Kazatel Kalašnikov

Kazatel Kalašnikov je skutečný příběh Sama Childerse, drogového dealera, který se rozhodl od základu změnit svůj život a našel poslání jako zachránce tisíců unesených a osiřelých dětí ve válkou zmítaném Súdánu. Roli Childerse, zakladatele humanitární organizace Angels of East Africa, skvěle ztvárnil Gerard Butler. Kazatel Kalašnikov je dojemný příběh o nesvobodě a vykoupení od režiséra Marca Forstera (Ples příšer, Hledání Země – Nezemě).


Když se bývalý motorkář a člen gangu Sam Childers rozhodne pro životní změnu a odjede do východní Afriky pomáhat na místech zničených občanskou válkou, je otřesen nepopsatelnými hrůzami, které zde místní obyvatelé a obzvlášť děti prožívají. Ignoruje varování svých zkušenějších kolegů a začne na vlastní pěst stavět sirotčinec v místě, jež ho nejvíce potřebuje – v samém středu teritoria ovládaného krutou Armádou Božího odporu, která verbuje do svých řad malé chlapce. Sam si však brzy uvědomí, že aby zachránil co nejvíce dětí, sirotčinec nestačí. Začne organizovat ozbrojené mise hluboko do území nepřítele, kde zachraňuje unesené děti a pomáhá jim začít znovu svůj život. Kazatel Kalašnikov je šokujícím příběhem muže, který zachránil přes tisíc osiřelých dětí před hladomorem, chorobami a otroctvím.


Ve filmu si dále zahráli Michelle Monaghan (Na doraz), Kathy Maker (Návrat do Cold Mountain), Madeline Carroll (Pan Popper a jeho tučňáci), Michael Shannon (Nouzový východ) a Souleyman Sy Savane. Autorem scénáře je Jason Keller, producenty jsou Marc Forster, Robbie Brenner (Dokonalý únik), Gary Safady, Craig Chapman (Highland Park) a Deborah Giarratana (2012). Kamera Roberto Schaefer (Hledání Země – Nezemě).

O produkci
Když Sam Childers poprvé navštívil Súdán v roce 1998, byl šokovaný všudypřítomným utrpením, a to především tím dětským. Nekonečná občanská válka trvající více než půl století rozvrátila a zničila život afrického národa a zruinovala celé generace Súdánců. Krajina, obzvlášť její jižní část (dnešní Jižní Súdán), byla uvržena do nepřetržitého chaosu způsobeného válkami, náboženskými nepokoji, nedostatkem přírodních zdrojů, geopolitickými a etnickými konflikty. „Když jsem poprvé přijel do Súdánu, viděl jsem tělo malého dítěte roztrhané nášlapnou minou,“ říká Childers. „A tenkrát jsem si umínil, že udělám cokoliv, abych těm dětem pomohl. Netušil jsem, že mi to změní život. Neuvědomil jsem si, že budu muset opustit vše, co jsem do té doby měl. Ale stalo se tak.“ Sam prošel už jednou velkou změnou před šesti lety, kdy skončil s násilím, zločinem, drogami a alkoholem a svůj život zasvětil víře a svým nejbližším. Odjel do Ugandy, aby pomohl při obnově válkou zničené vesnice. Když viděl, jak moc potřebují tamní obyvatelé pomoc a to hlavně v sousedním Súdánu, původně jednorázový projekt se stal jeho životní misí.

První sirotčinec postavil ze sítě proti komárům, která visela ze stromu. Z toho je teď největší sirotčinec v Súdánu a každý den poskytuje stravu až 1200 zraněným, opuštěným nebo traumatizovaným dětem. „Před třiceti lety jsem neuměl číst ani psát,“ říká Childers, který je dnes zralý čtyřicátník. „Pokud jsem to zvládnul já, zvládne to každý.“ Jak Sam později zjistil, hlad a odsun obyvatel nepředstavovali nejzávažnější problém. Tím byla Armáda Božího odporu (Lord´s Resistance Army, dále jen LRA), neslavně známá povstalecká skupina vedená Josephem Konym, která unášela malé děti a nutila je páchat nepředstavitelné zvěrstva. Kony se brzy stal Childersovým terčem pomsty. „V roce 1992 jsem našel víru v Boha a v roce 1998 jsem v Súdánu našel Ďábla,“ dodává Childers na účet Konyho. Childers – muž, který nikdy neutíká z boje, se postavil do čela ozbrojených záchranných misí, jejichž cílem bylo pomoct dětem poznamenaným válečnými konflikty. Děti poté přivedli do sirotčince pojmenovaného Angels of East Africa (Andělé východní Afriky), kde jim poskytli domov, vzdělání a návrat do běžného života. To, co mnozí považují za nanejvýš nekonvenční metodu záchrany životů, nevidí Childers jako prohřešek. „Mnoho lidí se mně ptá, zda je správné, aby věřící člověk nosil zbraň. Ve Starém zákoně se píše, že mnozí věřící byli bojovníci a vojáci. Neříkám, že vše, co dělám je správné. Kdyby Vám ale unesli dítě a já Vám řekl, že ho zachráním, co byste na to pověděli?“

Když se příběh Sama Childerse objevil v televizi, upoutal pozornost dvou cílevědomých žen, které byly později prvními producentkami tohoto filmu. Deborah Giarratana, odbornice na vizuální efekty vzpomíná, s jakým úžasem sledovala Childerse, když mluvil o své práci. „Viděla jsem muže, vedle kterého ležela brokovnice a v ruce držel bibli,“ říká Giarratana. „Dělali jsme s ním rozhovor v jeho sirotčinci. Vysvětloval proč je v Súdánu. Byl nesmírně rozčarovaný z toho, že nikdo nebojoval za nevinné děti uvězněné v začarovaném kruhu zkorumpované politiky. Cítil, že někdo musel přijít a začít jednat.“ Giarratana, jejíž otec byl kazatelem, byla hluboce dojatá příběhem Childerse a jeho vírou – podstatou jeho proměny. „Úplně mě to vzalo,“ říká. „Ten muž mne uchvátil. Měla jsem potřebu mu pomoct a zároveň jsem věděla, že je to námět na skvělý film.“ Vyhledala ho tedy v Pennsylvánii a dala mu návrh. „Chtěla jsem, aby vznikl film, který by seznámil svět s jeho misí v Africe. Přislíbila jsem, že seženu potřebné finance, aby mohl ve své práci pokračovat,“ vzpomíná. „Byl tenkrát poměrně neznámý a tak jsem mu navrhla, aby nejprve napsal knihu.“
Při vzniku knihy Another Man´s War: The True Story of One Man´s Battle to Save the Children of Sudan, která vyšla v roce 2009, s Childersem úzce spolupracovala. Jejím hlavním cílem však bylo dostat Samův příběh na filmové plátno. Shodou okolností viděla v televizi vzpomínaný rozhovor i producentka Robbie Brenner. „Byl to rozhovor s bývalým členem motorkářského gangu, z něhož se stal kazatel a zachraňoval děti v Africe,“ říká Brenner. „Řekla jsem si, že z toho musí vzniknout film! Zdálo se, že se Svět otočil k Africe zády a zčista jasna se objevil muž, který smysluplně pomáhal. Byl to skvělý, charismatický, okouzlující super chlap a já byla posedlá myšlenkou, že ho musím najít.“ Robbie Brenner zkontaktovala Giarrantu, která se mezitím stala Childersovou manažerkou. „Deborah mi vysvětlila, že mu asistovala při psaní knihy a snažila se dát do kupy film,“ říká Brenner. „Představila mě Samovi. Lidi jako je on nepotkáváte každý den. Je to statný a nepředvídatelný muž. Dokáže být nebezpečný, ale je i velmi citlivý. V jedné chvíli nám vyprávěl příběhy se zuřivostí v očích a jen za chvilku mu tekly slzy. Řekla jsem mu, že bych ráda ukázala lidem, kdo je a čemu se věnuje. Souhlasil, ale nemyslím si, že mi skutečně věřil.“ Brenner chtěla od začátku do projektu vtáhnout scénáristu Jasona Kellera. „Robbie mě ve zkratce seznámila se životem tohoto muže,“ říká Keller. „Byl jsem fascinovaný, ale na začátku jsem tomu moc nevěřil. Jeho příběh byl neuvěřitelný – jeho osoba jako taková, stavba sirotčince, záchrana všech těch dětí.“ Robbie dohodla neformální schůzku Kellera s Childersem. „Ze Sama vypadlo: „Kdo sakra jste,“ vzpomíná. „Proč byste měl psát můj příběh? Viděl jsem nějaké filmy, které jste napsal,“ testoval Jasona a Jason ve zkoušce obstál. On sám je silná osobnost s trochu temnou stránkou. Porozuměli si.“ Keller byl z Childersového vyprávění uchvácený. „Jak mi o sobě povídal, věděl jsem, že ten scénář musím napsat,“ poznamenává Keller. „Sam Childers je třída sama o sobě. Je to člověk, s nímž není radno si zahrávat, a abych ho co nejlépe vystihl, potřeboval jsem ho mít nablízku.“ Keller se na psaní scénáře dokonale připravil. Seznámil se s historií a politikou regionu a také strávil několik týdnů v Childersově rodině v Central City v Pennsylvánii. „Seznámil jsem se s jeho manželkou Lynn a dcerou Paige, které v příběhu sehrávají významnou roli,“ říká scénárista. „Spal jsem v jejich domě a společně jsme snídali. Když jsem se vrátil do Los Angeles, volali jsme si a on mi vyprávěl o svých dobrodružstvích. Sam je velice náruživý, temperamentní muž, schopný skutečně hrdinských činů. Musel jsem porozumět jeho podstatě, abych dokázal sladit obě jeho stránky.“


Keller shromažďoval informace o Childersovi téměř rok a půl a až potom se pustil do psaní. Mezitím Brenner potřebovala sehnat finance na realizaci celého projektu. „Nechtěla jsem, aby film vznikl ve studiu,“ říká. „Hlavně protože se jedná o tak silné a naléhavé téma. Hledali jsme někoho, kdo by poskytnul peněžní prostředky na scénář a byl pro něj také tak zapálený.“ Oslovila proto Garyho Safadyho, dlouhodobého přítele obchodujícího s komerčními nemovitostmi. Safady byl vždy fanouškem filmu bez váhání souhlasil film finančně podpořit. „Když jsem poslouchal ten příběh, už po pár minutách jsem věděl, že do toho půjdu,“ vzpomíná Safady. „Byl to úžasný materiál – dojemný příběh o Samovi a jeho životě propletený dalšími zajímavými motivy. Musel být natočený kvůli pronásledovaným dětem v Súdánu, Kongu a Ugandě a stejně tak i kvůli Samovi, jeho útrapám a soužení. Na místě jsem přislíbil spolupráci a nelituji.“
Brenner oslovila ještě dalšího dobrého přítele, režiséra Marca Forstera. V průběhu dvaceti let, odkdy společně absolvovali newyorskou filmovou školu, Forster režíroval osm celovečerních filmů, přičemž každý z nich byl jedinečný a vysoce hodnocený kritikou. „ Nevolám Markovi každý den, že pro něho mám super námět,“ říká Brenner. „Věděla jsem, že filmu dodá všechno potřebné: eleganci, postavy, emoce, hloubku a uměleckou rovinu, což dokázal počínajíc Plesem příšer přes Hledání Země – Nezemě, Quantum of Solace až po Lovce draků. Pracovala jsem s mnoha režiséry a na rozdíl od nich je Mark nesmírně klidný. S každým členem týmu jedná uctivě a důstojně.“ Práce zavedla Forstera do mnohých koutů světa, což je určitě výhodou pro natáčení filmu odehrávajícího se na dvou kontinentech. Ale byla to právě práce s dětmi, kvůli které se pro něj rozhodla Deborah Giarrantana. „Umí si s dětmi vytvořit silné pouto,“ říká. „V tomto filmu jsou děti skutečnými hrdiny. Sam Childers vám poví, že on súdánské děti nezachránil; ony zachránili jeho. Jsou tak silné a laskavé. A mark Forster jim dokázal porozumět.“ Zpočátku si Forster myslel, že Childersův příběh je pro film až příliš neuvěřitelný. „Pomyslel jsem si, že jako postava je fascinující, ale je jeho příběh opravdu skutečný?“ říká. „Nevěřil jsem, že se to všechno mohlo stát až do chvíle, kdy jsem poznal Sama. Strávil jsem s ním v Pennsylvánii nějaký čas a se všemi se seznámil. Zarážející na něm je, že byl opravdu zkažený člověk,“ pokračuje. „ Část života byl bezcitný k sobě i ostatním. To jsou fakta. Zároveň však riskoval vlastní život, aby zachránil stovky a stovky dětí. Právě rozpor těchto dvou skutečností dělá jeho příběh tak podmanivým.“ Forsterovu představivost a intelekt nejvíc zaujal rozpor protikladů v Childersovi. „Samův příběh je plný kontrastů,“ říká. „Když ho začnete posuzovat, uvědomíte si, že existuje i další úhel pohledu. Co je správné? Zůstat s rodinou a milovat ji, když jste byl svědkem masového vraždění dětí na opačném konci světa? Dokážete s tím žít? Nebo opustíte rodinu a ze všech sil se pokusíte ty děti zachránit? Je Sam žoldák nebo dobrodinec? Věřím, že z násilí se rodí ještě větší násilí, ale na druhé straně je možná Samova cesta tou jedinou efektivní. Se Samem se dodnes scházíme a jsou dny, kdy je okouzlující, milý a skvělý a potom přijdou dny, kdy si myslí, že je přeci jen žoldák. Ale nejsem to já, kdo nasazuje vlastní život za záchranu dětí. Byl to on a já ho za to obdivuji.
Příběh určitě u diváků vyvolá řadu zásadních otázek, myslí si režisér. „Pokud se to podaří, může film ovlivnit spoustu lidí,“ říká Forster. „Nevím, zda něco změní, ale alespoň vyvolá diskuzi. Divácky úspěšné snímky zanechávají hluboký odkaz v naší kultuře. Tento film poukazuje na skutečnosti odehrávající se už léta, ale lidé o nich moc nevědí. Doufám, že jim film přinese nejen rozptýlení, ale i širší poznatky o tom, co se ve Světě děje.“

Dvě tváře Sama Childerse
Děj filmu Kazatel Kalašnikov se přesouvá z malého městečka v Pensylvánii do rozpálených súdánských pohoří. Je to příběh Sama Childerse a jeho životní cesty. Tvůrci měli občas pocit, že natáčí dva odlišné filmy: jeden v Detroitu, který měl představovat Childersovo rodiště Central City v Pensylvánii; druhý v Jižní Africe, která představovala Súdán. „Sam vede dva životy,“ říká Forster. „Jeden s rodinou v Pensylvánii a druhý v sirotčinci v Africe. Na začátku filmu opustí rodinu a najde si novou v Súdánu. Objeví tam smysl života, který mu chyběl v USA. Myslím, že tyto dva světy jsou obrazem jeho vnitřních protikladů a právě tento kontrast je velmi zajímavý.“ Zachovat autentičnost obou světů byla nejtěžší fáze scénáře, říká Jason Keller. „Mým záměrem bylo propojit je. I když se Sam Childers nachází v Pensylvánii, chci, aby tam Afrika byla taky. A když je v Africe, chci, aby cítil přítomnost rodiny. Tyto dva světy se soustavně prolínají. Bylo náročné vystihnout jejich vzájemný rozpor a soulad jako neodmyslitelnou součást Samova života.“ Výkonná producentka Louise Rosner cestovala společně s Kellerem a Forsterem do Súdánu a Ugandy v lednu 2010 prozkoumat před natáčením terén. „Cesta do Súdánu byla obzvlášť nebezpečná,“ vzpomíná Rosner. „Naše vláda dokonce doporučuje se této krajině úplně vyhýbat. Museli jsme si zabezpečit velice drahé pojištění proti únosu a „rozsekání na kusy“ a podstoupit další nepředstavitelné komplikace. Pro Marka byla návštěva Súdánu mimořádně důležitá. Nedokáže zfilmovat příběh, aniž by na vlastní oči neviděl autentická místa a lidi.“ Po krátké návštěvě Childersova obydlí v Kampale v Ugandě pokračovali tvůrci autem na sever Súdánu. Po více než jedenácti hodinách nebezpečné a úmorné cesty při padesáti stupních Celsia dorazili do sirotčince. Byli tam děti s ranami po kulkách a amputovanými končetinami,“ říká Rosner. „Viděli jsme asi osmileté děvčátko, které přišlo o obě nohy. Rodiče ji opustili. Měli jsme před očima nepředstavitelné utrpení a bolest, ale zároveň tváře plné radosti. Tenkrát jsem si uvědomil, jak velice Sam těmto lidem pomohl.“ I pro Kellera měla cesta neocenitelný význam. „Bylo dojemné vidět procházet lidi branami sirotčince. Rok a půl jsem se snažil představit si to,“ dodává. „Střetnutí se skutečným Dengem a dětmi, o kterých jsem psal, byl silný citový zážitek a taktéž to bylo velice důležité pro film.“ Tvůrci doprovázení Childersem se seznámili s realitou kazatelova světa v Africe. Ubytovaní v malém tukule – tradiční kruhové chatrči z hlíny se střechou ve tvaru jehlanu – si Forster, Rosner a Keller vyzkoušeli život, jaký si zvolil Sam. „Návštěva Súdánu představovala nejpodstatnější část naší cesty,“ říká Forster. „Sam mi ukázal místa, kde ho přepadli. Byli tam varování před nášlapnými minami. LRA přepadli a vypálili nespočetné množství vesnic. Childerse unesli a stovky civilistů zmrzačili, znásilnili a zabili. Kamkoliv se vydal, vždy byl ozbrojený a doprovázený vojáky. Bylo zřejmé, že nepřátelé mají před ním respekt a bojí se ho.“ Forsterovo odhodlání prožít skutečnost na vlastní kůži udělalo na Childerse velký dojem. „Marc předčil všechna má očekávání,“ říká Childers. „Nebylo to jen o povídání si. V sirotčinci zůstal celý týden a jistý čas strávil přímo v buši. Přišel, aby to osobně zažil.“ Natáčet v Súdánu nebylo možné, ale tvůrci byli pevně rozhodnuti, že snímek vznikne v Africe. „Je to především příběh Afriky,“ říká Rosner. „Jižní Afrika poskytuje velice dobré podmínky na natáčení. Mají vše, co potřebujete: štáby, herce i filmové vybavení. Cestovali jsme krajinou křížem krážem a hledali místo, které by se podobalo Súdánu. Je tam mnoho křovisek, such a horko. Něco podobného jsme objevili severně od Johannesburgu. „Volba padla na ranč Bassora. Nachází se v blízkosti přehrady Haartbeespoort a je obklopený překrásným pohořím Magaliesberg. Ranč stojí nedaleko od místa s názvem „Kolébka lidstva“ – zařazeného do světového dědictví UNESCO – jen čtyřicet kilometrů od Johannesburgu. Právě odsud pochází jedny z nejstarších dosud objevených fosílií hominidů, jejichž stáří se odhaduje až na 3,5 miliónů let. Filmová společnost postavila na ranči Bassora dva sirotčince, celou vesnici, misii a kostel. První záběry však vznikly v Detroitu – byly to chvíle Childersova duchovního probuzení, mapující jeho život od bouřlivé minulosti až po období vykoupení. Divák se seznámí s jeho rodinou a přítelem Donniem. „Detroit jsme vybrali z mnoha důvodů,“ říká Rosner. „Chtěli jsme navodit pocit klaustrofobie, který by byl v protikladu s rozsáhlými pláněmi Afriky. V Detroitu jsme našli přesně to, co jsme hledali.“ Forsterovo zapálení pro detail pokračovalo v Africe, kde rozsah příběhu – s bojovými scénami, rozlehlými utečeneckými tábory a méně rozvinutým venkovem – potřeboval úplně jiný přístup. „Natáčení v Detroitu bylo velice osobní a zaměřené na postavy,“ říká Brenner. „Když jsme přijeli do Afriky, stalo se z toho výpravné dílo. Postavili jsme dva sirotčince, z toho jeden byl spálený do základů. I celá vesnice, kterou jsme postavili, shořela v plamenech. Měli jsme množství dodatečného vybavení, stejně tak jako lidé, co nám pomáhali a kteří hovořili přes sedm set súdanských dialektů.“ Forsterovo odhodlání povědět Samův příběh co nejpravdivěji ovlivnilo celý produkční tým. „Předtím než začnu filmy natáčet, shromáždím sérii obrázků a ukážu je všem týmům, aby si vytvořili představu o barevnosti, vzhledu a formě filmu,“ vysvětluje. „Mým záměrem bylo obnovit Samův svět a všichni jsme se shodli na tom, že by neměl působit povrchně.“ Messina proto vytvořil věrohodné prostředí, které mohl s omezenými prostředky Sam Childers skutečně vybudovat. „Sam pracoval v Pensylvánii jako stavitel, takže měl s výstavbou zkušenosti,“ říká Messina. „Celý sirotčinec je postavený na základě zkušeností, které se nám podařilo získat a snažili jsme se o co největší autentičnost.“ Místní architektura odhalila i mnohé překvapení. „Věděl jsem, že tukuly jsou postavené z hlíny a vysušené trávy, ale netušil jsem, že tajnou přísadou je kravský trus!“ dodává. „Neobyčejný stavební materiál. Je pravda, že obydlí mají potom přirozeně pěkný lesklý povrch a popraskanou strukturu. Abychom ve vesnicích oživili všudypřítomnou hnědou barvu, porozhazovali jsme kolem recyklované plechovky, což působí dost autenticky:ů Pro podmanivější obrazový dojem Forster navrhl využít co nejvíc denního světla. „Jsem velkým zastáncem přirozeného světla,“ říká. „Řekl jsem Robertovi, aby minimalizoval umělé osvětlení. Dokonce i během nočního natáčení jsme několikrát nepřisvětlovali. Světlo v Africe je překrásné a chtěl jsem ho využít. Myslím, že to filmu prospělo.“
Kazatel Kalašnikov je podobně akční jako každodenní realita Sama Childerse v Africe: ozbrojené přepady, přestřelky, vypalování vesnic a sirotčinců. Forster trval na tom, aby akční scény působili stejně věrohodně jako zbytek filmu. „Marc je perfekcionista,“ říká Rosner. „Chtěl, aby boje působily skutečně. Nechtěl nic zveličovat. Dokonce požádal tým speciálních efektů, aby zmírnil intenzitu některých výbuchů.“ Gerard Butler trval na tom, že na kaskadérské výkony nebude potřebovat dabléra. „Umí zacházet se zbraní a zvládá nebezpečnou jízdu, takže nám to ulehčilo situaci,“ říká Horton. Herec poznamenává, že ho na natáčení filmů baví nejvíc právě akční scény. „Akčnost přirozeně vyplyne z příběhu a hlavní postavy. Naším záměrem nebylo přerušit silné vyprávění velkou akční scénou, ale přirozeně ji zasadit do děje. Při natáčení té první mě zarazilo, jak to bylo skutečné. Měl jsem pocit, že se doopravdy nacházíme v ozbrojeném konfliktu, přičemž bojovat mělo smysl,“ Kostýmový návrhář Frank Fleming už spolupracoval s Forsterem na čtyřech celovečerních snímcích a za tu dobu velice dobře pochopil jeho přístup k tvorbě filmu. „S Markem jsme se dohodli, že zachováme pravdivost Samova prostředí,“ říká. „V Africe stačí lidem na přežití velice málo a to se odráží ve fyzickém vzhledu. Každý region je specifický; v jižním Súdánu nosí venkovské ženy na hlavě šátek poskládaný ve tvaru trojúhelníku. Ženy v sirotčinci jsou oděné prakticky a používají věci typické pro toto prostředí.“ Fleming také zjišťoval vzhled uniforem rebelů z LRA a dospěl k výsledku, že žádná „správná“ uniforma neexistuje. „Je to směs britských, ugandských a belgických vojenských uniforem,“ říká. „Jsou to krajiny, které postupně zasahovali v této části Afriky. Vojáci si vyrábějí uniformy z toho, co je právě k dispozici a i my jsme se snažili zhotovit uniformy LRA podobným způsobem.“ Dalším znakem mnohých bojovníků LRA jsou vlasy zapletené do francouzských copů (cornrows). „Zeptali jsme se Sama, jak ví, proti komu bojuje,“ pokračuje Fleming. „Pokud mají vojáci cornrows neptáte se na otázky, jen střílíte,“ zněla jeho odpověď.
Jak se sám Childers během natáčení přesvědčil, není lehké ze 48 let života člověka vytvořit pravdivý a podmanivý dvouhodinový film. „Marc Forster patří k nejlepším světovým režisérům a jsem si jistý, že se tento projekt dostal do správných rukou,“ říká. „Celý scénář vznikl podle skutečných událostí a jsem nadšený a šťastný, že se film brzy dostane na filmová plátna.“ Sam Childers chce, aby lidé poznali jeho příběh, ale ne kvůli vlastní slávě. Vidí v tom způsob, jak získat ještě větší pomoc pro súdánské děti. „Lidé by si měli uvědomit, že v jižním Súdánu jsou stále děti, které potřebují pomoc,“ říká Childers. „Právě v této chvíli tam umírají lidé. Prosím nechoďte do kina, jen abyste viděli film – začnete konat. Vždy jsem byl mužem činu. Jak vidím, že se něco zlého děje bez zaváhání zakročím. Všichni, kdo ten film uvidíte, pamatujte si, že pokud chcete zachránit život, musíte jednat hned.“

Kazatel Kalašnikov
Původní název: Machine Gun Preacher
Země původu: USA
Žánr: Akční, krimi
Režie: Marc Forester
Hrají: Gerard Butler, Michelle Monaghan, Michael Shannon
Scénář: Jason Keller
Kamera: Roberto Schaefer
Střih: Matt Chesse
Hudba: Asche&Spencer, Thad Spencer
Producent: Robbie Brenner, Marc Foster, Craig Chapman, Deborah Giarratana, Gary Safady
Světová premiéra: 11. 9. 2011
Domácí premiéra: 12. 1. 2012
Délka: 129 minut
Oficiální stránky: http://www.machinegunpreacher.org/movie/

Foto: www.hce.cz


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353