Francouzské město číslo 2 je absolutní jednička! Chtěj Marsej

Má to ještě vůbec cenu? Má… Teď ale ještě říct co, že ano… Řeč je o psaní průvodců v době internetu, kde je všechno, včetně map, díky nimž se můžeme »procházet« ulicemi města, které je vzdálené stovky kilometrů. Cenu to má v tom případě, kdy jde o velmi osobitý způsob podání – kdy je stejně podstatné, ne-li podstatnější to, kdo nám o tom kterém místě či městě vypráví.

obálka - Chtěj Marsej

V případě knihy Chtěj Marsej, již vydává nakladatelství Garamond, se to povedlo. Magdaléna Bujabéza Rejžková sepsala úžasně čtivé texty, které jsou rozverným lexikonem druhého největšího francouzského města – a Alena Brunhilda Oswaldová ho ještě navíc osvěžila svým výtvarným doprovodem…

Jistě, taky se tam nesmí mluvit o tom prvním největším městě, a taky tam mají fotbalový klub spíše pro věčný smutek než pro radost, ale tady podobnost Marseille s Brnem opravdu končí.

Marseille totiž leží u moře. V Marseille se totiž musíte přejíst bujabézou. V Marseilli se totiž odehrává evropská část slavného filmu Francouzská spojka. A do Marseille je totiž umístěna proslulá trojice detektivek Jeana-Clauda Izza s komisařem Fabiem Montalem… Marseille, to je prostě svět sám pro sebe. Tak se ostatně pozná opravdové město – vystačí si samo o sobě a není ani vlastně nutné z něj nikam vyjíždět.

Při návštěvě Marseille nesmí člověk zapomínat na dvě věci. Tou první je, že jsme ve Francii. A tou druhou, neméně důležitou, je to, že Marseille, to je dost jiná Francie než třeba právě ta, již můžeme poznat v hlavním městě. (Paříž je zde opravdu tabuové slovo, takže pozor!)

V netradičním průvodci Chtěj Marsej nás autorky Bujabéza a Brunhilda provázejí po přístavu, po nou gou zóně či po farmě a taky se svezeme po Marseilli na bicyklu. Nechybí ani beaujolais, pastis či pivo, stejně jako tradiční francouzské olíbávání – nezaměňovat s francouzskými polibky. A nakonec se dostaneme přece jen i do okolí, třeba na festival do Cannes. Rozhodně to ale není holčičí psaní, a tak to ani není čtení pouze pro ženy – o tom ostatně svědčí kapitola zasvěceně pojednávající o marseilleském fotbalu.

Mezi klady Chtěj Marsej však nepatří jen čtivost a svěží grafická úprava, ale také autorská všetečnost a zároveň stručnost. Bujabéza píše jenom v tom případě, kdy má pocit, že nabízí něco zajímavého. Ale toho zajímavého zas Marseille nabízí opravdu dostatek.

Chtěj Marsej tedy nakonec není ani tak průvodce po Marseilli, nýbrž spíše knihou pro ty, kteří původně vůbec do Marseille jet nechtěli, ale po pročtení knihy Bujabézy a Brunhildy už zkrátka musí tohle město neodkladně navštívit… Vidět Marseille a ožít!

 

Anotace:

Česká ilustrátorka Brunhilda si jednou vyrazila do Marseille za píšící a v přístavu uleželou Bujabézou. Po dvouleté spolupráci na dálku vznikla originální knížka plná netradičních příběhů z Marseille i dalších míst v jižní Francii. Dozvíš se třeba o lidech, co mění Marseille k lepšímu, o klubu, kam chodí marseillští pankáči na karaoke anebo o nejpeprnějších historkách z muzea Středozemí Mucem, kde Bujabéza pracuje. A to není zdaleko všechno! Tak si sedni někam na sluníčko, dej si něco dobrého k pití (třeba pastis) a Chtěj Marsej, ne asi!

Alternativní průvodce po Marseille a Provence chce ukázat, že Francie nejsou jen klišé jako navoněná levandule, Paříž a víno. Dvě stě stránek originálních textů, fotek a ilustrací představuje zemi i s jejími současnými problémy a s lidmi, co je chtějí řešit. Ale dojde i na turistiku a na srandy.

Redigoval Petr Bazil Himmel

232 stran

Cena: 208,- Kč

 

 

O autorkách:

Magdaléna Bujabéza Rejžková je novinářka, pozorovatelka, kustodka a exstážistka, která zjistila, že se dají dělat i zábavnější věci než koukat do zdi a počítat tužky v parlamentních skladech. Blog Bujabéza (www.bujabeza.com) a tato knížka jsou toho důkazem.

Alena Brunhilda Oswaldová je ve dne digitální stratég, v noci ilustrátorka. Nedávno se zakoukala do knih a pochopila, že tahle láska bude ta pravá! A tak si šetří na věno, aby si ji za ženu vzalo pravý kafkovský drama. Jak to dopadne? Sledujte na instagramu brunhildaillustration!

 

 

Ukázky:

Bisou

A je to tu. Klasický problém s francouzským bisou. Nejenomže je to průměrnému Čechovi prostě nepříjemné líbat cizí lidi, ale ještě nikdy neví, kam a co, takže ve výsledku většinou líbá cizímu člověku nos. Nějak už jsem si ale zvykla. Když přichází do práce technik, co už v osm ráno smrdí jak opilá ryba, skláním se pod stůl a hledám něco v koši. Před uklízečkou, co při bisou letmo hladí smetáčkem, utíkám na záchod.

Málem už bych zapomněla, jak je to velké téma, dokud nevypuknul skandál! Způsobil ho kdo jiný než Češi. Na zapalování táboráčků v národním parku to nemá, ale i tak udělala bisougate celkem dojem. Seběhlo se to takhle:

Nejmenovaná česká návštěva chtěla vidět všechno, a když oběhla dvakrát Calanques, nezbývalo než vyrazit na večírek k Rafaelovi, kde bylo asi patnáct lidí. Jako správní Češi po příchodu mávneme rukou do davu, řekneme párkrát za sebou ça va ça va a s dobrým pocitem, jak jsme to pěkně zvládli, si stoupneme do koutku, kde se celkem dobře bavíme, přestože pijeme pivo z lahvičky o objemu 25 cl.

Všichni tuší, že v našem kroužku je největší zábava, a tak se k nám tu nachomýtne pilot, který dá Alenovi jeho první mužské bisou v životě, Portugalec, co prohodí pár vtipů o sardinkách, i bavič, co se rozzáří při slově Praha: Moji kamarádi si to tam pochvalovali, byli až do rána ve striptýz baru! No v tamtom… tom… dívá se na nás s Markétou a zoufale hledá nápovědu, jako bysme tam snad pracovaly. Pak přidá historku, jak se francouzské ženy bojí pouštět francouzské muže do Prahy kvůli návštěvě podobných zařízení, a tím se konverzace o pražských best of vyčerpá.

Pivo menší než malé pivo mizí a my s ním… pěkně po česku, nenápadně jako jsme přišli. Druhý den si jdu vyzvednout něco k Rafaelovi, který se na mě závažně zadívá a řekne: „My, když přijdeme na akci, všechny jednotlivě obejdeme a dáme všem bisou.“ Haha, doufám, že si dělá trochu srandu a snažím se vtipkovat. Stejně vážně se ale na mě dívají jeho spolubydlící, a tak pochopím, že jde o vážnou věc. „V cizí zemi se ctí pravidla dané země. Tohle se nesluší,“ říkají. Jak se pak chceme bavit se všemi, když jim ani nedáme bisou. Pomyslím si, jak si to představují oni, když odmítají mluvit anglicky, ale nechám to být.

Hájím nás líp než politik. My Češi to myslíme upřímně! Nejsme pokrytci! Líbání v Čechách nechceme! A nemůžu přece nutit svoje ubohé kamarády z Čečenska znavené celodenním pojídáním krevet na pláži a následným počítáním lajků na instagramu, aby obcházeli patnáct cizích lidí na gauči, padali jim do talíře a líbali jim čelo. Nezabralo to. Diskuze začíná být zbytečně vážná, a tak přece jen přihodím fórek: „No jo, ale tak Alen má aspoň zážitek, jak v Marseille poprvé líbal chlapa!“ Jak už tomu tak bývá, svému vtipu se směju jenom já, a tak jen slíbím, že příště budeme líbat všechny, hned a co nejvíc.

A tak jsme zas posunuli českou image o kus dál. Sice se všichni v Praze celkem obstojně svlékáme, ale na líbání nás neužije. Snad budou francouzské ženy aspoň o něco klidnější…

 

Nealko pivo

Víte, co znamená zkratka OM? Oh, Merde, zase jsme prohráli! Říká jeden z vtipů o fotbalovém týmu Olympique de Marseille. Hraje se na stadionu Vélodrome, o kterém se zase říká, že by se mohl jmenovat stadion Victora Huga – každých čtrnáct dní totiž dávají Bídníky. Ale dost srandy. Být v Marseille a nejít na fotbal by byl hřích.

Seběhlo se to tak. Spolubydlící ve mně od začátku vidí skrytého sportovního fanouška. Poprvé mi strčil do večeře monitor s tenisem, když hrály Češky. Místo tenisáku jsem dál hypnotizovala pomalu kutálející se bramboru na talíři a bavila se stokrát víc. Tenis nezabral, a tak se začal po bytě procházet v teplákovce OM. Modrobílá promenáda vyústila v závěrečné číslo – pozvánku na fotbal s kamarády. S vážnou tváří mi sdělil, že jde o důležitý zápas, takže bych měla jít.

Najít cestu k Vélodromu není těžké. Následujete modrobílou masu a doufáte, že vám na zádech nepřistane kus kebabu. Povinností je zastavit se na apéro u stánku na kruháči Rond Point du Prado. Na stadionu se totiž pít nesmí.

Když jsme si jednou s Káčou vyrazily na Viktorku, pán u vchodu nás přivítal slovy: „Holky, tady není kurz vaření.“ Na ómku nikdo nic neříkal, tak jsem hrdě vytáhla svůj lístek v mobilu… a zablokovala vstupní turnikety. Každý správný fanoušek přece ví, že lístek se má vytisknout! Slavnostní fanfáry, co mi hrály v hlavě při výstupu po majestátních schodech k Mekce marseilleského fotbalu, utnulo až příliš reálné bučení davu plného natěšených mužů.

Spolubydlící mě uklidnil, že dál už to nebude náročné a že se naučím hodně sprostých slov a hezkých písniček. Písně vážně náročné nebyly. V podstatě jde o to opakovat v různých tóninách a rytmech Álé álé álé álé álé. S radostí jsem taky konstatovala, že Češi nejsou jediní blbci, kdo křičí, že kdo neskáče, není Čech. Ve francouzské verzi to navíc moc nevychází do rytmu, takže se musí na konci přidat E-E. Vychází z toho: „Qui ne sautent pas, n´est pas MarsejE-E!“ Je celkem sranda, když čtyřicet tisíc lidí najednou dělá E-E. Fandění má v Marseille dost silnou tradici. Každý fanklub má svoje písně, bary a přesně daná místa na stadionu. Byla jsem ráda, že nejsme mezi Fanatics, nebo nedejbože Ultras. Fanatici skákali od začátku do konce. Jeden dokonce tolik, že spadnul z tribuny a museli ho převézt do nemocnice. Způsob fandění odpovídá marseilleské povaze. Na stadion se chodí, když se daří. Když se nedaří, tak se nechodí, ale nadává. Srdcaři.

O nadávky nebyla nouze ani během zápasu, který se brzo ukázal jako ten, kdy se týmu nedaří. Thauvin a Lopez (dvě naděje OM, kdybyste náhodou nevěděli) usnuli na vavřínech a Monako za chvíli začalo sázet góly.

Nepřituhovalo jenom na hřišti, ale i ve vzduchu. Člověk se ani nemohl zahřát představou piva a párku jako na staré dobré Viktorce. Zákaz alkoholu Marseillané řeší tím, že hulí. Po zhodnocení vláčnosti spolustojících a skóre 4:1 jsem vytušila svoji šanci, která byla tou dobou o dost větší než šance útočníků v poli, a nenápadně navrhla, jestli už nepůjdeme domů.

Dva z kamarádů, co byli zrovna zabraní do debaty: „Putain. – Merde. – Mais putain. – Putain de merde,“ už naštěstí byli tak vytočení, že souhlasili. Rozhodčí navíc asi poprvé v historii fotbalu nadržoval soupeři, to se pak nedá nic dělat, že jo.

Tento zápas si OM do zlatého rámečku nedá. Ale prý bude líp. Klub nedávno koupil bohatý Američan, který pořídí špičkové hráče a pak Marseille všem ukáže! Přece víte, proč mají Marseillané tak hladké ruce, ne? Protože si je furt třou a modlí se, aby příště už vyhráli.

O budoucnosti OM už vám toho o moc víc neřeknu, zato vám ale můžu sdělit, jak zápas ovlivnil můj život. Spolubydlící mi nyní posílá denní newsletter ze světa OM a v práci se mě místo, jak se máš, ptají, co fotbal.

Odpovídám, že dobře, ale přece jen: „Nevíte někdo, kde v Marseille pořádají kurzy vaření?“

 

Za celebritami

Když přišla kamarádka pracující ve filmové branži Pavla s nabídkou výletu na fesťák v Cannes, neváhala jsem ani minutu. Přibalila jsem si do tašky provázky z blyštivých kamínků a těšila se, jak se jimi omotám a na červeném koberci ukážu figuru vypracovanou návštěvou Čech.

V Cannes to žhnulo na každém kroku. Zlaté palmy lemující promenádu nedokázaly zastínit zářicí celebrity a z fanoušků Dustina Hoffmana lilo víc než z vojáků střežících světové filmové bohatství. Wannabe hvězdy se tu společně koupaly ve směsi parfémů, pokryteckých řečí a falešných úsměvů (i zubů).

Je to tu jako v Albánii. Rozsekne povrchní atmosféru přímočará smska od Pavly. Někdo propíchal gumy. Brzo mi došlo, že nepopisuje nejnovější trhák současné albánské kinematografie, ale že mluví o realitě. Fašisti z riviéry nepřekousli trochu české parkovací

rebélie, a tak jsem místo festivalového katalogu začala projíždět seznam místních odtahovek.

Cannes Depanáž, v domnění že nejspíš oškubou nějaký VIPíčko, přijeli co nevidět. Zrovna jsem dojídala zmrzlinu a srovnávala mušle z pláže od nejmenší po největší. Opravář pochopil, že nemá smysl se pokoušet o hlubokou konverzaci o autech. Po zážitcích z dřívějšího působení ve Škodovce, kde moje komentáře aut vyvolávaly obecnou zábavu, jsem ale byla strašně pyšná, že jsem mu dokázala všechno vysvětlit: „Kola. Propíchnout. Opravit. Hned. Zítra muset Marseille.“ Opravář pochopil a odvětil: „Servis. Jedem.“

Co vám budu povídat, jízda to byla lepší než od Svěráka. Připadala jsem si jako Nicole Kidman a z výšky kynula chudákům v limuzínách. Blížíme se k autoservisu. Už si jenom strašně přeju, aby z garáže vylezl umouněnec Johnny Depp v roztrhaných džínách, benzín ve vlasech a suše řekl: „Pro tebe zadarmo, bejby.“ Canneský sen vyšuměl dřív než bublinky z Moëta. Místo Deppa vylezl z depa pupkáč Meždi v teplákách, neřekl nic a napočítal si 300 EUR.

Když byl problém s autem vyřešen, konečně došlo na pravou festivalovou zábavu. Vyfotit se na schodech, zhodnotit délky šatů, pravost prsou, vetřít se na recepci a nakonec i do kulturáku. Sedly jsme si do 150. řady, abysme měly nad novým filmem Sofie Coppoly trochu nadhled. Hodnocení tři hvězdičky, Pavla by to natočila líp. Což je zřejmé, protože komedii v Cannes zinscenovala výborně! A za to jí právem patří pneumatika d´or.

 

Foto: Nakladatelství Garamond

 


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353