mě, jak se lidé nechali zmanipulovat a udávali své sousedy, i když před tím byli kamarádi, jenom proto, že byli Židé. Na to by si měli dávat lidé pozor v každé době.
Zpět ke knize. Je to čtivé. Obsahuje to city, ale i fakta. Je to svědectví o utrpení jedné velké rodiny, která měla to štěstí, že se po deseti letech od začátku války skoro všichni shledali. Měli štěstí.
Hodnocení: 90%
Více infa: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/55139048/meli-jsme-stesti/
Foto: Nakladatelství KNIHA ZLIN
