Vladimír Kafka patřil meze nezapomenutelné terapeuty lidských duší a spisovatele, jejichž tvorba byla darem. Ateliér života vznikl jako odpověď na předchozí knihu Život naživo, kdy rukou, jež pomohla této moudré knize na svět, byla ruka jeho ženy, protože Vladimír již odešel do svého domova, z něhož nás přišel před padesáti lety poctít svou přítomností.
Snad právě tohle se v knize prolíná nejvíc jako všeobjímající pocit, to vědomí, že tu už není, že to snad i tušil. Mrazivé odpovědi na otázky, když víte, že jeho pouť již skončila. Je na každém, co si z podivuhodného příběhu a konceptu knihy vezme, pro někoho to bude rozhovor muže a ženy, pro jiného opravdu odpovědi na Život naživo, další se prolne hlubinami, jež jsou vsunuty pod všechna slova, lhostejno, jestli jsou odpověďmi, otázkami nebo zpovědí jeho ženy Ireny.
Mnohé věty by se daly do kamene tesat
Je mým zvláštním zvykem si z knih, u kterých tajím dech, vypsat do diáře to, co mě osloví. Z Ateliéru života to je větička: „Chceme být milováni nebo milovat, ale chováme se jako žebráci.“ Ano, tak moc si přejeme lásku, ale nechceme riskovat, nechceme pro to nic dělat. Stačí jedna špatná zkušenost a lidská duše se uzavírá jako popálený květ.
Snad právě to jsem potřebovala v tu chvíli číst.
Každý si najde to své, je to nadčasová kniha.
Příběh o muži, který neměl vůbec žít
Od útlého dětství se Vladimír Kafka potýkal s cukrovou, byl jedním z mnoha prvně u nás diagnostikovaných cukrovkářů a celé dětství i mládí ho doprovázely jako sudičky lékařky tvrdící, že už mu mnoho nezbývá. Klikatý a obtížný život ho s nemocí sžil, udělal z ní kamarádku a to i přesto, že ho potom připravila o nohy, což byl další zásadní okamžik v jeho života, po němž se obrátil k lidem a objevil v sobě duši, jež dokáže pomoci druhým.
Cestování, odklon od civilizace, introvertní období, ale i cesta do Egypta a zvláštní zážitek osvícení, všechny ženy v jeho životě, jež ho dovedly až k té poslední, jež v tuto chvíli stojí na obálce knihy jako cenná spoluautorka. Ne, neměnila by za nic na světě, každičký den, každičký rok, který s Vladimírem prožila. Smutek i vděčnost – to vše se prolíná textem, v úvodech i závěrečných částech a to vše dokresluje jediné – tohle je krásná, citlivá a pravdivá pocta Vladimíru Kafkovi.
A pamatujme na to, co řekl na téma »lék, který funguje na většinu nemocí«:
„Už to bylo víckrát řečeno: láska. U všech nemocných lidí je totiž dluh lásky na sobě naprosto evidentní. Proto bychom fenoménu lásky měli věnovat maximální pozornost, neměli bychom ji zbytečně omezovat žádnými vymyšlenými a demagogickými hranicemi, ale naopak ji zacílit právě tam, kde nejvíc chybí, což bývá i naše nemoc.“
Chceme milovat, ale zároveň se lásky bojíme. Chceme být zdraví, ale zabíjíme se nemocným způsobem života.
Pomohl tisícům lidí naživo. Dalším prostřednictvím knih. Přeju si, aby zdárně vyšla ta poslední, jím rozpracovaná, aby jeho žena s láskou a srdcem na dlani šla společně s ním Na křižovatce vzhůru a do duše – a jeho poslední poselství spatřilo světlo světa.
O autorovi:
Vladimír Kafka (1963–2018) malíř, spisovatel, muž, jež provázel lidi těžkou nemocí, pořádal po celé republice besedy Hostiny, často s Jaroslavem Duškem a své životní zkušenosti popsal v knihách Minulost je mrtvá, život začal právě teď a Život naživo.
Foto: Autorka
