Norský novinář a spisovatel Terje B. Englund se vrací v knize Špion, který přišel pozdě do časů studené války a železné opony a rozplétá hustou špionážní síť mezi Prahou a Oslem.
Norského bohemistu a žurnalistu Terjeho B. Englunda zajímá střední a východní Evropa, zejména Česko, kde posledních pětadvacet let žije. Svědčí o tom jeho novinové články a knihy, aktuálně titul Špion, který přišel pozdě, zachycující dosud neznámou část ve vztazích mezi Československem a Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989. Autor v něm odhaluje autentický špionážní příběh s mnoha známými postavami v menších či větších rolích – mj. se knihou mihnou Milada Horáková, Karel Kryl, spisovatel Egon Hostovský i generál František Moravec, jenž kdysi z Londýna poslal Kubiše s Gabčíkem do Prahy vykonat atentát na Heydrichovi. Vedle toho sledujeme popisy mazaných a ještě mazanějších špionážních postupů, při nichž většinou jedna strana zapomněla, že druhá strana může být stejně chytrá, ne-li o tah dopředu…
Málokdo by čekal, že právě vztah komunistického Československa s Norskem bude tak špionážně aktivní. A málokdo by též čekal, že takřka třicet let po listopadové revoluci vyjde kniha, jež bude nabitá tolika pozoruhodnými fakty. Terje B. Englund je tak „špionem“, který rozhodně pozdě nepřišel. Ojedinělé faktografické dílo s podtitulem Československá rozvědka v Norsku vydává Prostor v překladu Zuzany Hlavičkové.
A kdo že je je onen Špion, který přišel pozdě z titulu? Ten stojí až na samém konci celé pražsko-oselské partie a už se ani do Norska nedostane, neboť přijde listopad 1989. Nicméně Stanislav Dvořák byl ve službách StB a zároveň se dokázal infiltrovat do okruhu Charty 77 i polského disentu. Na druhou stranu později dočasně ztratil přízeň StB, neboť byl odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých. Když autor knihy tohoto člověka v roce 2008 vyhledal, nechtěl se o své minulosti bavit, „ale co se týče samotné spolupráce s StB, nezdá se, že by měl špatné svědomí. V tom ohledu je v dobré společnosti s desítkami tisíc krajanů.“
Englund se věnuje i ohlasům bývalých chartistů na odhalení, že Stanislav Dvořák, který pronikl do disentu a nakonec měl odjet jako špion do Osla, byl spolupracovníkem StB… Václav Malý k tomu podotýká: „Můj dojem je, že mnozí z těch, kteří spolupracovali s StB, nechtějí dát najevo žádnou lítost. Osobně jsem nikdy nezažil, aby ti, kteří o mně informovali StB, přišli požádat o odpuštění. Místo toho předstírají, že se nic nestalo. To je psychický problém, nosí v sobě vinu, ale nedokážou o tom mluvit. Vím, kdo ti agenti StB jsou, ale necítím jako svůj úkol, abych udělal první krok. Řada je teď na nich.“
Terje B. Englund v závěru své publikace rozebírá též polistopadovou situaci, včetně rozpouštění StB a vypořádání se s celou touto neblahou minulostí. Dnes je jasné, že šlo o postup příliš měkký, naivní – ostatně nepotvrzují to bohužel i citovaná slova Václava Malého?
Je tu rovněž připomenut případ Josefa Bartončíka: „Když byl prezident informován o minulosti křesťanského demokrata v StB, pozval ho na diskrétní setkání a přesvědčoval ho, aby se z voleb stáhl »kvůli špatnému zdraví«. Bartončík nejprve Havlův velkorysý návrh přijal, pak ale změnil názor a pokračoval ve volební kampani, jako by se nic nestalo.“ Tady vidíme, že jakmile se s těmi, kteří se nikdy nechovali slušně, začne slušně jednat, ničeho se nedosáhne, neboť takové chování považují pouze za projev slabosti.
Při čtení knihy Špion, který přišel pozdě si též bolestně uvědomíme, kolik zbytečné energie, financí a zničených životů bylo obětováno zpravodajským úkolům, které z dnešního pohledu většinou připomínají jenom nesmyslné dětské hry. A pak také to, že ani třicet let po Listopadu pořád nevíme o StB tolik, kolik by bylo třeba.
Aanotace:
Kniha zachycuje nepříliš známou oblast ve vztazích mezi Československem a Norskem v období po druhé světové válce. Autor zde podrobně mapuje československé špionážní aktivity v souvislosti s Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989 a zasazuje je do širšího kontextu politických, obchodních a kulturních norsko-českých vztahů i dění v Evropě. Nechává přitom promlouvat archivní materiály i pamětníky a před očima čtenáře vykresluje konkrétní lidské příběhy a osudy.
Z norského originálu Spionen som kom for sent. Tsjekkoslovakisk etteretning i Norge, vydaného nakladatelstvím Aschehoug v Oslo roku 2010, přeložila Zuzana Hlavičková
Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová ml.
312 stran
Cena: 347,- Kč
O autorovi:
Terje B. Englund (1963) je norský novinář a spisovatel zaměřující se na problematiku střední a východní Evropy. Od roku 1993 žije v Praze, kde spolupracoval s Norským rozhlasem a dalšími skandinávskými médii. Je autorem knihy The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce), kulturně-historického průvodce pro cizince, který vyšel v Praze roku 2004. Editoval deníkové záznamy medika Václava Polívky In the Morning We Played Quartet (Ráno jsme hráli kvartet; Bloomington 2014), které zachycují nástup totalitního režimu v Československu v letech 1945–1948. Je činný též jako překladatel (mj. Václava Havla, Pavla Kohouta, Viktora Fischla) a v současnosti působí na velvyslanectví Norska v Praze jako poradce pro komunikaci a obchodní záležitosti.
Ukázka:
V roce 1946 přijely do Norska na ozdravný pobyt asi tři stovky československých dětí, z nichž mnohé měly traumatické zážitky z války. Za pozváním stál Svaz politických vězňů, jehož členy byli Norové, kteří sami zažili hrůzy války na vlastní kůži. Jeden z členů svazu, bývalý vězeň ze Sachsenhausenu Othar Martin Wiik, byl hluboce dojat osudem malého Otíka. V roce 1942, když bylo českému chlapci pouhých pět let, nacisté popravili jeho otce i matku v rámci odplaty za atentát na Reinharda Heydricha, Hitlerova říšského protektora v Čechách a na Moravě. Osiřelý chlapec nyní žil v rodině svého strýce, který byl personálním ředitelem velkého exportního podniku v Praze. Ačkoli Otík žádnou nouzí netrpěl, bylo zřejmé, že jeho strýc věnuje dvěma vlastním dětem mnohem víc pozornosti a lásky než nevlastnímu synovi.
Wiik, čtyřiatřicetiletý obchodník z Oslo, se osobně účastnil odboje. Po zatčení gestapem na Nový rok 1943 strávil šest měsíců v koncentračním táboře Grini a pak byl deportován do zajateckého tábora v Německu. Nyní se Wiikovi zdálo, že má s Otíkem společný osud, a chtěl mu dopřát nový život v Norsku. Plány na adopci českého chlapce ho v několika příštích letech opakovaně přivedly do Prahy. Otíkův strýc, přesvědčený komunista, brzy k Norovi pocítil sympatie. Nejenže byl vtipný a zábavný, ale po dobré večeři a mnoha sklenkách vína Wiik své české hostitele potěšil překvapivě progresivními názory.
Navzdory tomu, že nepochybně patřil k norské buržoazii – sám údajně vlastnil menší podnik v Ringerike a jeho otec býval multimilionářem, než ho bankrot švédského zápalkového krále Ivara Kreugera stáhl ke dnu –, mu rozhovory s komunistickými vězni v Sachsenhausenu otevřely oči:
„Německý nacismus a anglo-americký imperialismus jsou dvě strany téže mince a k trvalému míru v Evropě může vést jen politika Sovětského svazu,“ sdělil norský továrník svým českým přátelům v časných ranních hodinách. To, že byl členem Dělnické strany, norské sociální demokracie, byla podle něj jen taktika. Vnitřním přesvědčením byl komunista a za války s komunisty úzce spolupracoval v odboji.
O jeho opakovaných cestách do Prahy a neskrývaných sympatiích k východnímu bloku se brzy dozvěděli pracovníci ministerstva vnitra. Když si informátor, který byl nasazen do okruhu přátel Otíkova strýce, získal Wiikovu důvěru, začala rozvědka muže z Oslo pečlivě prověřovat jako možného agenta.
„Buď je to velmi chytrý norský špion, nebo jsou jeho sympatie k lidově demokratickému Československu tak upřímné, že ho budeme moci využít [jako agenta]. Aktuálním úkolem je zmapovat vliv USA na norském ministerstvu zahraničních věcí,“ uvedl v roce 1950 důstojník, který řídil operaci, v hlášení pro své nadřízené. Pro československou rozvědku spočíval Wiikův potenciál zejména v rozsáhlé síti strategických kontaktů, které údajně měl v Oslo.
Jeho sestra prý pracovala na ministerstvu obrany a manžel sestřenice byl vyšším úředníkem ministerstva obchodu. Z věznění v Sachsenhausenu se osobně znal s ministrem zahraničních věcí Halvardem Langem a jeho mladšího bratra Augusta považoval Wiik dokonce za blízkého přítele. Několik starých kamarádů z norské odbojové organizace Milorg působilo na důležitých pozicích v norských ozbrojených silách a mimo to udržoval společenský kontakt s řadou vlivných lidí včetně čtyř ministrů v Gerhardsenově vládě.
„Wiik je inteligentní a má široký přehled […]. Je energický, velmi důkladný a systematický, přímého jednání. Má dobré společenské vystupování, je zábavný, umí poutavě vyprávět, je vtipný,“ zaznamenal zpravodajský důstojník, který potenciálního agenta prověřoval pro centrálu. Je pravda, že vyšlo najevo i několik jeho méně kladných charakterových rysů – má rád alkohol a často se chlubí a přehání –, ale celkový dojem zůstává stále pozitivní: „Dělá dojem upřímného, poctivého a čestného člověka.“
Po důkladném zvážení se vedení skandinávského oddělení rozhodlo této příležitosti využít. Norovi byla nabídnuta spolupráce. Jednoho lednového večera roku 1951 během jedné z mnoha návštěv v Praze tehdy šestatřicetiletý Othar Martin Wiik podepsal závazek o spolupráci, jímž se stal zpravodajským agentem komunistického Československa s krycím jménem KARLSON. V dalším týdnu na ministerstvu vnitra absolvoval školení v oblasti špionáže a konspirační činnosti a poté dostal vyplaceno 1000 korun a pokyn, aby vyčkal, až s ním v Oslo navážou kontakt. Kdyby měl naléhavou potřebu komunikovat s centrálou, má poslat pohlednici na fiktivní adresu v Praze a podepsat ji Karl Landmark.
Slibnými agenty mohli být také Norové, kteří měli trvalé bydliště v Československu. V první polovině padesátých let tato skupina čítala kolem dvaceti osob. Většinou se jednalo o mladší ženy, které se během války seznámily s Čechy nuceně nasazenými v severním Norsku. Po osvobození ženy následovaly své muže do jejich vlasti a většina z nich tam zůstala i poté, co komunisté převzali moc a železná opona rozdělila Evropu na dvě části. Do norské komunity v Československu patřil i korespondent komunistických novin Friheten a čas od času studenti, kteří pracovali v Mezinárodním svazu studentstva, mládežnické organizaci sympatizující s východním blokem sídlící v Praze.
Ze svého nového sídla v bývalém klášteře křižovníků u Karlova mostu zahájilo zpravodajské oddělení ministerstva vnitra na počátku padesátých let důkladné mapování usazených Norů, pokud šlo o jejich politické postoje, rodinné zázemí, osobní vlastnosti a kontakty v Norsku. Takto vytipovali dva kandidáty, kteří byli následně naverbováni ke spolupráci.
Prvním a nejperspektivnějším z nich byl norský student Univerzity Karlovy. Tento mladý komunista přišel do Prahy v roce 1950, aby zde studoval ruštinu, a díky svým dobrým výsledkům brzy získal pracovní úkoly v Mezinárodním svazu studentstva. Poté co ho StB delší dobu sledovala, byl sedmadvacetiletý Nor na jaře 1954 vyzván k důvěrnému setkání s důstojníkem rozvědky. Na setkání dal student ústní slib, že bude spolupracovat s československou zpravodajskou službou. Dokud nedokončí vzdělání v Praze, bude Nor pod krycím jménem RIDIN podávat informace o ostatních cizincích na univerzitě a také překládat do češtiny zprávy od KARLSONA. A slíbil, že až se později vrátí do Norska, naverbuje ke spolupráci s StB svého otce a posléze se pokusí získat přístup do Dělnické strany.
Další agentkou byla žena z jednoho menšího města, provdaná za českého občana. Státní bezpečnost si vynutila spolupráci po jednom jejím záletu. Vzhledem k tomu, že se žena vzdala norského občanství, poskytla jí StB povolení k výjezdu výměnou za informace z pracoviště jejího bratra, který působil na státním úřadu v Oslo. Ale když KYTLICOVÉ – krycí jméno, které žena získala – dovolili v roce 1955 vyjet do Norska, odmítla se pochopitelně do Československa vrátit. Rozvědčíci v Praze mohli jen doufat, že KYTLICOVÁ nebude s ohledem na manžela, kterého nechala za železnou oponou, informovat norské úřady o cynických metodách StB.
Agentka RŮŽOVÁ byla vystavena ještě horším praktikám. Na počátku padesátých let se tato Češka, která byla zaměstnaná jako sekretářka na norském velvyslanectví v Praze, až po uši zamilovala do tajemníka vyslaného z Oslo. Když norsko-česká dvojice podala žádost o sňatek, ministerstvo vnitra utáhlo šrouby. „Byla by ochotná udělat cokoliv, aby její láska došla naplnění, ale tak se jí třásla ruka, že jen stěží dokázala podepsat závazek ke spolupráci,“ hlásil důstojník, který byl zodpovědný za vydírání nešťastné ženy.
RŮŽOVÁ dostala rozkaz, aby pašovala dokumenty z norského velvyslanectví. Papíry schovávala pod matrací v ložnici jejich bytu, kam během dne docházel řídící důstojník a fotografoval je. Je však otázka, zda se československá rozvědka tímto způsobem seznámila s dostatečně cennými informacemi. Úniky z norského velvyslanectví v Praze nicméně skončily v roce 1953, kdy RŮŽOVÁ a její manžel, který byl přeložen na jiný norský zastupitelský úřad, opustili zemi.
Zpravodajci z I. správy SNB měli v rukávu další kartu. Na podzim roku 1956 připravili na odjezd do Norska zkušenou českou agentku:
„Agentka MÍLA dlouhodobě vykazuje dobré výsledky […]. Její manžel je norský občan. V Norsku bude pracovat jako odbornice v oboru očního lékařství. MÍLA dostane instrukci, aby vytvořila síť norských kontaktů, získala přehled o zpravodajských příležitostech a zahájila infiltraci do československé emigrantské komunity.“
Foto: Nakladatelství Prostor
