Nakladatelství Epocha vydává 33. svazek edice Fantastická Epocha: František Kotleta – Perunova krev II. Válka veteránů proti slovanským bohům pokračuje. Za řevu pistolí, vytí vlkodlaků a svistu chladných zbraní. Dokončení nového samostatného románu Františka Kotlety, autora kultovní trilogie Bratrstvo krve.
Hustej nářez, první díl trilogie Bratrstvo krve, se hned po svém vydání v roce 2010 stal bestselerem. Román plný násilí, akce, krve, černého humoru a sexu napsaný v duchu nejlepších děl Jiřího Kulhánka (aniž by však šlo o kopii) působil ve spojení s tajemnou identitou kontroverzního autora – bruntálského řezníka Františka Kotlety na čtenáře jako magnet. V následujících třech letech vyšly další dva díly, které byly neméně úspěšné. Nyní se Kotleta vrací na knihkupecké pulty v novém samostatném románu Perunova krev, který je rozdělen do dvou částí – první vyšla v listopadu 2013 a druhá vychází právě teď!
Anotace:
Ve světě dávných bohů to vře. Objevil se totiž ztracený mocný artefakt a ta, která jej získala, s ním má velké plány. Ne takové, jako by měla matka Tereza, spíš takové jako Amin, řezník z Ugandy. Je tady ale jeden muž. Voják, zrazený a zabitý, přesto kupodivu stále živý a plný touhy si to vyřídit s každým bohem, který se mu postaví do cesty. Nejdřív ale musí zjistit, proč přežil místo toho, aby hnil na břehu řeky okusován potkany. A pak? Pak už jen musí najít nejvyššího z bohů, který se, podle zlovolné šeptandy, dal na křesťanství. Bez jeho pomoci totiž novou vládkyni bohů nikdy neporazí. A Ježíšek se bude zlobit.
František Kotleta dokončuje svou divokou jízdu slovanským panteonem za řevu pistolí, vytí vlkodlaků a svištění chladných zbraní.
Info o knize:
Autor: František Kotleta
Obálka: Piotr Cieśliński
Formát: paperback, 110×180 mm
Počet stran: 304
Cena: 289,- Kč
Edice: Fantastická Epocha (33. svazek edice Fantastická Epocha)
František Kotleta: Perunova krev II. (ukázka)
„Pšt, to jsem já,“ zašeptal jsem rychle a prudce se ohlédl skrz futra otevřených dveří do místnosti, kde po vydatném jídle odpočíval Jastarica. Taky bych odpočíval, sežrat bez nohy celýho chlapa.
„Ty čuráku blbej,“ zaklel Libor.
„Pšt,“ zopakoval jsem a popošel k němu. Ležel na zemi a rukou se držel za tvář. Víc jsem, bohužel, nepoznal.
„Zlomil si mi nos,“ zahuhlal.
„Taky tě rád vidím, ty starej šmejde,“ řekl jsem a pak udělal něco, co bych od sebe nikdy nečekal. Sklonil jsem se k ležící postavě a objal ji.
„Se na mě tak nelep, buzno,“ řekl, ale podle hlasu jsem poznal, že je zatraceně rád, že mě vidí.
„Měl si bejt mrtvej,“ dodal, když jsem ho konečně pustil.
„Dlouhá historie. Já a umírání nějak poslední dobou nejsme kámoši, i když furt spolu flirtujeme,“ odvětil jsem.
„Hele, musíme odsud,“ dodal jsem po chvíli.
„A ta stvůra vedle?“
„Spinká jak mimino.“
„Pěkný mimino, kámo. Viděl jsem ho na vlastní oči a je to zrůda jak z pravěku. Zavřeli nás tady čtyři. Slyšel jsem, jak sežral postupně tři chlapy. Bylo strašný to jenom poslouchat. Jak chroupe ty kosti, na to do konce života nezapomenu. Ten řev, jak je žral zaživa. To lámání kostí. Brrr. Radši bych stál sám proti celýmu Tálibánu než proti tý stvůře. A ta holka vedle, to je peklo, kamaráde. Ten když se do ní pustí, tak řve hůř, než kdyby ji žral…“ Libor šeptal, ale i tak jsem v jeho hlase poznal něco, co jsem u něj ještě neslyšel. Hrůzu. Pravou, nefalšovanou, živočišnou hrůzu.
Vzal jsem ho na záda a opatrně našlapoval ven. Sledoval jsem temnotu na druhé straně a modlil se, aby Jastarica dál nerušeně chrupkal. Zhruba pět metrů ode dveří na svobodu se ale ukázalo, že Jastarica už dávno nespí. Vyčkával, až přijde ten pravý okamžik.
***
„Blik,“ rozlehl se prostorem mužský hlas a v podstatě v tu samou chvíli se v místnosti rozsvítilo světlo. Pocházelo z obyčejné žárovky visící někde na stropě. Přesto mě dokonale oslepilo. Nejdřív jsem zavřel oči úplně a pak je pomaličku otevíral.
„Tak tomu říkám dobrý den, když mi sám od sebe vleze skoro do huby syrový člověk. Ňamka,“ řekl hlas a mlaskl tak mocně, že to zarezonovalo místností jako ozvěna.
Konečně jsem Jastaricu uviděl v celé jeho stvůrnosti. Stejně jako Zmija dostala své jméno kvůli podobnosti s hadem, Jastarica si jej vysloužil proto, že vypadal jako ještěrka. Obří ještěrka, dlužno dodat. Podobně jako Zmija vypadal zhruba do pasu jako člověk. Ovšem hodně velký člověk. Jeho hlava i tělo odpovídaly zápasníkovi sumo o velikosti dva metry dvacet a váze sto padesát kilo. Horší byla ta nelidská část. Tělo se čtyřma nohama mělo i s ocasem skoro pět metrů.
„Si říkám, že je s podivem, že něco tak zrůdnýho prolezlo kundičkou té čubky Chors a pořád se dá šukat,“ zakroutil jsem hlavou. V tu chvíli už jsem měl v ruce nůž a Libora jsem předtím poněkud nešetrně spustil na zem. Po rukou se plazil směrem ke své cele.
„Jsi drzá ňamka. Moc drzá ňamka,“ zakroutil hlavou Jastarica a proběhl místností tak, aby mi zatarasil východ ze své stáje. Byl rychlý, vážně rychlý. Nahý Libor se mezitím stačil odplazit co nejdál ode mě. Už byl kousek od své původní cely. Evidentně se mu zpátky do ní moc nechtělo, ale oba jsme moc dobře věděli, že v nastávajícím souboji mi nebude moc platný.
„Nemluv o jídle, zrůdičko. Dostávám hlad. Tak mě napadá, když tě podříznu a upeču, kanibalismus to bude jen od pasu vejš, ne?“
„Jé, zlobivá ňamka, to už tu dlouho nebylo,“ zasmál se Jastarica. „Většinou ňamky jenom křičí, klepou se strachy, prosí o milost, zvrací a povoluje jim svěrač. Někdy je to velká zábava,“ pokračoval.
Evidentně jsem ho zaujal. Jeho velké černé oči zářily vzrušením. Napadlo mě, že musí být v podobných místnostech zavřený už stovky let a jedinou jeho zálibou je týrání nebohých obětí před tím, než je sežere. Nejspíš jsem mu skýtal naději na největší zábavu od vynálezu knihtisku.
„Hele, ještěrko, je mi jasný, že ti matka nikdy nekoupila lego a ty z toho máš mindrák, ale dneska mám v plánu ještě dost věcí, takže co kdybychom se prostě pustili do rohování, já ti vydloubl srdce a šel si po svým?“
Tvářil jsem se jako chlápek, co vyhrál první cenu na srazu největších drsňáků celého světa, ale byla to jen hra. Taková moderní obdoba bušení mečem do štítu. Ne že bych snad doufal, že svého nepřítele zastraším, ale potřeboval jsem sám sobě dodat odvahu. Moc dobře jsem cítil energii, kterou mi dodala soulož s Rožanicí, ale Jastarica byl vážně pěkně vyvinutý kus stvůry. Navíc prakticky před každým jídlem cvičil souboj s člověkem. A dost možná nejen s člověkem. Došlo mi, že mu Chors musela předhazovat i polobožské tvory, kterých se potřebovala zbavit. Jastarica musel být v tomhle mnohem efektivnější než prasata, kterým obvykle házeli mrtvoly k recyklaci italští a ruští mafiáni.
Tím hecováním jsem také potřeboval získat čas k přemýšlení. Jak na něj? Musel znát snad všechny možné bojové finty, všechny triky, které na něj mohli lidé v souboji použít. Automaticky se nabízelo využít jeho vlastní sílu proti němu, čekat až zaútočí veškerou energií a najít jeho slabé místo. Takhle musel přemýšlet každý voják, který se kdy v podobné kobce ocitl. Vzhledem k tomu, že Jastarica stále žil, to nejspíš nefungovalo. Ale měl někdo z nich v ruce pořádný dranžírák a za sebou výcvik SEAL?
„Budeš skučet, ňamko. A prosit. A povolí ti svěrač, věř mi, každému povolí,“ řekl s pobaveným výrazem ve tváři Chorsin potomek a rozběhl se proti mně.
Čas k přemýšlení vypršel.
Vyjde:
Příliš dlouhá swingers párty
Samostatná kniha vyjde na podzim 2014.
O autorovi:
František Kotleta se narodil v roce 1981. Rodák z Bruntálu, spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Pochází z umělecké rodiny, jeho matka byla tanečnice, gymnastka a špionka, již pro neohrožené občanské a politické postoje perzekuovali natolik, že byla nucena před StB uprchnout do zahraničí. O Kotletově otci se nic neví. Podle některých indicií je jím Michail Gorbačov, kterého Kotletova matka svedla během tajné návštěvy Bruntálu. Dva roky strávil ve věznici Heřmanice, za což ale mohlo pouhé nedorozumění. Vzhledem k datu jeho narození si policie spletla nevinnou párty s ilegální oslavou narozenin Adolfa Hitlera. Při pokusu o rozehnání večírku zbil Kotleta sedm policistů do bezvědomí a jejich veliteli usekl několik prstů na ruce řeznickým sekáčkem. K literatuře se dostal až ve výkonu trestu, kde se seznámil s dílem velikána české akční sci-fi, Jiřího Kulhánka. Po několika neúspěšných pokusech rozvíjet Mistrovo dílo (kterýžto nápad mu posléze ukradl Martin Moudrý) se rozhodl vstoupit na trnitou cestu originální tvorby a hned jeho prvotina byl jednoznačný zásah do černého.
Trilogie Bratrstvo krve je dílo plnokrevné, sofistikované, avšak zároveň neoddiskutovatelně zábavné, a okamžitě se v české literatuře stalo kultem, který nemá obdoby. Drsný, ale emotivní příběh několikasetletého upíra Jana Bezzemka, který je nucen společně s dalšími krvesaji bránit Zemi před invazí zlovolných mimozemšťanů, obsahuje všechny potřebné ingredience, aby překonal úzké mantinely žánrové tvorby a stal se plnohodnotným uměleckým dílem, takzvanou vysokou literaturou vhodnou pro intelektuály i pro normální slušné čtenáře. V roce 2013 a 2014 autorovi vychází do dvou částí rozdělený román Perunova krev.
Foto: Nakladatelství Epocha
