Včelí lid je druhá kniha akční fantasy série Osm světů mladé autorky Marcely Remeňové. V jejím příběhu se opět setkáváme s Leou Layerovou, která se hned poté, co přežije vlastní smrt, teleportuje se svojí rodinou a záhadnou Larou na vzdálených Osm světů, a všichni se tak ocitnou ve válce Osmisvěťanů a tajemných hmyzích stvoření.
Podivné sny i nečekané setkání s krutým včelím mužem hlavní hrdince Lee napoví, že příčiny i řešení války se skrývají u pradávných stvořitelů potens. Lea, která touží zjistit, kým vlastně je, opouští své blízké a vydává se do rukou včelí královny Enory. Nevyhne se však ani boji svých citů a řeší nejen vztah k agentovi Benovi, ale i k nájemnému vrahovi Harrymu, který se sice snaží držet co nejdál od všech událostí kolem Layerových a buduje si na Zemi v drsném mafiánském prostředí kariéru nájemného zabijáka, ale nakonec i jeho donutí nenadálé okolnosti přesunout se na Osm světů, kde se setká s Leou, včelím lidem i svojí dávno zapomenutou minulostí.
„Inspiraci většinou nehledám. Nápady ke mně naštěstí zatím přicházejí samy a já nemůžu ovlivnit, kdy se tak stane. Častokrát je to třeba ve chvíli, kdy poslouchám hudbu v autě na daleké cestě a můžu si tak zápletku rozmyslet a rozvinout ji do části příběhu. Vše si ukládám v hlavě a píšu, když mám čas, nejradši večer. I při psaní si vytvořím patřičnou hudební kulisu a výběr žánru podřizuji atmosféře scény, na které právě pracuji, protože právě hudba mi pomáhá dotvořit si ten správný pocit,“ říká čtrnáctiletá autorka Marcela Remeňová.
O autorech:
Marcela Remeňová, autorka knihy
Mladá spisovatelka a aktuálně studentka Gymnázia Jana Nerudy v Praze se již od dětství pohybovala díky povolání rodičů v tvůrčím a inspirativním prostředí divadla a filmu. Nejprve vytvářela vlastní příběhy malováním obrázků a postupně se stala nejen nadšenou malířkou a čtenářkou, ale také autorkou povídek. Akční thriller Včelí lid je její druhou vydanou knihou a volně navazuje na první díl fantasy trilogie Osm světů, který vyšel pod názvem Seznámení již v jejích třinácti letech.
Více na: www.osmsvetu.cz
MgA.Tomáš Hájek, autor ilustrací
Vystudoval propagační výtvarnictví na VŠVH a animovaný film na FAMU. Ve své umělecké tvorbě rád kombinuje design, ilustraci a filmové cítění. Každému z těchto oborů se také aktivně věnuje. Se svým filmem Zuřivost (2009) vyhrál ocenění na festivalu v Sankt-Petěrburgu.
Více o jeho tvorbě na: www.thart.cz
Včelí lid – ukázka:
Roztříštění
Probudila jsem se s pocitem, jako by mě někdo prudce vytáhl z ledové vody a pak zase hodil zpátky. Netušila jsem, kde jsem, co se stalo, ani co mám dělat, nemohla jsem popadnout dech a nepřestávalo mi hučet v uších. Zpátky do reality mě uvrhla až řezavá bolest v levém rameni a hlasité nárazy ostří o sebe někde v dáli.
„Bene… Benjamine…,“ vyšlo mi z úst a nevšímala si teplé krve, která mi opět začala stékat po ruce a prosakovat skrz rukáv kabátu. „Bene… Bene…,“ opakovala jsem stále dokola a přestala zadržovat slzy, které mi vytryskly z očí. Bylo mi teď zcela jedno, jestli na mě zaútočí další včelí lidé nebo dokonce jedna z královen, jediné, co mě zajímalo, byl Ben a jeho špinavé světlé vlasy, roztrhané oblečení a krvavé šrámy na pažích a nohou. „Bene… BENE!“ zakřičela jsem a s vypětím všech sil ho převrátila na záda, takže se mi okamžitě naskytl pohled na obrovskou řeznou ránu táhnoucí se přes celou jeho hruď. Netušila jsem, co mám udělat, kde jsou ostatní, ani proč jsem předtím upadla do bezvědomí a nechala v tom Bena samotného. Měla jsem pocit, že je to celé moje vina, a pomalu mnou prostupoval stále rostoucí vztek. Na mě, na Laru, na ostatní Osmisvěťany a včelí lid, na nové královny, na Enoru, která se nechala zabít, na její předchůdkyni, která rozpoutala celou tuhle válku, i na Harryho, kvůli kterému mě opustila všechna má energie. Stále jsem nemohla odlepit pohled od Benova nehybného těla, které leželo v krvi, ale zároveň jsem se k němu nedokázala sklonit, abych zjistila, jestli žije, nebo ne.
Ben
Vtrhl jsem do svého pokoje a rychlým pohybem ruky zamkl dveře. Chaoticky a roztěkaně jsem začal vyhazovat oblečení ze skříně a shrnovat všechny možné věci ze stolu a poliček do velké cestovní tašky, ve které už ležel Lein kabát s klíčkem, bezpečně schovaným v jedné z jeho dokonalých kapes. Ačkoliv bych si to sám sobě nikdy nepřiznal, před nějakou dobou mi zvlhly oči. Neměl jsem už chuť se s kýmkoliv na Osmi světech vidět, chtěl jsem odejít. Hned. Ale věděl jsem, že musím být rychlý. Laře se na chvíli podařilo zrušit malý okruh hmyzí bariéry, aby mohli Leu, které jsem snad úspěšně vymazal paměť, teleportovat na Zemi, a já plánoval využít této velkoryse nabídnuté příležitosti zdrhnout. Když trochu přidám, mohl bych stihnout vytratit se odsud dřív, než se bariéra opět úplně uzavře. Nedbal jsem šílených bolestí hlavy, které mě před chvíli zachvátily, přehodil si tašku přes rameno a začal v ruce formovat světle šedý Parvamundus. Bylo na čase znovu vše opustit.
„Sbohem,“ zašeptal jsem přiškrceně do ticha pokoje a nechal světelnou kouli ve svojí ruce vybuchnout do záře plné paprsků světel.
Fotografie
Měl ji. Fotku, která mě tak přitahovala a kterou jsem z nějakého naprosto nevysvětlitelného důvodu strašně toužila vidět. Chvíli si ji prohlížel a pak prohlásil:
„Vlastně nevím, jestli ti ji chci ukázat.“
Vyvalila jsme na něj oči a pootevřela pusu. „To si děláš srandu! Taháš mě sem, slibuješ, jak mi ji tenhle týden ukážeš a nakonec nic?!“ řekla jsem zklamaně a otráveně.
„Ve tvém vlastním zájmu ti ji nechci ukázat,“ utrousil záhadně, zastrčil fotku do kapsy saka a pak něco vytáhl ze skříně. „To je pro tebe,“ ozval se náhle a podal mi předmět, který vypadal jako balík látky. Vzala jsem si ho od něj, a jakmile jsem si tu věc blíž prohlédla, usoudila jsem, že je to kabát. Pěkně těžký kabát. Pečlivě složený a ještě převázaný tenkým provázkem.
„Super. A co s tím mám dělat?“ řekla jsem s pozdviženým obočím.
„Budou Vánoce. Ber to jako dárek.“ Nevěřícně jsem naklonila hlavu na stranu. Absolutně jsem nechápala, proč mi to dává. Pak se na mě otočil s vážným výrazem a všechny emoce, které se mnou do té doby cloumaly, byly pryč.
„Opravdu ji chceš vidět?“ zeptal se Ben. Horlivě jsem přikývla. „Dobře. Ale až za chvíli,“ prohlásil, rozvalil se na sedačku a naznačil mi, ať se taky posadím. Má návštěva se asi trošku protáhne, mně to ale vůbec nevadilo.
Sedla jsem si naproti němu a kabát položila vedle sebe. Chvíli ani jeden z nás nemluvil. Ben mě po celou dobu zamyšleně pozoroval. Na co asi tak myslel? Nevyznala jsem se v něm. Ani trochu.
„Není ti horko?“ ozval se najednou. Překvapeně jsem zamrkala, ale uvědomila jsem si, že mám na sobě pořád tu tlustou mikinu.
„Ani ne…“
„Nelži,“ přerušil mě Ben. Nedivila jsem se, že to poznal. Nikdy jsem neuměla dobře lhát. Aspoň v tomhle „druhém“ životě. Stejně jsem ale otráveně protáhla obličej.
„Jestli mě chceš zase vidět nahou, tak to řekni rovnou a neber to oklikou přes rádoby starostlivé otázky,“ poznamenala jsem a všimla si, že mu opět škubly koutky úst, tentokrát už trošku víc. Byla jsem na dobré cestě. Pokud se budu snažit, tak dnes možná uvidím nejen fotku, ale i Benův úsměv.
Foto: 2media.cz
