Krásné lži o sovětském ráji byly cestou do komunistického pekla. Antologie Cesty do utopie připomíná, jak moc byla meziválečná československá elita nakažena budovatelským optimismem. „Poměr k revolučnímu marxismu, to a nic jiné se mělo projevit jako úhlavní životní problém mé generace, a nakonec její tragédie,“ napsal ve svých Pamětech Václav Černý. A přestože názory tohoto překladatele a literárního vědce jsou často přehnaně a nespravedlivě štiplavé, zde uhodil hřebík přímo na hlavičku.
Dokazuje to i nyní vydaná antologie Cesty do utopie s podtitulem Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů. Mnozí si jistě řeknou, proč by ještě dnes měli číst tyto naivní a optimisticky lživé texty o krásném žití v Sovětském svazu? Proč by měli znovu číst to, co se muselo číst »za komunistů«?
Jenže od listopadu 1989 už uplynulo notně let a situace se změnila… Mladá generace se v reakci na vypečené hry »pravicových« stran především z devadesátých a nultých let přiklání znovu k silně levicové rétorice – i proto, že už s vládou jedné strany nemá vlastní zkušenost. A v Rusku se taky žádná demokracie nekoná. Obří majetek si rozdělila hrstka bezohledných vyvolených a v Kremlu vládne tvrdou rukou Putin, kterého obdivuje kohorta kolem Miloše Zemana, jež se turnikety zabarikádovala na Pražském hradě.
Navíc v antologii Cesty do utopie spolu dobové texty položené vedle sebe zajímavě komunikují, a vedle nich nechybí ani zasvěcené slovo editorů. Je to tak opravdu potřebná procházka po cestě do pekla, i když byla mnohdy dlážděna skutečně dobrými úmysly a hlavně nebetyčnou naivitou – většinou tak šlo spíše o nalhávání si něčeho než o zištné lhaní. Dílo trojice českých historiků vydává nakladatelství Prostor.
Tolik zvídavých výprav do Sovětského svazu… A tolik frází a zbytečných řečí o těchto zbytečných cestách do ruských dálav, protože slepí viděli jenom to, co vidět chtěli – a co jim průvodci ukázali… To je hlavní dojem z antologie Cesty do utopie, jejíž poučení tedy spočívá především v tom, že meziválečná levicová generace pokud nebyla přímo hloupá, tak byla aspoň »navedená«.
Přitom mezi autory všech těch brožurek a článků a mezi členy kulturních výprav do Sovětského svazu najdeme spoustu velmi vzdělaných a inteligentních lidí – od Karla Teigeho, Josefa Hory, Jaroslava Seiferta či Vladislava Vančury až po Jana Wericha. Člověk je skutečně nucen přemýšlet, co to bylo za divnou nákazu, když i Josef Čapek ještě v roce 1938 jede do Moskvy na prvomájové oslavy, aby tak vynahradil svou absenci na výstavě československého umění o rok dříve.
V antologii je samozřejmě dán prostor i oponentům této naivní nákazy, ale nebylo jich mnoho – mezi nejvýraznější patřil Ferdinand Peroutka. Ale asi to byla opravdu jiná doba, protože zakladatel prohradní Přítomnosti, s jejímž financováním pomohl sám Masaryk, stejně jako prohradní Karel Čapek z Lidových novin jsou dodnes ctěni jako novinářská esa. Dokážeme si dnes představit, že by byl nějaký prohradní novinář uctíván? To je taky jenom utopie…
Nejhorší na celé věci je, že to, co bylo levicovými naivy z antologie Cesty do utopie zaseto, jsme tady pak byli nuceni sklízet právě až do onoho roku 1989. Od té doby se už jejich texty povinně číst nemusí, ale zas by bylo chybou na ně zapomínat, protože to by se někomu náramně hodilo… Vždyť komunisté lžou v českém parlamentu dál a jejich rétorika je vlastně pořád stejná.
Anotace:
Vznik sovětského státu a jeho možné důsledky pro křehké poválečné uspořádání postavily evropskou veřejnost před množství otázek, na něž se jen obtížně hledaly jednoznačné odpovědi. Ty pak spíše odrážely světonázor svých nositelů, jejich očekávání, obavy i frustrace z poválečného vývoje. Pro levicové umělce a intelektuály sovětské Rusko představovalo pokus o naplnění velkolepých revolučních ideálů společensko-politické i umělecké transformace, tedy projekt komplexní proměny světa.
Právě texty významných československých levicových umělců a intelektuálů, kteří sovětské Rusko v meziválečném období navštívili, tvoří jádro této knihy. Jejich dojmy a zkušenosti jsou přitom konfrontovány s hlasy některých oponentů a zasazeny do širšího společensko-politického i ideového kontextu první republiky.
Antologie nabízí kromě chronologického řazení textů ještě jiný způsob čtení. Pokud si jej čtenář zvolí, může v inscenované desetidenní exkurzi nahlédnout sovětské Rusko takové, jaké během svých návštěv viděli (a chtěli vidět) meziváleční cestovatelé. Prostřednictvím autentických textů může překročit sovětské hranice, procházet se ulicemi Moskvy a Leningradu, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici, továrnu, věznici či kolchoz, odpočinout si v Parku kultury nebo se zúčastnit pompézních listopadových oslav.
První vydání
Odpovědný redaktor Milan Drápala
872 stran
cena: 1197,- Kč
O autorech:
Kateřina Šimová vystudovala rusistiku na Filozofické fakultě UK a ruská a východoevropská studia na Fakultě sociálních věd UK, kde pokračuje v postgraduálním studiu v oboru moderní dějiny. Mezi oblasti jejího badatelského zájmu patří dějiny ruské kultury a rusko-české kulturní vztahy.
Daniela Kolenovská absolvovala doktorský program moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK. Přednáší ruskou historii, specializuje se na stalinské období, sovětskou zahraniční politiku a běloruskou emigraci. Vedle své alma mater působí také v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde se zaměřuje na výzkum role Československa v mezinárodním komunistickém hnutí.
Milan Drápala vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a je šéfredaktorem časopisu Soudobé dějiny. Jeho badatelský zájem je zaměřen na Československo v období »třetí republiky« (1945–1948) a politické angažmá českých levicových kulturních elit ve 20. století.
O knize napsali
Téma obrazu »země záhadnější nežli Kongo nebo Mars« i okouzlení (jež nejednou přešlo v »odkouzlení«) evropských intelektuálů, jejich nadšení z velkorysého sociálního experimentu (závratného i svou třídní bezohledností) i tolerance vůči pokleskům stalinského režimu v době, kdy se Sovětský svaz jevil jako jeden z mála spolehlivých spojenců proti hrozbě fašismu, to vše představuje jedno z klíčových témat meziválečného období. Předložená edice představuje bezesporu významný příspěvek k jeho poznání.
z lektorátu PhDr. Jiřího Křesťana, CSc.
Ukázka:
(z článku Ferdinanda Peroutky Možno pasmatriť, jenž je odpovědí na knihu Adolfa Hoffmeistera Povrch pětiletky, která byla psána ve formě dopisů a »adresována« různým osobnostem tehdejšího veřejného života)
Zahlédl jsem ve Vaší knížce, že jste se také dotkl otázky GPU, této pověstné státní policie, o níž je tolik strašných zvěstí jako o Minotaurovi. Dotkl jste se toho opět idylicky. Idyla má v ruských cestopisech svou tradici od těch dob, kdy první poutník do Moskvy, dr. Šmeral, referoval do Čech, že na Rudém náměstí se dva milenci drželi za malíčky a že tam kůzlátko okusovalo zelené lístky – ale sovětští vůdcové sami nikdy nemluvili o GPU ani o její předchůdkyni tak idylicky. Píšete:
„GPU je jediná organizace v SSSR, na kterou se můžeš s důvěrou obrátit a která ti vždycky laskavě vyhoví a pomůže. (…) Došly ti peníze? Nemáš kde spát? Nevíš, kudy jít tam a tam? Víš, kdy jede vlak do Tveru? Nevíš, ví to GPU.“
Dovoluji si Vám navrhnout, abyste jaksi k dovršení dojmu vylíčil, kterak slepá stařenka z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí, a kterak ji laskavý člen GPU převede přes ulici. Jistě jsou to Vaše turistické zkušenosti s GPU. To je právě jedna z těch křižovatek, na níž se turistovy osudy a osudy ruského občana zcela rozcházejí. Abyste nemyslel, že jsem před spaním dlouho četl Národní listy, upozorňuji Vás na zajímavé výroky Leninovy, Dzeržinského, Zinovjevovy a Stalinovy o Čece nebo o GPU: žádný z těch informovaných lidí nelíčil tuto instituci jako sloup na ulici či lepšího dopravního strážníka nebo ochotného portýra, nýbrž otevřeně jako strašný a nemilosrdný nástroj diktatury. Snad i Trockij o tom něco ví:
„Poslali jste do vězení a do vyhnanství sta a sta mých ideových přátel a mne samého. (…) Sta a sta výtečných revolucionářů, pevných, důsledných, většinou hrdinů z občanské války, dostalo se do vězení, vyplňují tytéž kobky jako defraudanti, burzovní spekulanti a nejhnusnější sběř, vyhřívají svými těly bývalá místa carského vyhnanství…“
Poněvadž ruští revolucionáři se asi sami do vězení nezavřeli, nutno připustit, že GPU má přece jen ještě jiné úkoly než podávat informace, kdy jede nejbližší vlak do Tveru. Jelikož jste se rozhodl napsat svou knížku poctivě, připouštíte, že jiní mají možná jiné zkušenosti. Ovšem. A řeknu Vám kdo: ruští občané.
Ptáte se mne, proč nejedu do Ruska. Dovolte mi, abych se Vás oplátkou zeptal, proč Rusové nejezdí do Evropy. Nemyslím úřední výpravy, ale proč se ruský občan prostě nesebere a nejede se podívat na Západ. Tuším proč. V Elektrotechničeském institutu tudy možno a tamtudy také možno, ale chce-li Rus do Evropy, ukáže se, že tudy nemožno a tamtudy také nemožno, leda nějakou pašeráckou stezkou nebo pod vagonem. Proč ruská vláda nepouští do Evropy pasmatriť? Vyložte mi to. Jaké nebezpečí pro ruskou vládu se skrývá v tom, jestliže Rus uzří západní Evropu? Proč mu nedovolí se rozhlédnout a vrátit se s hnusem z pohledu na demokratický režim? Je možno, že nepokládají hnus za zajištěný? Je možno, že pobyt v Evropě mají za nebezpečí pro systém? Já se budu přimlouvat, aby lidé jezdili do Ruska, a sám také pojedu. Ale Vy se přimlouvejte, aby Rusy pouštěli do Evropy. Dovolte jim, aby na vlastní oči poznali zkaženost a bídu západního světa. Zatím o tom čtou jen v novinách, k nimž jste právem tak skeptický (zahrnujete-li ovšem do své skepse také ruské noviny).
Splnění pětiletky, Hoffmeistře, přeji Rusům, i když jsem v Rusku ještě nebyl. Zasloužili by si to po tolikerém utrpení. Pro tento cit si nemusím jezdit do Ruska. Přeji jim to, tak jako nám přeji, abychom zůstali uchráněni celého toho barbarství diktatury, kterým oni prošli. Přeji jim to také proto, že zdar pětiletky, jak věřím, bude pro západní Evropu pobídkou k činu, jehož nutně potřebuje.
Když jste se vracel k nám, bylo Vám, jak píšete, „smutno z té cesty… V Evropě nic nového. Když jedete v SSSR kdekoliv, kteroukoliv tratí, stavba stíhá stavbu, jako byste jeli státem, který je celý v lešení.“ Nechoďte, milý Hoffmeistře, do ulic, kde se domy teprve staví. Se svou psychologií byste se ocitl v nebezpečí, že se Vám tam zalíbí a že byste už nechtěl bydlet v ulici, kde jsou domy už hotové, protože v té ulici opravdu není každý den tolik nového. Rusko se nyní dalo do práce, aby se jednak zbavilo staré známé ruské hospodářské a průmyslové zaostalosti, jednak aby nahradilo stejně známou přestávku a úpadek, které v ruské výrobě nastaly válkou a revolucí. Patnáct let tato země stála. Jaký div, že nyní vypadá, když se konečně zase rozmáchla, celá jako v lešení. Je možno, že nyní tam, jako v Jižní Africe, za rok vyrůstají nová města. U nás je ovšem už lešení sundáno, města už tak rychle nerostou, a zdá se, že to není nic pro romantické duchy. Nehotové vábí víc než hotové. Milý Hoffmeistře, ve Vaší generaci je slušný počet lidí, kteří si továrny poprvé všimli v Rusku, a pokládají ji proto za ruskou specialitu. Proto je jim v Rusku tolik nového a v Evropě se nudí. Nejsou prostě k našemu prostředí tak pozorní jako k sovětskému.
Foto: Nakladatelství Prostor
