Proč dnes slavíme den sv. Valentýna jako svátek zamilovaných, když ho naši předkové považovali za nešťastný? K čemu se používaly hromnice? Koho ochraňovala sv. Agáta? Kdo byla perchta? Známá etnografka Eva Večerková v knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře představuje zaniklé i dosud živé obřady, zvyky a pranostiky našich předků.
„Podle nejstaršího způsobu dělení roku se rozlišovala dvě období, chladné
a teplé, zima a léto, ohraničená přibližně jarní a podzimní rov¬nodenností, což určovalo zaměření a povahu dávných rituálů a slavností,“ píše v úvodu Večerková. Rozdělila tak i svoji knihu – na kapitoly Předjaří, Jaro a podletí, Léto a podzim, Zimní slunovrat a Nový rok.
Postupně nás seznamuje s obyčeji o Velikonocích a Svatodušních svátcích,
při Památce zemřelých, v adventu a v období Vánoc a Nového roku, líčí staré a nové tradice v předjaří o masopustu, při stavění májí a pálení obřadních ohňů v podletí a v čase letního slunovratu, při oslavách sklizně a posvícení v období léta přecházejícího do podzimu, přibližuje zvyky, které se připoutaly k svátkům křesťanských světců: „Ochranné a blahodárné účinky připisovala lidová víra některým rostlinám a živočichům, získaným přede dnem sv. Jiří (jetelový čtyřlístek, had, ještěrka, žába, mlok). Používaly se v různých magických úkonech
na posílení tělesných schopností a zdraví, v léčení a v záležitostech lásky. Jetelový čtyřlístek byl znamením štěstí, nosil se zašitý v oděvu, používal se
v milostné magii. Všeobecně se věřilo, že hadi a ještěrky nejsou do svátku sv. Jiří jedovatí. Na Hlinecku se říkalo ´dokud není Jiřího svatýho, neboj ty se hada žádnýho´.“
Publikace podává ucelený etnologický a kulturně historický pohled na lidové obyčeje a slavnosti v českých zemích, vázané na roční období a data v kalendáři. Výroční obyčeje jsou mnohovrstevnaté kulturní jevy dlouhého trvání. Výrazně je proměnilo křesťanství, jež překrylo staré mýty a rituály z archaických pohanských dob. Proměnlivá soustava obyčejové tradice se měnila s dobou a s novými hospodářskými vazbami, životním způsobem lidí a nakonec i s cílenými snahami o zachování projevů lidové kultury. Autorka využívá poznatků z písemných pramenů a literatury převážně z 19. a 20. století a z vlastních výzkumů, jež přinášejí svědectví o současné podobě obyčejové tradice. Kniha ovšem není jen historickou reminiscencí, ale představuje rovněž živou tradici sváteční kultury našich současníků založenou na přímých kontaktech lidí a na jejich aktivní účasti, a spojuje kulturní dědictví i sváteční současnost.
Odpovědná redaktorka Marie Válková
Počet stran 512, cena: 398,- Kč
První vydání
O autorce:
PhDr. Eva Večerková, CSc. se narodila v roce 1945 a je etnografka, dlouholetá pracovnice Moravského zemského muzea (1967–2014) a kurátorka jeho etnografických sbírek, která zaměřila svou odbornou a vědeckou práci na lidovou obřadní kulturu. Je autorkou více než 300 studií a článků v odborném tisku a samostatných publikací (Lidové obyčeje a jejich výtvarné komponenty, 2010, Příběh vánočního stromku, Malované vejce, 2013, O čem vyprávějí rukopisné knihy z etnografických sbírek, 2014) a spoluautorkou obsáhlé monografie Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury (2010, spolu s Věrou Frolcovou). Podílela se na vědeckovýzkumných projektech Ministerstva kultury České republiky a Moravského zemského muzea.
Ukázka:
Světci se jménem Valentin (14. 2.)
Kněz a mučedník sv. Valentin Římský je nejspíše ten, který je uctíván jako patron mladých lidí a jejich lásky. Žil za panování císaře Claudia II. Gothica (268 –270) v Římě. Podle legend byl lékařem (údajně navrátil zrak slepé dívce) a také tajně sezdával, proti vůli císaře, zamilované dvojice. Byl často zaměňován
s jinými nositeli a světci toho jména, s biskupem Valentinem z Terni v Umbrii
a také s Valentinem, biskupem v Pasově a v Réciu (Raetii) z 5. století, ochráncem proti dobytčímu moru, padoucnici a křečím, který je v kalendáři připomínán 7. ledna. V lidových tradicích došlo k propojení patronátů světců se jménem Valentin.
Valentýnský svátek (Valentýn) se slaví v anglosaských zemích, a také ve Francii a v Belgii, každoročně 14. února jako svátek lásky mezi partnery. Je to den, kdy se posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tradičním motivem srdce jako milostného symbolu. Do českých zemí přišel tento zvyk po roce 1990 a díky propagaci v médiích a nabídkou dárků v podobě květin, bonbonů a nejrůznějších drobností v obchodech proniká valentýnek k mladým lidem.
Lidové tradice spjaté se sv. Valentinem měly na českém a moravském venkově jiný ráz, než současný valentýnek zamilovaných. Sv. Valentinovi se připisovala ochrana před padoucnicí a ve starých lékařských knihách je padoucnice označována jako »nemoc sv. Valentina«. V agrárním prostředí byl považován za ochránce před nemocemi domácího zvířectva. Pro den sv. Valentina platily zákazy určitých činností a jejich nedodržením, z neúcty ke světci, by vznikly na hospodářství škody. Den byl považován za nešťastný. Nemá se žádné zvíře odstavovat, neboť by nerostlo a zakrnělo. Na Mnichovohradišťsku, Hlinecku, Moravskotřebovsku i jinde panovalo mínění, že co se na sv. Valentina zrodí, brzo zhyne. Častou zásadou bylo nenasazovat ten den slepice nebo husy na vejce, protože by se kuřata a housata špatně líhla a brzy by pošla. Sv. Valentina uctívali lidé na moravských Kopanicích jako ochránce hovězího dobytka zdržením se práce. O jeho svátku nesměl nikdo vyjet do lesa, z obavy, že by mu onemocněl dobytek. Jinak zase na Podluží: kdo by chodil v šatech, na nichž se pracovalo na sv. Valentina (tedy předlo, šilo, pletlo), dostal by padoucnici.
Zvláštní modlitba »ke cti a chvále svatému Valentinovi«, patronu města Příbora, byla pro příborské Bratrstvo sv. Valentina vytištěna v roce 1667 v Olomouci. Tisk obsahuje modlitbu k sv. Valentinovi Římskému i modlitbu k sv. Valentinu z Terni. Valentinská pouť 14. 2. má v Příboře dlouhodobou tradici, sahající snad až do konce 17. století. Po letech útlumu po druhé světové válce došlo v roce 2003 k jejímu oživení. Místní ráz pouti dodávají tradiční výrobky, jako medové příborské šifle, mandlové kartičky, skořicové kroužky, Valentýnské doutníky, sekyrková polévka.
Pranostika Na svatého Valentina zamrzne i kolo mlýna připomíná únorové mrazy v období pozdní zimy.
Foto: www.ivysehrad.cz
