Rusko jako země mě přitahuje. Líbí se mi jejich jazyk. Jednou týdně chodím díky práci na kurz ruštiny a baví mě to. Ráda jí slyším. Zní zpěvavě a správně se střídají měkké hlásky s tvrdými. Nejraději poslouchám učitelku, když se ptá. V češtině se hlas v otázce zvedne na konci. V ruštině na začátku nebo uprostřed věty. Dává se důraz na to, na co se ptáme. Taky ráda v ruštině čtu nahlas. Bohužel, to ještě neumím tak hezky vyzpívat. Prostě ruština mě zajímá, a tak jsem zvědavá i na ruské autory.
Rusko je obrovské, jako jeho minulost i současnost. Tohle nechme stranou. Je to debata na dlouho. Teď se zaměřuji na jazyk a na knihy. Lidé v nahotě se pyšní v anotaci humorem a ironií. To jsem od knihy očekávala a trochu jsem zklamaná. Za celou knihu jsem se lehce pousmála asi pětkrát, a to trefně popsané situaci. Jinak je to spíše intelektuální povídání. Jedná se o autobiografický román, kde se autorovy vzpomínky mísí s jeho úvahami. Vychází z názvu a svléká lidi ne z oblečení, ale z jejich přetvářky, kterou často maskují vzděláním.
Nejvíce mě bavil začátek a konec. Na začátku se autor vrátil do školy a popisoval tehdejší život žáka v komunistické době. Špatně se učil a díky učitelkám ho škola nebavila. Zmiňuje kamarády a spolužáky, ke kterým se váže nějaká vzpomínka. Školu začal vnímat pozitivně až později. V současné době dokonce přednáší na Petrohradské státní univerzitě. Což mě naplňuje nadějí, že se nechuť mého syna ke škole také může někdy zlomit. Prostředek knihy byl pro mě nezáživný. Někoho baví úvahy, ale tyto šly nějak mimo mě. Některé jsem nepochopila, dalo by se říct, že jsem jim nerozuměla. Možná, kdybych přečetla kapitolu a týden nad ní přemýšlela, možná bych přišla na to, co tím spisovatel chce říct. Opět mě to začalo bavit, když autor vzpomínal na belgického spisovatele, s nímž se seznámil na jeho tiskové konferenci. Od konference se dostal k rautu a poté k pozvání na další večeři, kde zjistil, že ho belgický spisovatel ničím nezaujal, ale díky němu zde potkal dávnou známou. Od ní se dostal ke vzpomínkám kolem svého třicátého věku, kdy kamarádil s Arčím. Závěr byl trefný a zároveň nijaký.
Kniha je napsána ve vážném přemýšlivém stylu s prvky ironie a jemného, chvílemi probleskujícího inteligentního humoru. Věty jsou poskládány precizně. Oceňuji český překlad, který je po stránce stylistické a hodnotné velmi dobrý. Je to kniha na pomalé čtení, nad kterým se má rozjímat a přemýšlet, co tím chtěl autor říct.
Je to osmnáctá kniha z Pestré řady nakladatelství Plus, která se zaměřuje na kvalitní literaturu soudobé prózy. Je fajn číst různé žánry a proto nezapomeňte někdy sáhnout do Pestré řady. Můžete být překvapeni, že najdete zalíbení v češtině nebo netypickém tématu.
PS. Dnes přišel Anetce dopis od Ariny z Ruska. Druhým rokem si s ní papírově dopisuje. Chtěla jsem Anetce zpříjemnit angličtinu. Na mezinárodním serveru o dopisování pro mládež jsem dala inzerát. Chtěla jsem Angličanku. Ozvala se Ruska a píšou si anglicky. Vyměňují si krátké dopisy s milými dárečky. Baví to mě i Anetku. Dneska poprvé dopis sama přečetla a zkusila přeložit. Zatím jsem ji vždy pomáhala. Takže pomalu a jistě to nese své ovoce. Doufám, že jim to vydrží co nejdéle. Čím budou umět líp anglicky, tím je to bude více motivovat. Záměr byl splněn. Arina dnes popsala význam známek ve škole a pět věcí, které má nejraději. I já se dozvím zajímavé postřehy z Ruska.
Foto: Nakladatelství Plus
