Dnes vychází nová kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos

Dnes, v pondělí 14. října se na pultech knihkupců objevila jedna z nejočekávanějších podzimních novinek – titul Zdeněk Svěrák – Po strništi bos. Po Vratných lahvích, Povídkách a Nových povídkách se jedná již o čtvrtý titul Zdeňka Svěráka, který vyšel v nakladatelství Fragment pro dospělé čtenáře. K napsání vyprávění z pohledu sedmiletého chlapce inspirovaly autora jeho vlastní vzpomínky na dětství. „Jsem to já a nejsem to já,“ říká o knize Zdeněk Svěrák.


Oblíbený český autor, herec, scénárista a autor textů mnoha písní Zdeněk Svěrák připravil ve spolupráci s Nakladatelstvím Fragment novou knihu. Inspiraci tentokrát hledal především ve vzpomínkách na svá klukovská léta. Příběh je vyprávěný z pohledu malého chlapce, který se společně s rodiči přestěhuje z Prahy na venkov během druhé světové války. Čtenáři se mohou těšit na dobře známé české prostředí, autorův laskavý humor a nezaměnitelný styl vyprávění.
Předchozí tituly Zdeňka Svěráka Vratné lahve, Povídky a Nové povídky se bezprostředně po vydání staly bestsellery a v součtu se prodalo neuvěřitelných 238 000 výtisků. Titul Nové povídky získal v roce 2012 mimo jiné cenu čtenářů v soutěži Magnesia Litera.
Slavnostní křest knihy Po strništi bos se uskuteční ve středu 16. října 2013 od 16 hodin v Paláci knih Luxor (Václavské nám. 41, Praha 1 – 1. patro) za účasti autora Zdeňka Svěráka a hostů Jaroslava Weigla a Michala Weigla.

Anotace:
Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč.
V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který.
Zdeněk Svěrák

145 x 205 mm, váz., 96 str., cena: 229 Kč

Ukázka:

Na kozlíku
Pozoruju, jak pan Klička zapřahá Fuksu vedle stejně ryšavého koně.
„Huj,“ říká a Fuksa o krok ustoupí. Jak stojí za ní, švihne ho ocasem, až mu upadne fajfka na zem.
„Vidíš ji, nánu pitomou!“ otře si kočí fajfku o kalhoty, vysouká se na kozlík a mrkne na mě, jestli nechci k němu. To se ví, že chci.
A tak jedu prvně na kozlíku. A jako by toho štěstí bylo málo, dá mi ten hodný dědeček do rukou opratě. Kdo jste to nezažil, nemůžete to štěstí ocenit. Dole přede mnou se pohupují dva mohutné koňské zadky, kožené postroje vržou, jak je koňské svaly napínají, aby táhly vůz. A pak se jeden z těch krásných žíněných ocasů zvedá. Co to bude? Pod ním se ukazuje vrásčitý otvor, otvírá se víc a víc, vybouluje se a něco z něj leze… kobliha! A další.
„Kadí!“ směju se na pana Kličku a on na mě zase mrkne.
Pak vezme moje ruce do svých a opratě lehce plesknou koně po hřbetech.
Koně se ochotně dají do klusu. Vůz mě natřásá, hřívy se vlní ve větru a víte, kdo to celé spřežení řídí? Já!
Statek, kam koně patří, je hned naproti nám. Před otevřenými zelenými vraty pan Klička převezme opratě. V průjezdu dělá naše koňské spřežení neuvěřitelný dunivý rachot.
„Mami, už vím, čím budu,“ hlásím doma. „Budu kočí.“

Foto: Nakladatelství Fragment


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353