Jubilejní 100. svazek edice Pevnost přináší příběh klasika české fantastiky Josefa Pecinovského. Věděl jsem, že mě čeká peklo, ale musel jsem doufat, že ho přežiju… Slova hlavního hrdiny nového svazku edice Pevnost Sršně, který byl odsouzen k vězení na Arestonu, podivuhodném umělém tělese ve vesmíru, jež slouží jako netvrdší žalář ve sluneční soustavě. Smíří se s nelidskými podmínkami, které tu panují, nebo se rozhodne vzepřít a odhalit tajemství, která planetku obestírají?
To se dozvíte v jubilejním stém svazku edice Pevnost, v němž vám přinášíme strhující sci-fi thriller legendy české fantastiky Josefa Pecinovského.
Knihu slavnostně pokřtíme v rámci besedy s autorem, která se odehraje v pátek 13. května 2016 od 12 hodin v rámci veletrhu Svět knihy.
Více informací: https://www.facebook.com/events/220546394960633/
Srdečně zveme na besedu s Josefem Pecinovským a dalšími autory edice Pevnost (Jana Rečková, Tereza Matoušková, Přemysl Krejčík), která se uskuteční v neděli 15. května 2016 od 10 hodin v rámci veletrhu Svět knihy.
Více informací: https://www.facebook.com/events/115111018880603/
Anotace:
Jednou za osm let se k Zemi přiblíží Areston – podivuhodné umělé těleso o průměru jednoho kilometru s podmínkami vhodnými pro život člověka. Ovšem objekt se nestal předmětem vědeckého bádání, ani výzvou dobrodruhům. Stal se nejtvrdším vězením sluneční soustavy.
Nyní mu vládnou drsné zákony silnějšího. Otrokářství, násilí a znevážení jakékoliv lidskosti, to vše je na denním pořádku. Ovšem Terstegen, odsouzený k pobytu za protivení se mocným, se se stávajícím řádem nehodlá smířit. Ví, že má jen dvě možnosti – shrbit se a zradit vše, čemu kdy věřil, nebo vyzvat osud, stát se pánem Arestonu a odhalit všechna jeho tajemství…
Nejnovější román klasika české sci-fi je strhujícím dobrodružstvím z nelidského vesmírného vězení, kde přežijí jen ti nejsilnější a nejodhodlanější!
Ukázka 1:
Zablýskl se nůž. No, zablýskl… K lesku chromované oceli měl ten nástroj daleko, ale čepel měl dlouhou přinejmenším pětadvacet centimetrů, pěkně ostrou a špičatou. Kdyby mi zajela mezi žebra, erár by zaplakal, protože z vyměřeného trestu by nezůstalo vůbec nic.
Terstegene, co teď? Když tu výzvu nepřijmu, může mě prošpikovat jako zajíce? Opravdu mohl. Snad tady nějaká pravidla ještě platila, ale kdyby prohlásil, že jsem ho urazil, a když si na to sežene svědky, a je jich tu hned několik, mohl být v klidu. Tak to fungovalo na Divokém západě, z něhož jsem jako dítě hltal jeden příběh za druhým… A vsadil bych se, že to tak funguje i na Divokém Arestonu. Nezbývalo mi než se omluvit. Ale tím bych asi udělal přesně to, co se ode mě čeká. Od toho okamžiku bych skláněl hlavu pořád, byl by ze mě hadr, s kterým si každý vytře podlahu.
Takže jsem musel výzvu přijmout. Ale to jsem se měl rvát holýma rukama?
„Hej, ty!“ zařval jsem na chlapa, který stál v pozadí. Byl oblečený poměrně chudě a nezdálo se, že by patřil mezi lichváře.
„To mluvíš se mnou?“ podivil se.
„Jo, s tebou. Půjč mi nůž.“
„K čemu ti bude?“
„Potřebuju zapíchnout tady toho chvástala,“ ukázal jsem mu na rváče, který se naparoval pyšně jako krocan a najednou tady stál s protaženou hubou. Byl přesvědčen, že uteču nebo že ho začnu odprošovat. Odpor rozhodně nečekal. Teď už ale nemohl couvnout.
„Hej, tak co je? Dělej!“ skuhral, ale já jsem ho gestem zarazil: „Vydrž chvíli, jen si tady něco dojednám.“
„Nože nepůjčuju,“ zasmál se muž, kterého jsem oslovil, „ale můžu ti ho prodat.“
„Proč ne? Co za to?“
„Pět let.“
Pět let čeho? Měl bych znát pravidla hry, která se tu na mě zkouší, a skoro jsem měl pocit, že byl s tím rváčem domluvený, ale to už nešlo couvnout.
„Rok,“ povídám.
„To jsi z laciného kraje. Víš, kolik dneska stojí takový nůž? Čtyři roky.“
Sešli jsme se na osmnácti měsících. To, co jsem držel v ruce, byla ale perfektně vyvážená zbraň, kterou by se v nejhorším případě dalo i házet. Skutečně precizní práce. Pokud se neodeberu k předkům, bude to můj první majetek, ale patrně draze zaplacený. Zajímalo by mě, z čeho je vyrobená střenka; ten materiál jsem neznal. Vypadal jako kost…
„Kdyby tě zapíchli, pamatuj na mě v závěti,“ vytrhl mě ze zasnění můj dobrodinec.
„Jo, kdybych to nepřežil, tak si tu kudličku můžeš vzít. Jsem ti k dispozici,“ obrátil jsem se zpět ke rváči. Ten byl dokonale vykolejený, patrně snad ani nechtěl, aby to došlo tak daleko.
Kolem bylo pořádně rušno a peníze šly z ruky do ruky. Na rváče jménem Pardál byl kurs jedna ku dvěma, na mě jedna ku deseti – a podle sázek ten kurz vyjadřoval důvěru přihlížejících opravdu věrně. No, nechtěl jsem těch pár odvážlivců zklamat.
Sázení rychle skončilo a já se přikrčil jako lasička ve skoku.
„Jak se jmenuješ, abych věděl, koho jsem zabil?“ zaskuhral můj soupeř.
Měl jsem chvilku na to, abych si rozmyslel, co tomuhle Pardálovi odpovím. Určitě to chtělo něco úderného – zmínit své jméno… nebo nějakou přezdívku jak z gangsterských historek, to by také neškodilo. Jenže mě napadaly jen zvířata, a to ne zrovna ta použitelná. Zajíc? Bažant? Bobr? Hergot, na to, že se jednalo o osudový okamžik, který měl rozhodnout o mém dalším životě na Arestonu, mi mozek moc nespolupracoval. Ale co, řekl jsem si, třeba nepřežiju příštích deset minut – a to na mě rychle zapomenou, i kdybych se jmenoval Čingischán.
„Sršeň,“ rozhodl jsem se. „Bodnu a odletím, ale ty zůstaneš ležet.“
A je to, jsem rád, že to mám za sebou. Pak jsem si uvědomil, že v angličtině je to velmi slavné jméno, a neměl bych mu udělat ostudu. Ale letadlová loď stejného jména, tedy Hornet, šla taky několikrát ke dnu. Budiž, nemusím to dnes napodobit.
„Cha, muší váha,“ zaskuhral Pardál. „Tak co bude?“
„Moment,“ zdržoval jsem. „Nemám nic na sobě, buď mi půjčíte nějaký hadry, nebo ať se tahle opice taky svlékne.“
Nikdo se neměl k tomu, aby mi půjčil nějaké to pončo – co kdyby se poškodilo? Hromotluk už ale rozvazoval tkaničky a nakonec se přede mnou ukázal nahý. Penis mu visel z chuchvalce černých chlupů jako zbytečný přívěšek. Svaly na hrudi i na břiše naznačovaly, že jejich majitel je nezanedbává.
„Tak začneme?“ zeptal se netrpělivě, ale už nezněl tak suverénně.
„Proč ne,“ hodil jsem po něm odpověď a čekal jsem, co udělá.
Dlouho nedělal nic. Skákali jsme kolem sebe v kruhu, Pardál si přehazoval nůž z ruky do ruky, jako kdyby mi chtěl naznačit, že to umí oběma prackami a že to s ním opravdu nebudu mít jednoduché.
Kdybych měl tvrdit, že jsem byl v klidu, tak bych lhal. Srdce mi bušilo, jen se rozskočit, a vůbec jsem nechápal, kde se ve mně vzala ta odvaha. Ale když už jsem si stanovil zásadu, že před ničím neuhnu, tak ji musím dodržet. Terstegene, nebudeš přece srab, tak jim to teď ukaž! Vlastně – už žádný Terstegen. Už jen Sršeň.
Ukázka 2:
Trup lodi se otevřel jako prázdná lastura a kontejnery se jeden za druhým vysouvaly ven, až se naskládaly vedle sebe. Ten pohyb připomínající sklíčka v kaleidoskopu pokračoval, protože podle předem daného schématu se vysouvaly ven i řady sedadel, a postupně vyklouzly do přechodové komory Arestonu, zvané hangár, vysoké dobrých dvacet metrů. Šlo o prázdný prostor, beztvarý, němý, nechutně odporný, ale byl tady vzduch a neměl jsem ani čas zabývat se tím, jestli je tady teplo nebo zima, protože jsem zase slyšel sršící blesky elektrických bičů a zaslechl býčí hlas Tlusté Berty.
Řvala jako nepříčetná v pevném přesvědčení, že intenzita jejího projevu může urychlit vykládání. Vida, ta dáma cestovala s námi, ale nepochybuji, že mnohem pohodlněji a s veškerým komfortem. Ranami obušku nešetřila a mnozí z nahých poutníků pro změnu nešetřili sprostými nadávkami, protože věděli, že za bariéru už na ně ta hora masa nemůže.
Nikoho neevidovali, ani nás nepočítali. Kdo dolétl až sem, tak buď nastoupil na Areston, nebo byl mrtvý.
Dostal jsem taky jednu ránu obuškem a zachytil jsem pohled té statné dozorkyně. Jednou ti tu ránu vrátím, řekl jsem si. Jako kdybych si byl jist, že ta doba nastane.
Dostat tisíce lidí na Areston, to ale chvíli trvá, v tom nesmírném davu a na ploše, která rozhodně nebyla rovná, ale zakulacovala se a ztěžovala tak orientaci, jsem záhy zcela zabloudil. A co hůř, Eva mi někam zmizela.
Cosi mě postrkovalo vpřed, ale byla to jen masa nahých lidských těl, která se na mě tlačila zezadu, a nepochyboval jsem, že mnohé ten dav ušlapal. Měli štěstí, nebo smůlu?
A pak jsem spatřil v podlaze desítku otvorů, vzdálených od sebe asi dva metry, mizel v nich jeden člověk za druhým, a jakýsi dozorce-lidumil stál vedle a každému říkal: „Pořádně se nadechneš a pak na chvíli zatajíš dech. A jakmile dopadneš, utíkej rychle pryč.“
Jen tři sekundy, snad čtyři, tak dlouho trval skluz od transferu na nejvyšší palubu Arestonu. Připadal jsem si jako sousto prostupující jícnem, plastikové a odporně slizké stěny rukávu mě obalovaly a posunovaly peristaltickými pohyby vpřed, dál a dál, a dýchat se tady skutečně nedalo, protože nebylo co, i když o úplné vakuum se nejednalo.
Naši vládci měli ohromnou péči o to, aby se atmosféra trajektu nepromísila s atmosférou Arestonu.
A pak, to už jsem se dusil a chystal jsem se rukama uvolnit oděv, až jsem si uvědomil, že žádný nemám a že vlastně rukama nemohu ani pohnout, tak potom mě slizké a živé stěny rukávu vyplivly kamsi do prostoru a já pocítil znovu sílu gravitace, protože jsem dopadl na něco měkkého, poddajného a současně tvrdého a nepříjemného, a slyšel jsem kolem sebe jen supot, nadávky a hlasitý křik.
Právě jsem přistál na Arestonu.
***
Byla to ta nejsložitější logistická akce, s jakou jsem se kdy setkal. Jen si to představte.
Na Areston v posledních pěti dnech právě přibylo dobrých padesát tisíc lidí, a jistý počet lidí z Arestonu odvezli. Jistě, propuštěných je vždy mnohem méně, ale počítejme klidně s nulovou úmrtností.
Na naši loď naložili pět kontejnerů, v každém dva tisíce lidí. To je deset tisíc. Takových lodí musí být pět.
Skluzavek je deset. Když jsem sjížděl dolů, nevěděl jsem to, ale dostalo se mi poučení. Na ploše hangáru bylo třeba usměrnit nesmírný dav.
Skluzavky. Zařízení izolující okolní vesmír od prostoru Arestonu. Zařízení tvořící přehradu mezi svobodným světem a malým peklem.
Za neskutečného řevu a výbojů elektronických bičů nás hnali vpřed.
Lidé klouzali dolů asi v desetisekundových intervalech, což znamená, že transfer opustilo během minuty šedesát lidí. To v ideálním případě. Jen těžko lze zorganizovat masu lidí, aby se nechovala jako stádo. Takže s tím intervalem bych byl opatrný, ani rány bičem nemusí splašené jedince ukáznit.
A pak hezky šup do skluzavky, pěkně jeden kus za druhým. Ty, co se budou zpěčovat, praštíme do hlavy a hodíme je do tunelu, nevadí, když dolů dojede jen mrtvola, on si tam s ní někdo poradí! Máme tisíc lidí na jednu skluzavku, tak ať to odsejpá.
A to se musí stát pětkrát, ale máme na to pět dní. Na jeden trajekt tedy vychází jeden den. To je důvod, proč nelze najednou dopravit na Areston větší počet vězňů – totiž chci říct poutníků. Nutně to znamená selekci už na Zemi, trestných činů se přece spáchá mnohem více. Jako kdyby měl každý soudce přidělen určitý počet míst, a některé odsouzené si tak mohl vychutnat. Anebo spíš jako kdyby nějaká vyšší moc předem rozhodla, kteří jsou tak nepohodlní, aby si trest odbyli mimo Zemi.
Jakých lidí se Země potřebuje zbavit? Řada z nich se přece nevrátí, a ti, kteří to všechno vydrží, se promění v bezmocné trosky, které jen dožívají někde v ústraní…
Aby se ale vrátili, musí je v prvé řadě nabrat trajekt. Na to je, jak je zřejmé, trochu víc času. Nástup na trajekt se odehrává ve stejném prostoru, ti, co to přežili, se posadí na stejná sedadla a budou je popohánět stejné biče. Zatímco ti, co nastupují trest, jsou vyplašení a podlehli prostředí, propuštění jsou ostražití a schopní všeho.
Je to nejkritičtější okamžik celého procesu. Není problém zabít dozorce, kdyby se na něj najednou vrhla masa lidí.
Piloti jsou na něco takového připraveni, kdyby se stalo, že by se navrátilci chtěli vzbouřit, mohou okamžitě opustit prostor Arestonu. Dokonalé vakuum při otevření brány by to se vzbouřenci vyřešilo. A dozorci? Jak by to dopadlo s dozorci?
Samozřejmě, dnes už vím, jak je tento imaginární problém vyřešen, ale jako holátko jsem nad tím, co bude za šestnáct let, vůbec nepřemýšlel.
Jenže – proč by se ti, kteří Areston opouštějí, bouřili? Trest jim právě skončil, a oni by si tak zahradili jedinou cestu k návratu.
Řeknu ale stručně – nedá se to popsat. Musí se to zažít, a to nepřeji ani svému nejhoršímu nepříteli. I když, ve chvíli, kdy jsem klouzal jícnem, jsem si přál, aby tady se mnou byl i soudce Wilson, ten úplatný ničema.
***
První dojem?
Smrad.
Vzduch byl plný nejrůznějších příměsí produktů organického rozkladu, jak by se to dalo nazvat učeně, ale ve skutečnosti jsem ucítil směs pachů dobře udržovaného gigantického hnojiště. Neměl jsem však čas nad tím rozjímat.
Druhý dojem? Pološero.
Jakási osvětlovací tělesa, která jsem neviděl, si vzala za úkol tak trochu škádlit zrakové receptory přítomných.
Třetí dojem?
Panika. Snad deset sekund jsem nebyl ničeho schopen. Zatímco jsem měl podvědomou touhu zbavit se toho odporného slizu, který byl ale pouze virtuální, neudělal jsem to, co jsem měl udělat jako první.
Dopadl jsem z výšky necelých tří metrů doprostřed hustého davu lidí, ale kupodivu jsem si nic nezlomil. A pak jsem ucítil náraz. Nejméně tunový žok mi dopadl na záda a málem mi zlomil páteř.
Jistě, skluzavka je v provozu, a první, co musí člověk udělat, je z toho místa zmizet. Rozpletli jsme našich osm končetin a včas jsme uhnuli, než vyjel další nešťastník; to vše se odehrávalo za halasného řehotu několika desítek hrdel.
Postávali tam mazáci; jejich úkolem bylo organizovat příchod, ale to jim nebránilo, aby si užili trochu legrace. Zarostlí jako neandertálci, s dlouhými vousy, rozcuchanými vlasy, oblečeni v hadrech. Kupodivu mě ten pohled uklidnil. Jsou oblečení, takže tady člověk nemusí chodit osm let nahý…
Byla to jedna z mála zábav, která se na Arestonu dala zažít. Jak jsem měl poznat, smích tady byl vzácný, a málokdo si našel nějaký důvod se podobným způsobem rozveselit.
Vyjel další poutník a rozplácl se na podlaze. Zakvílel. Smích.
To se tady umačkáme?
Pryč, pryč odsud! Neslyšíte, vy hovada? Cítil jsem, že skoro nemohu dýchat, že jsem součástí husté, beztvaré kaše, která jen zvolna proudí kamsi pryč, až najednou se cosi uvolnilo a já zaslechl hřejivá slova: „Zmiz odsud, ty čuráku, než se tady pozabíjíme.“
Utekl jsem. Ucítil jsem v davu naháčů volnou cestu. Přede mnou byla zaoblená chodba, a v ní se míhaly holé zadky. Vyrazil jsem tím směrem a bylo mi jedno kam, hlavně aby tam nebyli lidé, protože tam, kde nejsou lidé, tam mohu dýchat, tam mohu žít.
Nakonec se ten dav podařilo rozptýlit. Později jsem se dozvěděl, že při tomto nástupu se muselo odeslat do sběrné šachty, jinak také řečeno na věčnou pouť, asi dvacet lidí. Umačkaní, zadušení. Několik zlomených vazů. A to jsme prý měli štěstí, v předchozím cyklu to bylo mnohem horší.
Sběrná šachta bylo univerzální zařízení na odhazování odpadu, a ironicky se mu říkalo Kloaka Maxima.
„Hele, toho chyťte, ten to podepsal,“ slyším najednou, a vzápětí mě lapily a pevně držely čtyři silné ruce.
Ti chlapi tady jistě byli už dlouho, přinejmenším jeden cyklus. Bílé obličeje obklopené koronou vousů a vlasů. Jen někteří si sčesali svůj skalp dozadu a svázali jej do koňského ohonu, ale zahlédl jsem i pečlivě upletený cop. Všiml jsem si i jemných chloupků na předloktí, které mi jeden ze svalovců cpal přímo před oči. Evidentně mě z něčeho podezřívali. Snažil jsem se jim vysmeknout, ale bez úspěchu.
Drželi mě a táhli někam pryč, do boční chodbičky.
„Kam mě táhnete, umím jít sám!“ protestoval jsem, ale oni jako kdyby neslyšeli. Téměř mě nesli. Jejich stisk bolel.
Info o knize:
Autor: Josef Pecinovský
Obálka: Žaneta Kortusová
Formát: paperback, 155×180 mm
Počet stran: 336
Cena: 289,- Kč
Edice: Edice Pevnost (100. svazek)
O autorovi:
Josef Pecinovský se narodil v roce 1946. Klasik domácí science fiction se narodil ve Varnsdorfu a dnes žije ve Štětí. Publikovat začal v šedesátých letech, ale posléze se odmlčel a k psaní se vrátil až v letech osmdesátých, kdy se zařadil mezi nejvýraznější a nejoceňovanější domácí autory povídek – důkazem budiž cena Mlok za rok 1986 a 1987 (povídky Nos to závaží! a Její Veličenstvo). V devadesátých letech pak začal publikovat i knižně. Tehdy se stal i velmi plodným přispěvatelem Rodokapsů, kam psal i pod pseudonymy Bruce Newman a Bernard Ant. Především zde však publikoval v letech 1991–1993 svou sérii Kroniky nové Země (Vejce s ozvěnou, Posvátná larva, Záhadná kukla), k níž posléze dopsal i čtvrtý díl (Věčné imago, Nakl. Epocha 2008).
V Rodokapsech také vyšla Plástev jedu (IŽ 1990), na kterou navázal dvoudílnými Dětmi plástve (Nakl. Epocha 2013), Pláství v ohrožení (Nakl. Epocha 2014) a Válkou pláství (Nakl. Epocha 2015).
Josef Pecinovský přispěl i do série Kroniky karmínových kamenů (Zapomenuté jezero, Zoner Press 2012) či do cyklu Agent JFK (Budiž vám Měsíc lehký, Triton 2009). Jeho nejnovějším dílem je sci-fi thriller Areston, první díl nové série.
Vedle science fiction píše i westerny a počítačové příručky. V roce 2015 získal Cenu Akademie SFFH za celoživotní přínos SF.
Právě vyšlo v edici Pevnost:
Přemysl Krejčík: Kybersex
Představte si svět, ve kterém se člověk po dosažení dospělosti změní ve zvíře. Nebo jiný, kde každý vlastní dvě těla. A další, kde si můžete na černém trhu koupit vzpomínky po někom, kdo se jich zbavil. Co byste dělali, kdybyste na ulici viděli svoji vlastní mrtvolu? Na kterou stranu byste se postavili ve světě, který zešílí pod náporem nových náboženství i vědeckých teorií, když se na noční obloze začnou objevovat podivné úkazy?
Patnáct povídek odehrávajících se na pozadí alternativní reality, často s prvky dystopie nebo pseudo-historie, kde hlavní roli hraje jedinec a jeho boj se zavedenými pořádky… nebo naopak snaha se přizpůsobit a zapadnout.
Foto: www.epocha.cz
