Podle anotace jsem si myslela, že kniha bude hlavně o romantice. Není. Je o těžkém životě žen ve čtrnáctém století, hodně o malířství a pak je tam kousek romantiky, která se jemně rozpadá v realitě života. Také je o touze jít si za svým snem, o zklamání, o ranách, které dává život, abychom si uvědomovali, jak se máme dobře.
Děj se odehrává v Itálii. Hlavní hrdinka se jmenuje Sofia a setkáváme se s ní v momentě, kdy pochopí, že její sňatek s Giorigiem byla velká chyba. Útěchu nachází v malování obrazů. Ale i to musí dělat tajně, protože v té době žena nemohla být malířkou. Tehdy žena musela bezpodmínečně poslouchat otce a později manžela. Muži byli výchovou podporování v nadřazenosti nad ženami. Sofiin otec je mistr malíř, a když mu osud nedopřál syna, potají učil tomuto řemeslu svou jedinou dceru. Manžel ji zakázal malovat, a tak se Sofie ke svému koníčku uchyluje tajně. Jednou na oslavě vznikla bitka, která měla pro Sofii katastrofální následky. Jak je zvládne, je otázkou.
Kniha je napsána čtivým stylem. Chvílemi se podrobně zabývá technikou a postupy malování obrazů. Někdy to bylo poučné, ale spíše mě to nebavilo. Zajímavě byla pro mě vykreslená doba, ve které Sofia žila. Pro ženy to nebylo vůbec lehké. Některé ženy si to ale zbytečně komplikovaly, což je případ Sofie, která mi díky tomu nebyla sympatická. Byla hodně umíněná a dříve jednala, než přemýšlela. Zbytečně si přidělávala problémy. Závěr byl překvapivý a neobvyklý. Celkově to na mě působilo spíše smutně.
Knihu si určitě přečtěte, pokud vás zajímá malování ve středověku a celkově toto období. Příběh Sofie je svým způsobem šťastně tragický, záleží, z jakého úhlu pohledu se na něj díváme.
Foto: Nakladatelství JOTA
