Claire Northová – Prvních patnáct životů Harryho Augusta

Bez ohledu na to, jak žije, po smrti se Harry se pokaždé vrátí tam, kde to všechno začalo. A všechno si pamatuje. Harry August, hrdina knihy, má podivuhodnou schopnost: jakmile zemře, vrací se do chvíle svého zrození a prožívá svůj život znovu od začátku, ale se všemi vzpomínkami na to, co už prožil.

obalka_Claire_North_Prvnich_patnact_EDICNI_PLAN
Autorka s tímto motivem dovedně pracuje – vypráví o tom, jak Harryho zaskočí první znovuzrození, jak této zvláštnosti uvyká a učí se jí využívat, jak se seznamuje s dalšími lidmi obtíženými podobným darem. Někteří jsou starší než on a žili už před jeho narozením; jiní se naopak narodí až za Harryho života a přežijí ho. Vytvářejí tak řetězec, po kterém lze posílat zprávy napříč dějinami – a právě Harrymu se přihodí, že ho těsně před jednou z jeho smrtí navštíví dívenka a prosí ho, aby při dalším zrození předal zprávu do minulosti: blíží se konec světa a jen lidé jako Harry tomu můžou zabránit – pokud jim ovšem na světě záleží…
Kdo je Claire Notrhová? Objevilo se mnoho spekulací o tom, kdo se skutečně skrývá za pseudonymem Claire Northová, autorky knihy Prvních patnáct životů Harryho Augusta. Dnes už je její pravé já odhaleno. Jde o Catherine Webb, která prozradila, že zkrátka potřebovala víc než jeden život. Svou první knihu Mirror Dreams vydala ve čtrnácti letech. Poté napsala sedm dalších a úspěšnějších young-adult románů a napsala i sérii Matthew Swift and Magicals Anonymous novels, která vyšla pod pseudonymem Kate Griffin. V rozhovoru pro io9.com objasnila, proč jí nestačil ani první pseudonym Kate Griffin a nakonec se prezentovala pod dalším jménem.
„Rozhodli jsme se tak s mým vydavatelem. Jako Kate Griffin jsem napsala spoustu knih v rámci jedné fantasy série. A protože je kniha o Harrym Augustovi úplně odlišná od celé této série, chtěli jsme dát lidem šanci přečíst si ji, aniž by v ní přitom viděli mě a mou předešlou práci. Ono totiž vždycky hrozí, že když už jste spisovatelem nějakou dobu, vaše knihy začnou být ovlivněny tím, kým jste vy, a tím, co už jste napsali. Je proto obrovské privilegium, když i přesto můžete dát lidem možnost číst novou knihu bez ohledu na postavu autora.“
A proč se rozhodla nyní odhalit svou pravou identitu?
„Ukázalo se, že jsou pseudonymy docela dvousečnou zbraní. Sice umožní knize, aby ji lidé četli bez jakéhokoli stínu jejího autora, zároveň ale vždycky přijde moment, kdy se všichni začnou ptát „ tak KDO tedy tu knihu doopravdy napsal?“ V tu chvíli hrozí, že si ji lidé začnou spojovat s nějakým jiným autorem, který se jim bude hodit, jen aby si na tu otázku odpověděli.“
Mnoho autorů by z toho udělalo knihu o lásce, ale místo toho je ústředním vztahem, jak se zdá, ten mezi Harrym a Vincentem. Co vlastně autorce přijde na jejich vztahu tak významné? A má jít tedy podle ní o romantický vztah, nebo jen o jakési zvrácené přátelství?
„Ke vztahu s Vincentem … raději bych řekla, že bude zajímavější, když si ho čtenář vyloží po svém, než abych to dělala já. Rozhodně je v něm něco, co by mohlo být předmětem sporu, zda jde o romanci, která je v Harryho životě mnohem silnější a trvalejší, než cokoli jiného… zároveň, vzhledem k okolnostem, ve kterých se ti dva nachází, i to „přátelství“ skřípe a věci, které si navzájem provádí, jsou poměrně neodpustitelné. Řekla bych, že maximum, co k tomu mohu říct, je fakt, že se ti dva potřebují. Jeden ve druhém našli společnou inteligenci, zvědavost a sílu vůle, která přečká i smrt, a jestli je to „přátelství“ nebo „láska“ nebo „nepřátelství“… to už nechám rozhodnout ostatní.“

358 stran, cena: 398,- Kč
Přeložila Zuzana Dejmková

Ukázka:
1. kapitola
Druhé kataklyzma začalo v mém jedenáctém životě, v roce 1996. Umíral jsem svou obvyklou smrtí, ztrácel jsem se v hřejivém opojení z morfia, a ona ho přerušila jako kostka ledu klouzající po páteři.
Jí bylo sedm, mně sedmdesát osm. Měla dlouhé světlé vlasy, které nosila v dlouhém culíku na zádech, já měl zářivě bílé vlasy, nebo alespoň jejich zbytky. Na sobě jsem měl nemocniční župan navržený s představou sterilní skromnosti, ona křiklavě modrou školní uniformu a plstěnou čepici. Sedla si na kraj mojí postele, nohy jí visely ve vzduchu a upřeně se mi dívala do očí. Prohlédla si elektrokardiograf zapojený k mojí hrudi, všimla si, kde jsem odpojil alarm, nahmatala mi pulz a řekla: „Skoro jsem vás nestihla, doktore Auguste.“
Její němčina byla berlínsky spisovná, ale mohla mě oslovit kterýmkoliv jazykem světa a stejně by působila úctyhodně. Poškrábala se vzadu na levé noze, kde ji bílé podkolenky navlhlé deštěm začínaly svědit. Zatímco se škrábala, řekla: „Potřebuju poslat zpátky v čase vzkaz. Jestli tady čas hraje vůbec nějakou roli. Jelikož právě příhodně umíráte, požádám vás, abyste to vyřídil v Klubech tam, odkud pocházíte, stejně jako to bylo předáno mně.“
Pokusil jsem se promluvit, ale slova se mi na jazyku pletla a já neřekl nic.
„Svět končí,“ řekla. „Tenhle vzkaz putoval od dítěte k dospělému, od dalšího dítěte k dalšímu dospělému, předaly si ho generace, které přijdou tisíc let po nás. Svět končí a my tomu nemůžeme zabránit. Takže teď je to na vás.“
Zjistil jsem, že jediný jazyk, který mi chtěl ve srozumitelné podobě vyjít z úst, byla thajština. A jediné slovo, které jsem byl podle všeho schopen zformulovat, bylo – proč?
Nikoliv, dodávám rychle, proč svět končí?
Proč na tom záleží?
Usmála se a pochopila, co tím myslím, aniž bych to musel říct. Nahnula se blíž a zašeptala mi do ucha: „Svět končí, tak jako musí pokaždé. Jenže konec světa se rychle přibližuje.“
To byl začátek konce.

2. kapitola
Začněme na začátku.
Klub, kataklyzma, můj jedenáctý život a úmrtí, která následovala – z nichž ani jedno nebylo pokojné – to všechno postrádá smysl, je to pouhý záblesk násilí, které náhle propukne a vzápětí ochabne, odplata bez důvodu, dokud člověk nepochopí, kde to všechno začalo.
Jmenuji se Harry August.
Můj otec je Rory Edmond Hulne, moje matka je Elizabeth (Líza) Leadmillová, ale nic z toho jsem se neměl dozvědět dřív než ve svém třetím životě.
Nevím, zda mám či nemám uvést, že můj otec mou matku znásilnil.
Zákon by měl s hodnocením tohoto případu jisté potíže. Porota by se možná vlivem nějakého důmyslného jedince přiklonila na jednu, nebo druhou stranu. Údajně nekřičela, nebránila se, dokonce ani neřekla ne, když za ní tu noc, kdy jsem byl počat, přišel do kuchyně a v pětadvaceti hanebných minutách vášně – jelikož hněv, žárlivost a zuřivost jsou svým způsobem vášně – se prostřednictvím holky z kuchyně pomstil své nevěrné manželce. Z tohoto pohledu k tomu matka sice nebyla donucena, jenže bych mohl namítnout, že coby zhruba dvacetiletá dívka, žijící a pracující v domě mého otce, jejíž budoucnost závisela na jeho penězích a dobré vůli jeho rodiny, nedostala šanci se bránit, donutila ji k tomu její situace, stejně jako by ji k tomu donutila čepel u hrdla.
V době, kdy těhotenství mojí matky začínalo být znát, byl můj otec zpátky v aktivní službě ve Francii, kde si měl coby spíše nevýrazný major Skotské gardy odsloužit zbytek první světové války. V konfliktu, ve kterém mohly být v jediném dni zničeny celé pluky, byla nevýraznost vcelku záviděníhodným výdobytkem. Na moji babičku z otcovy strany, Constance Hulnovou, tak zbylo, aby na podzim roku 1918 moji matku bez doporučení vyhnala z domova. Muž, jenž se měl stát mým adoptivním otcem – a pro mě opravdovějším rodičem než kterýkoliv z mých biologických příbuzných –, odvezl mou matku vzadu na vozíku taženém poníkem na místní trh, kde ji nechal s pár šilinky v peněžence a doporučením, aby vyhledala pomoc dalších místních žen v nouzi. Bratranec Alistair, který měl s matkou společnou pouhou jednu osminu genetického materiálu, ale tento deficit v rodinných vazbách víc než vynahrazoval nadbytkem majetku, dal matce práci ve výrobní hale své edinburské papírny. Jenomže jak se zvětšovala a byla čím dál méně schopná plnit své povinnosti, byla úředně mladším úředníkem v tichosti přesunuta na pozici o tři příčky nižší a téměř bez faktické odpovědnosti. V zoufalství napsala mému biologickému otci, jenže vzkaz zachytila moje vychytralá babička a zničila jej dřív, než si matčinu úpěnlivou prosbu mohl přečíst, a tak na Silvestra roku 1918 utratila moje matka posledních pár pencí za osobní vlak z nádraží Waverley v Edinburghu do Newcastlu a nějakých deset mil severně od města Berwick-upon-Tweed začala rodit.
Jediní dva lidé přítomní mému narození na dámských záchodcích tamního nádraží byli odborář jménem Douglas Crannich a jeho žena Prudence. Přede dveřmi prý stál přednosta stanice a hlídal, aby dovnitř nevešly nějaké nevinné ženy, ruce měl zkrřžené za zády a čepici, pocukrovanou sněhem, měl staženou až k očím způsobem, který jsem odjakživa považoval za projev jisté zlověstnosti a špatnosti. V nemocnici v takhle pozdní hodinu a navíc ve svátek už nebyli žádní lékaři a doktor nakonec dorazil až za víc než tři hodiny. Přišel pozdě. V okamžiku jeho příchodu se krev na podlaze už srážela a mě držela v náručí Prudence Crannichová. Moje matka byla mrtvá. Okolnosti jejího úmrtí znám pouze z Douglasova podání, ale mám za to, že vykrvácela, a je pohřbena v hrobě označeném „Líza, zemřela 1. ledna 1919 – Nechť ji andělé doprovodí ke světlu“. Když se pohřební zřízenec zeptal, co by mělo být vyryto do kamene, paní Crannichová si uvědomila, že ani nezná celé jméno mé matky.
Následovala rozprava ohledně toho, co se mnou, nenadále osiřelým dítětem. Myslím, že paní Crannichová byla ve velkém pokušení si mě nechat, ale proti tomuto rozhodnutí se spikly finanční a praktické aspekty, stejně jako Douglas Crannich se svým neústupným a doslovným výkladem práva a spíše osobněji laděným pojetím toho, co je patřičné. To dítě má otce, zvolal, a jeho otec má právo na své dítě. Celá záležitost by byla dosti sporná, nebýt toho, že moje matka u sebe nosila adresu mého budoucího adoptivního otce, Patricka Augusta, nejspíš se záměrem dostat se s jeho pomocí k mému biologickému otci, Rorymu Hulnovi. Nastalo šetření, zda tento muž, Patrick, mohl být mým otcem, což ve vesnici způsobilo dost velký rozruch, jelikož Patrick žil už mnoho let v bezdětném manželství s mou adoptivní matkou, Harriet Augustovou, a neplodné manželství v příhraniční vesnici, kde pojem prezervativ byl až do sedmdesátých let považován za naprosté tabu, bylo vždy tématem bouřlivých debat. Celá záležitost byla natolik skandální, že se zpráva o ní zanedlouho donesla až do samotného panského sídla Hulne House, v němž bydlela moje babička Constance, mé dvě tety Victoria a Alexandra, bratranec Clement a Lydia, nešťastná žena mého otce. Myslím, že moje babička okamžitě nabyla podezření, čí jsem dítě a jaké okolnosti vedly k situaci, ve které se nacházím, ale odmítla za mě nést odpovědnost. Alexandra, moje mladší teta, byla jediná, kdo projevil duchapřítomnost a soucit, jež zbytek jejího příbuzenstva postrádal, a protože věděla, že jakmile bude odhalena pravá totožnost mé mrtvé matky, celkem rychle padne podezření na její rodinu, obrátila se na Patricka a Harriet Augustovy s touto nabídkou: když dítě adoptují a vychovají jako vlastní – přičemž by všechny papíry formálně stvrdila svým podpisem samotná rodina Hulnova, aby se tak umlčely všechny fámy o nemanželském poměru, jelikož nikdo se netěšil větší autoritě než právě obyvatelé Hulne House –, osobně dohlédne na to, aby každý měsíc obdrželi určitý obnos za veškeré úsilí a na zaopatření dítěte, a že až dítě vyroste, postará se o to, aby mělo vhodné vyhlídky – ovšemže ne nějak přemrštěné, ale ani žalostné, jaké by jinak parchant jako on měl.
Patrick a Harriet se chvíli rozmýšleli a pak přijali. Byl jsem vychován jako jejich dítě, jako Harry August, a až ve svém druhém životě jsem začal rozumět tomu, odkud jsem a co jsem.

3. kapitola
Říká se, že pro ty z nás, kdo žijeme své životy v kruzích, existují tři životní fáze. Jsou to odmítnutí, zkoumání a přijetí.
Jak to tak bývá, kategorie jsou poněkud nepřesné a zahrnují v sobě mnoho různých vrstev skrytých za obecnými slovy. Například odmítnutí lze dále dělit do nejrůznějších ohraných reakcí, jakými jsou sebevražda, beznaděj, šílenství, hysterie, izolace a sebedestrukce. Já, jako téměř všichni kálačakrové, jsem většinu těchto reakcí v určitých fázích svých prvních životů zažil a vzpomínka na ně ve mně přetrvává jako virus zapletený do stěn mého žaludku.
Co se týče mě, přechod k přijetí byl jednoduše těžký.
Můj první život byl nevýrazný. Jako všichni mladí muži jsem byl povolán do první světové války, kde jsem byl naprosto nevýrazným pěšákem. Jestliže však byl můj přínos v době války minimální, ani můj život po onom konfliktu mi nepřidal na pocitu důležitosti. Po válce jsem se vrátil do Hulne House, kde jsem převzal pozici, kterou do té doby zastával Patrick – péči o pozemek okolo domu. Stejně jako můj adoptivní otec jsem byl vychován k lásce k půdě, k její vůni po dešti a k tomu náhlému šumění ve vzduchu, když se najednou k nebi rozletí semínka hlodáše, a pokud jsem se někdy cítil izolován od zbytku společnosti, byl to jen takový pocit, jaký asi může zažívat jedináček, kterému chybí bratr – zdání osamělosti bez příslušné zkušenosti, na základě které by se osamělost stala skutečnou.
Když Patrick zemřel, moje pozice byla formálně stvrzena, jakkoli tou dobou už bylo jmění rodiny Hulnů marnotratností a nečinností téměř zcela promrháno. V roce 1964 koupil nemovitost, a mě s ní, Národní památkový ústav a já strávil poslední roky svého života tím, že jsem turistům ukazoval cestu zarostlými vřesovišti, která dům obklopovala, a pozoroval, jak se zdi sídla pomalu zabořují hlouběji do vlhkého černého bahna.
Zemřel jsem v roce 1989, když padala Berlínská zeď, sám v nemocnici v Newcastlu, rozvedený muž bez dětí a se státní penzí, který ještě i na smrtelné posteli sám sebe považoval za syna dávno zemřelých Patricka a Harriet Augustových a který nakonec zemřel na nemoc, jež je prokletím mých životů – mnohočetný myelom šířící se tělem, až tělo jednoduše přestane fungovat.
Mojí reakcí na to, že jsem se znovu narodil přesně tam, kde jsem začal – na dámských záchodcích na nádraží ve městě Berwick-upon-Tweed na Nový rok 1919 se všemi vzpomínkami na život, který už jsem předtím prožil –, přirozeně byl zas jiný projev ohraného šílenství. Když se do mého dětského těla v plné síle vrátilo moje dospělé vědomí, zmocnil se mne nejprve zmatek, pak agónie, pak pochyby, pak zoufalství, pak křik, pak vřískot a nakonec, ve věku sedmi let, jsem byl umístěn do Ústavu svaté Margot pro ubožáky, kam jsem sám věřil, že patřím, a po šesti měsících od mého uvěznění se mi podařilo vrhnout se z okna ve třetím patře.
Z dnešního pohledu jsem si vědom toho, že tři patra často nejsou dost vysoko na to, aby zaručila rychlou a relativně bezbolestnou smrt, již takové okolnosti vyžadují, a já si mohl klidně zlomit všechny kosti od pasu dolů a přitom si zachovat netknuté vědomí. Naštěstí jsem dopadl na hlavu, a bylo to.

4. kapitola
Jsou chvíle, kdy vřesoviště ožívá. Kéž bys to taky viděl, jenže kdykoli jsem se s tebou procházel po kraji, těch pár vzácných hodin zjevení jsme pokaždé propásli. Místo toho bývalo nebe břidlicově šedé stejně jako kameny pod ním nebo se půda suchem proměnila v šedohnědé trny anebo jednou sněžilo tak silně, že to zvenku zablokovalo dveře do kuchyně a já musel ven vylézt oknem, abych nám mohl vyházet cestičku na svobodu, a na jednom výletě v roce 1949 pršelo nepřetržitě podle mě nekonečných pět dní. Tys to nikdy neviděl, těch pár hodin po dešti, kdy je všechno purpurové a žluté a je cítit černou, úrodnou hlínou.
Tvoje dedukce, ke které jsi došel v počátcích našeho přátelství, že jsem se narodil na severu Anglie, byla přes veškeré mé přetvářky a divadýlka, které jsem si za těch mnoho životů osvojil, naprosto správná a díky svému adoptivnímu otci Patricku Augustovi jsem na to nikdy nezapomněl. Byl jediným správcem pozemku rodiny Hulnových a byl jím až do své smrti. Stejně jako před ním jeho otec a před ním jeho otec, až k roku 1834, kdy nově zbohatlá rodina Hulnů pozemek koupila, aby zde dala tvar svému ideálu, snu vyšší třídy. Zasadili stromy, skrz vřesoviště vedli cesty, postavili směšné věžičky a klenby – okázalé stavbičky postrádající jakýkoli účel –, které se tou dobou, kdy jsem se narodil, porostlé mechem pomalu rozpadaly. Ten zpustlý pozemek s náletem keřů, s kamennými zuby a dásněmi z lepkavé hlíny ohraničující celou usedlost nebyl nic pro ně. Předchozí, energické generace rodiny chovaly na širokých prostranstvích za kamennými zdmi ovce, i když by spíš bylo správnější říct, že se ovce chovaly samy, jenže dvacáté století majetku Hulnových nepřálo a půda, přestože jim i nadále patřila, teď byla ponechána ladem. Divoká příroda – ideální místo pro svobodné dovádění kluka, jehož rodiče zatím museli pracovat. Zajímavé přitom je, že když jsem své dětství prožíval znovu, byl jsem mnohem méně odvážný. Díry a skály, které jsem prolézal a přeskakoval ve svém prvním životě, se mému staršímu, konzervativnějšímu mozku najednou jevily jako místa plná nebezpečí a své dětské tělo jsem nosil asi tak, jak by postarší žena nosila miniaturní bikiny, které jí koupila její útlá kamarádka.
Když se mi tak velkolepě nepodařilo ukončit sebevraždou cyklus svých životů, rozhodl jsem se místo toho hledat ve svém třetím životě odpovědi, které se zdály tak vzdálené. Myslím, že je jisté štěstí, že zatímco procházíme dětstvím, naše vzpomínky se nám vracejí pomalu, takže obraz sebe samého, jak se vrhám vstříc vlastní smrti, ke mně dorazil jako mírně se zhoršující rýma, nedoprovázel ho pocit překvapení, pouze přijetí toho, že se ta věc stala a že k ničemu nevedla.
Můj první život, jakkoli mu chyběl nějaký skutečný směr, byl svým způsobem šťastný, tedy pokud si nevědomost lze vyložit jako nevinnost a nedostatek péče jako pouhou osamělost. Zato svůj nový život jsem s vědomím všeho toho, co bylo předtím, už nemohl žít stejně. Nešlo jen o znalost událostí, které měly teprve přijít, ale spíš o nové vnímání pravd kolem mne, které mě jako dítě, jež bylo podle nich vychováno, ani nenapadlo považovat za lži. Teď když jsem byl znovu chlapec a alespoň dočasně jsem plně vládl schopnostmi dospělého, jsem prohlédl pravdy, které se tak často předvádějí před zraky dítěte v domnění, že dítě jim nemůže rozumět. Myslím, že můj adoptivní otec a matka se naučili mě milovat – ona daleko dříve než on –, ale pro Patricka Augusta jsem nikdy nebyl krví jeho krve, až do chvíle, kdy moje adoptivní matka zemřela.
Má adoptivní matka ve všech svých životech, které prožije, nikdy nezemře ve stejný den, což je jev, o němž existuje dokonce lékařská studie. Důvod – tedy pokud dříve násilně nezasáhnou vnější činitele – je pokaždé stejný. Okolo mých šestých narozenin začne pokašlávat a do těch sedmých už vykašlává krev. Rodiče si nemohou dovolit zaplatit doktora, ale má teta Alexandra nakonec pustí chlup, takže matka jde do nemocnice v Newcastlu, kde obdrží diagnózu – rakovina plic. (Mám za to, že šlo o nemalobuněčné karcinomy zasahující zejména levou plíci; léčitelné bohužel až nějakých čtyřicet let po diagnóze matčiny choroby, ale naprosto mimo možnosti tehdejší vědy.) Naordinují jí tabák a laudanum. Smrt přijde rychle, v roce 1927. Po její smrti se otec pohrouží do mlčení a prochází se po kopcích, kde někdy stráví i mnoho dní, aniž by ho někdo viděl. Dokážu se o sebe naprosto dokonale postarat a teď, když už vím, že se blíží matčina smrt, si dělám zásoby jídla, abych po dobu jeho dlouhé nepřítomnosti vydržel. Po návratu zůstává zamlklý a nepřístupný, a přestože na mé dětské snahy o navázání kontaktu nereaguje se zlobou, je to hlavně proto, že nereaguje vůbec. Ve svém prvním životě jsem jeho truchlení ani tomu, jak ho projevoval, nerozuměl, jelikož já sám jsem prožíval zármutek se slepou oněmělostí dítěte, jež potřebuje pomoc, kterou mi ovšem on neposkytl. V mém druhém životě došlo k matčině smrti, když jsem ještě pobýval pod střechou ústavu, a to jsem byl příliš zaměřený na své vlastní šílenství, než abych to dokázal zpracovat, ale v mém třetím životě to přišlo jako vlak pomalu se blížící k člověku přivázanému ke kolejím – něco nevyhnutelného, nezadržitelného, vzdáleného, co se mi v noci zjevovalo, a ta představa té věci pro mě byla skoro horší než událost samotná. Věděl jsem, co přijde, a když to přišlo, byla to svým způsobem úleva, konec očekávání, což samotné události dokonce ubralo na významu.
V mém třetím životě mi matčina blížící se smrt také poskytla něco, čím jsem se mohl zabývat. Intenzivně jsem se zaobíral otázkou, jak smrti předejít, nebo jak ji alespoň zvládnout. Jelikož jsem pro svou situaci neměl vysvětlení, snad jen s výjimkou toho, že nějaký starozákonní bůh na mě uvalil kletbu, měl jsem skutečně pocit, že budu-li konat dobré skutky nebo budu-li se pokoušet ovlivňovat zásadní události ve svém životě, mohl bych ten koloběh smrti-zrození-smrti, v němž jsem se podle všeho ocitl, prolomit. Protože jsem si nebyl vědom toho, že bych spáchal nějaké zločiny, jež bych musel odčiňovat, ani v mém životě nefigurovaly žádné důležité události, které bych musel napravovat, upnul jsem se na Harrietino blaho. Bylo to mé první a nejzjevnější bojové tažení a vypravil jsem se na ně s veškerým důvtipem, kterého byla moje pětiletá mysl (které táhlo na devadesát sedm) schopna.
Péči o matku jsem využíval jako záminku, abych se vyhnul nudě ve škole, a otec byl natolik duchem nepřítomný, že si toho nevšiml. Místo školy jsem se staral o matku a zjistil jsem, co jsem nikdy předtím nezjistil – jak matka žila, když byl otec pryč. Řekl bych, že jsem dostal šanci poznat jako dospělý člověk ženu, kterou jsem znal krátce jen jako dítě. A právě v této pozici jsem poprvé nabyl podezření, že nejsem synem svého otce.
Když má adoptivní matka v mém třetím životě nakonec zemřela, pohřbu se zúčastnila celá rodina Hulnova. Můj otec pronesl pár slov, já stál vedle něj, sedmiletý chlapec v černých kalhotách a saku vypůjčených od Clementa Hulna, o tři roky staršího bratrance, který se mě v mém předchozím životě, poté, co si vzpomněl, že vůbec existuju, pokusil šikanovat. Constance Hulnová, ztěžka se opírající o hůl se slonovinovou rukojetí vyřezanou do tvaru sloní hlavy, promluvila pár slov o Harrietině věrnosti, síle a rodině, kterou tady zanechala. Alexandra Hulnová mi řekla, že musím být statečný, Victoria Hulnová se shýbla a štípla mě do tváří, čímž ve mně vyvolala podivné dětinské nutkání kousnout ty prsty v černých rukavicích, které zneuctily můj obličej. Rory Hulne neřekl nic a jen se na mě upřeně díval. Už se na mě jednou takhle díval, když jsem tu ve vypůjčených šatech stál poprvé a pohřbíval svou matku, ale já, sžíraný zármutkem, který se ani nedal vyjádřit, jsem tehdy síle jeho upřeného pohledu neporozuměl. Když se te’d naše oči setkaly, poprvé jsem viděl, že se v nich zrcadlí moje vlastní oči, a to, co se mnou jednou bude.
Neznal jsi mě ve všech obdobích mého života, tak mi dovol je zde popsat.
Jako dítě se narodím s téměř zrzavými vlasy, které časem vyblednou do odstínu, který by někdo soucitný popsal jako kaštanový, ale který je daleko spíš mrkvový. Barva mých vlasů pochází z rodiny mé pravé matky, stejně jako genetická predispozice ke zdravým zubům a dalekozrakosti. Jsem malé dítě, o něco menší než průměr, a hubené, i když to je dáno kromě genetické náchylnosti také špatnou stravou. Můj růstový spurt začne, když je mi jedenáct, a trvá až do mých patnácti let, kdy už si, naštěstí, můžu dovolit předstírat, že jsem osmnáctiletý mladík s chlapeckým výrazem, a můžu tak přeskočit tři nudné roky chybějící mi do dospělosti.
Jako mladý muž jsem se po vzoru svého adoptivního otce Patricka pyšnil poněkud nepravidelným plnovousem. Nesluší mi a v neupraveném stavu se mi často stává, že vypadám jako sada smyslových orgánů ztrácející se v maliní. Když jsem to zjistil, začal jsem se pravidelně holit a přitom jsem odhalil tvář svého pravého otce. Máme tytéž světle šedé oči, stejné malé uši, mírně kudrnaté vlasy a nos, který je vedle sklonu k osteoporóze ve stáří z veškerého genetického dědictví pravděpodobně tím nejméně vítaným. Ne že by můj nos byl nějak zvlášť velký – to není, ale je nesporně obrácený směrem nahoru způsobem, za který by se nemusel stydět ani král elfů, a místo aby mi ostře vystupoval z obličeje, spíše splývá s kůží jako věc vytvarovaná z hlíny, a ne z kosti. Lidé jsou natolik zdvořilí, že to nekomentují, ale upřímné děti z lepších genetických linií pouhý letmý pohled na něj už několikrát dohnal až k slzám. Ve stáří mi zbělají vlasy a budu mít dojem, že se to stane během mžiku. Stres může způsobit, že k tomu dojde dříve, než je obvyklé, a nelze tomu předejít žádnou léčbou, medicínskou ani psychologickou. Ve věku jednapadesáti let už potřebuji brýle na čtení. Moje padesátka naneštěstí připadá na sedmdesátá léta, z hlediska módy dost špatnou dekádu, ale jako téměř všichni se i já vracím k módám, které mi vyhovovaly v mládí, a tak jsem zvolil poněkud usedlejší pár brýlí staromódního vzhledu. Když se s těmito brýlemi na očích, které mám příliš blízko u sebe, prohlížím v koupelnovém zrcadle, vypadám každým coulem jako stárnoucí akademik. Je to obličej, který jsem v době, kdy jsme potřetí pohřbívali Harriet, znal už skoro sto let. Byl to obličej Roryho Edmonda Hulna hledící na mě přes rakev ženy, jež nemohla být mou matkou.

Foto: Nakladatelství Argo

FB_post_chalupari


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353