Nakladatelství Epocha společně s Československou obcí legionářskou vydávají působivé svědectví ruského legionáře Čeňka Klose. Kniha Boj s rakouskou hydrou představuje jeho deník, který si vedl během první světové války.
Autentické zápisky nám Klose představují jako zapáleného vlastence, který byl odvelen do rakousko-uherské armády, ale při první příležitosti v roce 2015 přeběhl na ruskou stranu. Deník popisuje pobyt v zajateckém táboře, práci v kontrarozvědném oddílu čs. vojska a touhu vrátit se zpět na frontu. Další život mladého Klose ovlivnila vážná nemoc, které v roce 1920, v pouhých šestadvaceti letech, podlehl. Jeho zápisky končí popisem překročením hranic svobodné vlasti…
Anotace:
Deník ruského legionáře Čeňka Klose
Po vypuknutí první světové války byl Čeněk Klos odveden do rakousko-uherské armády a poslán na východní frontu. Jako český vlastenec však při první příležitosti v únoru 1915 přeběhl na ruskou stranu. Byl poslán do zajateckého tábora a následně na práci do zemědělství. V květnu 1916 se nechal zapsat k čs. vojsku a byl přidělen ke kontrarozvědnému oddílu, který působil v zajateckém táboře Dárnice u Kyjeva. Podílel se na výsleších a agitaci mezi zajatci slovanského původu, ale také na rozkrytí kriminálních praktik v táboře. S podmínkami u jednotky však nebyl spokojen a žádal o přesun na frontu. Omezilo ho ale propuknutí vážné nemoci – cukrovky. Ta zásadně ovlivnila zbytek jeho služby v čs. legiích. Je tak přiblížen pobyt v různých nemocničních zařízeních a komplikované možnosti léčby v revolucí rozvráceném Rusku. Závěr deníku tvoří popis cesty domů a překročení hranic svobodné vlasti. Vydání svého deníku, ve kterém zachytil zejména život v zázemí, se již nedočkal, své těžké nemoci podlehl v Karlínské vojenské nemocnici 27. ledna 1920.
Info o knize
Boj s rakouskou hydrou
Autor: Čeněk Klos
Obálka: podle návrhu Marianny Andrášové vytvořil Lukáš Tuma
Formát: váz., 160 x 240 mm
Počet stran: 208 včetně ilustrací a fotopřílohy
Cena: 225,- Kč
Ukázka:
Nový rok. Dopis od Anežky. Zda a kdy se opět uvidíme? Odpoledne vycházím prvně do města, bych se trochu obveselil a povyrazil. Jdu do biografu. Otravuji se obrazy z války. Samé vítězství německé armády nad Francouzi. Něco, co snad má cenu pro Němce. Programem jsem otráven, přísahám, že více se nespálím.
Venku očekával mne Heral, který sdělil, že na nádraží čeká na mne bratr Karel, který přivezl nováčky 28. pluku, přidělené k nám. Spěchám, zbývá pouze deset minut času k promluvení s bratrem, pozdravuji rodiče a Tebe, drahá. Již Karel tiskne ruku a zanechává v ní čtyři koruny, načež mizí snad naposledy před mými zraky.
Zahloubán a vzrušen jdu pomalu s K. Šlamberovým do kasáren. Dopolední poštou příštího dne dostávám zásilku od švagrové Mařenky, od Misoně noviny a balíček s bíločervenými prapory od drahého strýce Antonína. Odpoledne jsem opět na cvičení. Večer dostáváme polní oděv světlohnědé barvy. Očekáváme bezprostřední odjezd na bojiště.
Cvičíme »do roztrhání těla« od časného rána, do pozdního večera. Šestého ledna 1915 se nám oznamuje, že v nejbližších dnech odjedeme. Telegram domů a Tobě, milená! Stále pohotovost k odjezdu. Čekáme telegrafický rozkaz. Dny ubíhají a stále jenom pochody v plné zbroji. Jsem prostuzen, mám velký kašel. Z domova došly telegraficky peníze. Máme školu, ze všeho tropím si žert. Asi za hodinu druhá peněžní zásilka.
15./I. Opět hrozná atmosféra. Nikdo nesmí ven, vše připraveno k odjezdu. Major Volf má kázání. Nikdo nesmí mít trikoloru, ani slovanský odznak. Však marně; sám jediný mám připevněných šest bíločervených praporků a jeden červený s bílým lvem. Trikoloru koupil jsem pro celou četu. Pojedeme prý v 10 hodin, v 1, v 6 večer a konečně prý až za týden. Náhle o půl 8. dán rozkaz vše obléknout a nastoupit.
Hrobové ticho. Náhle kdosi zanotoval: „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Srba, nevíme proč“ a již jako na povel zpívá kde kdo – celá setnina. Zákazy důstojníků jsou marné.
Venku se seřazujeme, troubí se »k modlitbě« a opět jako v pohádce zní celou setninou »Kde domov můj«. Teprve po dopění, při čemž máme všichni obnažené hlavy, dociluje se částečně pořádku a za volání »s námi to nevyhrajete«, »vývoz čerstvého masa na srbskou frontu« a podobně, šineme se zvolna pevností do města.
Ve městě vytáhli jsme za blůzami ukryté prapory, které jsme navlékli na ručnice a zvedli. Na tento okamžik nezapomenu. Major lítal, prosil, hrozil, nikdo však neposlechl! Procházíme hlavním městem Solnohradem, za zpěvu: „Rus je s námi, kdo je proti nám, toho Francouz smete.“ To přec dosud Solnohrady neviděly!
Na nádraží setkáváme se s ostatními setninami. O 10 1⁄2 hodině noční nasedáme do nevytopených vagonů. Za velitele dostáváme »hejtmana« Hrušku. V 11 hodin odjíždíme; je to »tam« asi řádně »nahnuté«.
17./I. Zastavujeme na stanici Špital, měníme lokomotivu, jedeme opět bez zastávky až do Valchu.
18./I. Ráno v Kraňsku, v Jeseni, obdrželi jsme za náš prapor dva bílo-modro–červené, které ihned připevňujeme. Hejtman je stále zalezlý jako sysel. K večeru jsme v Záhřebu. Rámus. Hejtman dostal pěkný „nos“ za to, že máme slovanské prapory a ani jediný rakouský. Chce se zlobit, žádný si však z něho mnoho nedělá a jako na výsměch zmáčkneme:
S námi již to nevyhrajou,
my jsme jen domobrana.
Za trest nesmí nikdo z vagonu. Odjíždíme, v noci jsme v Lublani, ráno ve Špičáku, o polednách ve Vinkovci, kde je další zastávka. Je zde již citelná drahota, mnoho vystěhovalců, uprchlíků před Srby. Čekáme na disposice. Nádraží přeplněno vlaky s vojskem a raněnými. Nálada stísněná, ani cigarety, o něž je citelná nouze, nejsou s to ji napraviti. Naše setnina má pohotovost; to bude asi zase nějaký »švindl«.
Odjíždíme. O 11. hodině noční máme v Rumu »menáž«, každý ale raději utíká zpět do vagonu, neboť čaj nestojí za nic; je úplně studený. V několika minutách ujíždíme dál, strojvůdce loučí se se ženou a dětmi. Ozbrojuje se revolverem.
Jedeme úplně pomalu, světla zhasnuta. K smíchu! Dle novinářských, oficiálních zpráv stále vítězíme. Ve skutečnosti nejsme již ani v Uhrách jisti. To se asi zase „odpoutáváme“. Ze strategických důvodů. Ráno jsme »šťastně« dojeli do Novosadu, kde jsou již hotovy zákopy a kladeny ploty z ostnatého drátu. Dělnictvo, pracující na záložních překážkách je většinou z Čech. Pak, že prý se Rakousko nestará o nezaměstnané!?
Mnoho raněných, rozbité vagony, train, pontony; všeobecná bezhlavost. Krátce, vojenský život v plném ruchu. Menážíme, vlastně vyléváme menáž, jako obyčejně. Trochu vína, které ale též za mnoho nestojí.
Pomalu jedeme dál, abychom po několika okamžicích vystoupili úplně. Máme nocovati ve vsi, rozložené při staničce. Švambera, Řehák a já držíme se stále pohromadě. Se Švamberou máme legraci. Táhne s sebou »slepé« patrony, aby prý byl jist, že nikoho nezastřelil. Ó, armádo spásy!
Ve vesnici není místa, stěhujeme se zpět do vagonů. Z dáli, od 28. pluku zaznívá k nám »Kde domov můj«. Jak teplo u srdce! Mimoděk letí hlavou myšlenky, proč že je válka?
20./I. Ráno o 1⁄2 8. hodině odchod. Vyzbrojeni, obloženi jdem, jdem, pochod nemá konce. Ačkoliv dle mapy máme být na místě za dvě hodiny, jdeme již pět hodin a stále na »našem území«. V blátě, plískanici, utahaní, konečně k páté hodině odpolední dorazili jsme do vesnice Alžo-Kobal. »Defelírka« ovšem nescházela. Náš nový major se nám nelíbí. Ulice jsou námi přeplněny. Sotva na nohou stojíme. Co chvíle žene se některý »oficír« a je samý »Platz«. Jsa úplně rozezlen bezohledností jejich, odsekl jsem jednomu: „Neumíte jiného, než nadávat a křičet »Platz«, začež jsem dostal holí. Pravděpodobně, abych nezapomněl, že jsem vojákem rakouské armády. Štěstí, že mne v temnotě nepoznal; bylo by to dopadlo trochu hůře.
Co zdělám sám, když každý, má-li nějakou tu »frčku«, již hrozí tomu bez ní, že jej na místě zastřelí jako psa? Spíme ve škole, jeden na druhém. Ráno vyšetřování, kdo prý večer odmlouval panu majorovi. Tedy to byl major, který mne uhodil! Vždyť se ještě uvidíme!
Není prý v nás disciplína, on prý z nás udělá vojáky. Jsme rozděleni po domech. S Karlem jsme u Srba, dobrého chudáka.
Z dálky duní děla. Vzpomínám na rodnou vísku, na rodiče, na všechny známé. Zda též oni vzpomínají? A co ty, milená? Dnes Tvůj svátek a já tak daleko. Ze zahrady posílám Ti pozdrav po bledolícím měsíčku. Z myšlenek vyrušil mne Karel zvěstí, že zde je Láďa Penc. Již tiskneme si vřele ruce. Sedíme a vyprávíme do pozdní noci.
Snil jsem dnes o Tobě, drahá. Zda uskuteční se můj sen? Sen mezi našimi jmeninami a teplo z něho sálá. Příštího dne cvičení. Major nás honí jako psy, do samého oběda a po něm znovu. Večer v dumkách na zahradě hledím v hvězdnatou báň. V dálce hřmějící děla ruší dojem pohádkového večera.
Dny ubíhají rychle i při jednotvárnosti.
24./I. neděle. Jako obyčejně, cvičení. Setkávám se se Štrumplem, krajanem. Večer s Karlem jdeme k Toníkovu na návštěvu. Pijeme dobré červené víno, máme se dobře. Odnášíme si hledané věci: kávové konservy a svíčky.
Ráno opětná přednáška majorova o ukrutnostech Srbů. Nu, necháme mu to, vždyť máme také vlastní mínění. Major má dnes zase svůj den; rozdává »facky« na všechny strany. Právě, když byl v nejlepším, hvízdla mu nad hlavou kulka. Znovu vyšetřování, ale marné! Za to máme opět horší »vojnu«.
Večer vzpomínám znovu na Tebe. I měsíc připadá mi tak známým z dob, kdy chodili jsme spolu ruku v ruce, šťastni a spokojeni.
26./I. ráno jdeme na polní střelbu. Třeskutá zima. Střílíme, abychom odstříleli a šli domů. Zpáteční pochod je pravou cestou na Kalvarii, mrzne, jen praští; konečně, když celí znaveni došli jsme do vesnice, dostali jsme k lepšímu dvě hodiny „klecáků“, potom prohlídku zbraní.
1./II. polní cvičení. Hejtman je spokojen. Odpoledne čištění. Večer při »befelu« je nám oznámeno, že jsme »maršberajt«. Oznamuji to Toníkovi. Jsou též připraveni k odchodu. Dal mně víno, konservy. Vše skládáme. Je nám oznámeno, že o desáté bude oběd, potom odchod. K nepopsání šum a ruch. Kupujeme rychle, co se dá k snědku. Různé pluky odcházejí na nádraží. O 9. hodině projel Toník. Různé domněnky. Jedni myslí, že jedeme do Rumunska, druzí tvrdí, že do Německa. Určitě neví nikdo.
Ještě před odchodem dva druhy přivazují za to, že byli při lékařské prohlídce uznáni zdravými a »dienstbar«.
O 10 1⁄2 hodině vycházíme. Cesta jako obyčejně neschůdná. V 6 hodin večer došli jsme bez oddechu do Káči, kde noclehujeme u obyvatelů. Vaříme kávu, proklínáme válku do horoucích pekel. Mrzne, jen praští. Bude se nám asi divně zajídat v zákopech.
Jsme opět u Srbů, hodných lidí. Brzy se s nimi dorozumíváme. Po chvíli chápou, že nejsme »Švábové«. Snáší, co mohou, mnoho toho není, rádi by dali, kdyby bylo z čeho. Probouzím se zimou, vařím kávu. Nezbývá mi času k snídani, vytrubuji »alarm«. Jako obyčejně stojíme na ulici seřazeni. Za ustavičného proklínání vycházíme z vesnice. Cesta vede většinou oranicí. Co chvíli zvrhne se vůz s nákladem, či rozsype se kolo. Jdeme bez odpočinku do samého poledne a teprve, když jeden za druhým padá, dostává se nám krátkého oddechu.
Příkaz: Jsme 165. pluk, všechny »osmy« musí zmizeti. Nadpisy »Pražské děti« a podobné se trestají polním soudem. Nesmíme psát domů. Zakázáno nám mluviti s obyvatelstvem. Za dvě hodiny prý budeme na nádraží, kde bude připravena menáž. Kdo se opozdí, bude pokládán za zběha a dle toho s ním naloženo.
Takových a podobných řečí má »železný muž« plno, o jídle ale ani zmínky. Pochodujeme dál a špačkujeme, nadáváme.
O 7. hodině večer přišli jsme do městečka Okru; čekáme venku na jídlo. Jsme zpoceni, vlasy přimrzávají k hlavě, celým tělem mráz probíhá. Konečně polévka, jako jindy mizerná.
Čekáme. O 10.30 hodině jsme kvapně vagonováni. Vozy bez kamen, bez světla. Ukradli jsme, vlastně vypůjčili si kamna z jiného vlaku. O 12.30 hodině vyjíždíme.
Vzpomínám na Vás, drazí, divné myšlenky rodí se v hlavě. Jsme to ubozí otroci XX. století. Pochodovati musíme, div nepadáme; tím hůře, že nevíme, zda za dva tři dny nebudeme nebožtíky. Spíše, nežli ne! „Spoutaná síla, jíž je bída druhem.“
Vlak uhání plnou parou, jen, jen, abychom již byli na místě. Příštího dne o 7. hodině večer jsme v Pešti. Konejšíme tentokrát hlad alespoň chlebem, jehož máme dostatek. Přes zákaz píši Tobě, milená. V nestřeženém okamžiku vhodím dopis někde na nádraží do schránky. Najdou-li to, budu přinejmenším velezrádcem.
Náš 8. zeměbranecký pluk bude úředně veden na jižním bojišti, zatím co budeme ve skutečnosti v Karpatech.
5./II. jsme o 11 1⁄2 hodině ve stanici Fiszatec. Jedeme okolo vinic; vzpomínka letí na »Starou«. Co tam asi dělají v tuto chvíli? Vidíme spousty rozbitého trainu a děl. Často potkáváme vlaky s raněnými a ruskými zajatci. Chudáci jsou hladoví! Dáváme jim chleba a cigarety. Sháníme olej, bychom měli čím svítit. Ráno budeme prý v Karpatech. Mysl letí k Tobě, drahá. Kde budu zítra?
Ráno jsme v Ungváru. Sobota. Netrpělivě čekáme na nádraží; každý byl by raději již v zajetí. Mrzne, jen praští. Jeden druh sebral na nádraží vojenské boty, začež je dvě hodiny uvázán.
Včera večer jsem s úspěchem přednášel, snad již posledně, zamilované básně. Důstojníci mají dosud roupy, ještě i fackují.
V noci stala se mi malá nehoda. Utrhla se se mnou »celta« a poručil jsem se k zemi. Přes vážnost okamžiku musil jsem se tomu srdečně zasmáti. Je zde mnoho německých důstojníků z říše. Každé chvíle stojíme uprostřed polí, mezi námi mnoho opilých, zvlášť důstojníků. Zda sejdu se s Toníkem, Karlem, Vaníčkem? Lepší »páni« přejedli se a pili více, než bylo nutno a teď…
Vystupujeme a jako obyčejně stojíme asi dvě hodiny venku, načež jdeme do vesnice, vzdálené asi 6 kilometrů od nádraží. Jsme ubytováni až i po 50 mužích v domech, spíme druh na druhu. Místní obyvatelé, většinou Slováci, zakusili již také zlo války.
O 7. hodině ráno vycházíme. Ačkoliv máme ujíti tento den 35 kilometrů, ušli jsme pouze 22, dále nikdo nemůže. Hřmění děl se neustále blíží. Přicházíme do vesnice Bučiny, kde nocujeme. Jsme opět rozděleni po domech, ale řidčeji.
Není ničeho k jídlu. Kdo snědl konservy, je dvě hodiny uvázán. Jak bude na bojišti, když již nyní ničeho není?
O 6. hodině ranní dostali jsme rozkaz k pochodu. Máme se sraziti s »batalionem«. Po půl hodinném pochodu jdeme zpět do vesnice, kde jsme nocovali. Přijel plukovní train, přivezl poštu. Dostávám dopisy od Anežky a paní Novotné, které byly zaslány ještě na Srbsko polní poštou č. 66.
Divím se, jak mohl projíti tento dopis:
„Co stále děláš, jak se máš. Zdaž se důstojně připravuješ brániti t. zv. širší vlasť, která o nás dříve nevěděla, až když potřebovala – česká těla, českou krev. Věru, krásná to vlasť, která nám připravila takovou podívanou, že nám ji závidí i pohanský Řím. Připrav se dobře »hrdino Rakouska« na skalní orly, kteří sídlí v srbských skalinách, neboť oni nebudou míti pomalu co dělat a těch pár káňat, která tam přijdou, smetou jedinou perutí! Dobře se připrav, neboť víš, co Tě očekává: zlatá a stříbrná medaile, železný kříž a povýšení za hrdinnost. Nebuď hned divoký, ihned to není; napřed musíš, víš Ty káně, přinést pár těch ‚orlů‘. Nevidáno, když Ti při tom vyklovou obě oči. Zase jedna výhoda; alespoň Ti kříž neomačká Tvá chrabrá prsa. A zlatou medaili? Co potom, kdyby ́s ji cestou někde propil? To by tak hrálo, připravovat náš slavný stát o železo a zlato! Mnohem levněji přijde, napíše-li se: padl a povýšen byl. Buď hrdým, že sloužíš pod zvláštní přírodní hříčkou – dvouhlavým orlem. Vyřiď náš pozdrav »srbským orlům«, »ruské holubici« vyřídíme jej asi sami. Sláva Srbsku, Rusku, nechť žije Trojdohoda a její chráněnci.“
Nedovedu napsati, jak mne potěšil tento dopis. Toť historický doklad vyspělosti našich žen. Hoši jsou šťastni se mnou. V duchu děkuji Vám, milení, za dopis. Čím déle jej pročítám, tím hřejivěji působí na mé nitro. Jsem na Vás hrdý.
Naznačili mne velitelem světnice, dělají mne zodpovědným za ty, kdo se vzdálí. O 10. hodině prohlídka zbraní a porcí. Čistíme pušky, vyprávíme o našich doma; naše ženy jsou hrdinkami dne. Přichází přehlížeti praporečník Viszjak, Slovinec. Vidí z domova došlé fotografie, na nich vzadu znaky Zemí Koruny české. Řekl, že jsem pravděpodobně vlastenec, načež na moji odpověď, že je mojí povinností býti vlastencem, se usmál, řka, že i on je slovinským vlastencem. Jeho sluha o mně vypravoval. Zve mne po obědě k sobě ve »služební věci«. Jsem zvědav, co chce.
Po obědě, který za mnoho nestál, naznačil jsem zástupcem K. Šlamberu a odcházím k praporečníku. Častoval mne dobrou kávou a důstojnickými suchary. Hovořili jsme mnoho, až konečně žádal mne, abych mu půjčil ony srbské krásné básně. Slíbil jsem a odběhl; mezitím ptal jsem se jeho sluhy, zda mu je mohu půjčit. Sluha ho chválil, je prý vlastenec, Čechy má rád, studoval na pražské universitě a pro politické přečiny měl nějaké oplétačky. To mně úplně stačilo a za malou chvilku již četl Viszjak žádané básně i dopis, kde mně radíš: Budeš-li moci z noční hlídky přeběhnout, učiň tak, ale buď opatrný. Obdivoval, řka, že je na mne hrdým.
Po přednesu básně »Zřel jsem Dalmatince« byl úplně můj. Ukázal jsem veškerou »vlastizrádnou« poštu z domova, historické pohledy, jakož i dnešní dopis. Tu políbil mne a se slzami přál, abych se dočkal lepších dnů, kýžené svobody. Téměř do večera dlel jsem u něho v přátelském rozhovoru a na rozloučenou pravil: „Na první patrolu půjdeš ty!“ Jsem přešťasten. Opět »jeden«, jakých potřebujeme »více«.
O Edice pamětí Československé obce legionářské
Nová edice, vydávaná společně s Československou obcí legionářskou, představuje ojedinělá autentická svědectví z válečné doby. Jejich autoři – dobrovolníci I. a II. československého zahraničního odboje a členové Armád ČR – je totiž často zachycovali přímo na frontě, v zákopech, ubikacích, nemocnicích či na mnoha jiných místech, kam je zavála válečná vřava. Publikované záznamy jsou vynikajícím pramenem, umožňujícím pochopení i další studium těchto dramatického období našich dějin.
Foto: www.epocha.cz
