Populární zpěvačka osmdesátých let minulého století Eva Hurychová přerušila svou kariéru, aby se mohla věnovat rodině a vymodleným dvojčatům. Po čase se ovšem stalaobětí domácího násilí. Autobiografická kniha Řekla jsem NE tyranovi, kterou vydal Knižní klub, přináší výběr z Eviných deníků, které si psala během let, kdy byla obětí domácího násilí. „Věřím, že zveřejněním svého příběhu dodám ostatním odvahu, aby viděli, že nejsou sami a přestali se bát,“ říká Eva Hurychová.
Ukázka z knihy Řekla jsem NE tyranovi
9. 1. 2004
Manžel na mě začal před dětmi ječet, jaká jsem pí… To už byl vrchol všeho. Naštěstí v noci zas odjel. Přijel až v neděli, vydírá mě, že se o děti bude starat sám a z kabelky mi vzal klíče od auta…
6. 6. 2004
Něčeho jsem se přece jen dnes večer dočkala. Dal si záležet a před odchodem z bytu mi agresivním tónem vmetl do tváře: „Mrzí mě, že jsem s tebou netřísk´o zem, když jsem tě tenkrát nesl na lehátko před tou operací.“ Otočil se na podpatku a vypadl z baráku. Zdálo se mi, že za ním ze země vyšlehl oheň. Rozbrečela jsem se a řvala celou noc. Pociťovaná hořkost a lítost se nedá vůbec popsat. Vrátil se mi ten okamžik, kdy jsem ztrácela vědomí a byla na hranici mezi životem a smrtí, chvíli před operací při mimoděložním těhotenství.
20. 10. 2004
Druhý den po tom, co u nás byla policie, manžel přijel k večeru domů a usedl s dětmi v hale za stůl. Šla jsem k němu a řekla: „Chraň tě ruka boží, abys mě ještě někdy uhodil a omezoval mou osobní svobodu.“ Manžel se k dcerám otočil a pronesl: „Děti, Bůh není, protože kdyby byl, tak by ji nenechal chodit po světě.“
24. 11. 2004
Domů jsem dorazila krátce po osmé hodině večer. Manžel byl doma, což jsem uvítala, neboť jsem potřebovala peníze na domácnost. Řekl, že mi žádné peníze nedá a s tím svým sarkastickým šklebem dodal: „Měla by sis už začít hledat ňákou trávu,“ čímž myslel hrob. Děti to slyšely, protože byly u něj v pokoji. Já jsem stála na prahu u dveří. Nerozbrečela jsem se, řekla jsem mu v jaké jsem byla poradně a že si to od něj nenechám líbit. Zarazilo ho to a trousil výsměšné urážky. Nevadily mi, dnes jsem se cítila silná. Přiznávám však, že mě síly ještě mnohokrát opouštěly, ale odhodlání bojovat bylo nezvratné…
4. 11. 2005
Z nemocnice dnes půjdu domů. Holky si pro mne přišly hned ze školy, každá mi bere jednu igelitku, loučím se s Jiřinkou a pomalu vyrážíme. Nemáme to daleko, pro mě však je veliký problém, abych došla. V průběhu cesty si musím čtyřikrát odpočinout, pořád cítím velkou únavu. S vypětím všech sil jsem doma. V nemocnici mi kromě předepsaných léků doporučili i různé výživové preparáty, ale nemám si je za co koupit. Dcery volají otci a říkají mu, že by mamce měl dát peníze. Aspoň na léky. Reprodukují mi jeho odpověď: „Ať si vaše matka někde půjčí.“ Kromě toho je přesvědčuje, že mi nic nebylo, že si vymýšlím a že četl mou lékařskou zprávu. Dávám ji dětem k nahlédnutí, aby si opět nenechaly od otce vtloukat do hlavy lež. Dokonce jim řekl, že jsem prý lékařskou zprávu zfalšovala. Je pod moji úroveň, abych komentovala jeho verbální projevy. Koneckonců není špatné, že tohle všechno od něj děti slyšely. Na mého muže pochopitelně nic neplatí, ani zákonná povinnost, která mu ukládá, že se o manželku musí v době nemoci postarat. Musím se proto ptát, má-li u nás toto zákonné ustanovení vůbec smysl, když se ho člověk promptně a podle potřeby nedomůže.
„Díky prožitému peklu jsem pochopila spoustu nepochopitelného a nebyla náhoda, že jsem potkala tolik úžasných lidských bytostí. Předaly mi mnoho ze svých znalostí, abych uměla lépe čelit problémům a mohla přitom pomáhat ostatním,“ tvrdí Eva Hurychová, která dnes pomáhá obětem domácího násilí. Kontaktovat ji můžete přes e-mailovou adresu: evinaschranka@email.cz.
Foto: evahurychová.cz
