Skladby z předcházejících tří alb Anety Langerové získaly v živém provedení, akustickém obsazení a za přispění smyčcového tria intimnější a zároveň naléhavější rozměr. „Od roku 2004, kdy jsem začínala, uběhlo již osm let. Pár míst je pro mě takovou vzpomínkou, ohlédnutím za vším, co jsem v poměrně krátké době zažila. Výběr mých oblíbených písní ze všech tří desek v nové akustické úpravě se smyčcovým triem je pro mě shrnutím tohoto období. Pár míst je můj vysněný projekt, na pódiu jsem se během koncertů ještě nikdy necítila tak svobodně jako teď. Stále se poznávám a hledám a dá se říct, že tady jsem se zatím našla asi nejvíc,“ říká k vydání záznamu koncertu Pár míst Aneta Langerová.

Spolu s Anetou (zpěv, kytara, kalimba) vystoupili v prosinci v pražském Biu Oko Jakub Zitko (klavír, kytara, zpěv), Veronika Vališová (housle, zpěv), Vladan Malinjak (viola, zpěv) a Dorota Barová (violoncello, zpěv). Díky záznamu na DVD si divák kromě nových překvapivých aranží může užít i promyšlené pódiové projekce stejně jako jedinečnou atmosféru, kterou spoluvytvářelo nadšené publikum. Na DVD a CD najdete třeba písně Voda živá, Vzpomínka, Hříšná těla, křídla motýlí, ale také V bezvětří, Malá mořská víla, Dokola, Podzim, Možná, Jedináček, Vysoké napětí, Stačilo říct a další.
Supraphon vydá set DVD+CD v pátek 25. května 2012. V online obchodě SupraphonLine.cz již probíhá možnost předobjednávky digitální verze alba s celkem sedmnácti písněmi, tedy o tři skladby více než bude obsahovat CD.

Track list
DVD: Dokola | Podzim | Jsem | Pokušení | Jiný sen | Možná | Hříšná těla, křídla motýlí | Němá | Malá mořská víla| Poplach | Vzpomínka | Jedináček | V bezvětří | Den | Vysoké napětí | Voda živá | Stačilo říct
CD: Dokola | Pokušení | Jiný sen | Možná | Hříšná těla, křídla motýlí | Malá mořská víla | Poplach| Vzpomínka | Jedináček | V bezvětří | Den | Vysoké napětí | Voda živá | Stačilo říct

Aktuální termíny koncertů turné Pár míst…
19. 6. – Kunětická hora, Letní scéna VČD na vyhlídce hradu
10. 8. – Praha, Letní scéna Vyšehrad
11. 8. – Popovice u Uherského Hradiště, Amfík Bukovina
12. 8. – Zámek Valtice
18. 8. – Královské Poříčí, Statek Bernard
21. 9. – Jablonné v Podještědí, zámek Lemberk
26. 9. – Tábor, Divadlo Oskara Nedbala

Více na: www.langerovaaneta.cz

Foto: Supraphon / Petr Lukšíček

K osmnáctinám, které oslaví v červenci, nafotila snímky, které odhalují její ženský půvab. Monika se přitom až dosud těšila pověsti nevinné dívenky. Svůj přerod v ženu se však pohledná zpěvačka rozhodla oslavit stylově. Na fotografiích k novému projektu sběratelských prstýnků Briliantina odhodila nejen zábrany, ale i luxusní šaty, do nichž na veřejnosti obvykle halí své křivky. Sexy brunetku na nich zdobí jediné, vlastnoručně navržený šperk. „Přiznávám, že jsou to nejodvážnější fotky, které jsem nafotila. Souhlasila jsem s nimi, protože mě celý koncept doslova nadchnul. Navrhnout si vlastní prstýnek je přece tak originální! A jak jinak ho nechat vyniknout než na nahém těle,“ svěřila se Monika, která na svůj prsteníček navlékla stříbrný prsten ve tvaru růže s okvětními lístky v barvě kobaltové modři osázenými drobnými kamínky.

„Navrhování jsem úplně propadla. Nebylo nic zábavnějšího než si nakreslit prstýnek, který bych chtěla nosit na ruce. Zato vybrat z desítek návrhů jediný mi trvalo hodiny. Nakonec jsem zvolila Tajemnou růži, protože je trochu tajemný. Jeho pravou krásu objevíte, až když se na něj pořádně a dlouze zadíváte. A když objevíte jeho tajemství, už ho nikdy nebudete chtít sundat. Stejně jako já,“ dodává zpěvačka, která září také v televizní reklamě Briliantiny a kolekci sběratelských prstýnků 23. května v pražském Bontonland Megastoru slavnostně pokřtí.

Tím ale velkolepá oslava její plnoletosti nekončí. Naopak, nafocení odvážných fotografií je teprve začátek. Kromě nich si Monika udělá radost 24. června narozeninovým koncertem v Jazz Docku a začátkem července odletí do New Yorku. „Podívat se do New Yorku bylo vždy mým snem. Chci spojit příjemné s užitečným. Poznat skvělé město, zároveň zdokonalit svoji angličtinu, zapracovat na zpěvu, a pokud se vše vydaří, natočím tam nový videoklip k připravovanému duetu. A samozřejmě podniknu nějaké výlety do jazz clubů a shopping center. Takhle jsem si oslavu svých osmnáctých narozenin vždy představovala,“ těší se Monika.

Foto: archiv značky Briliantina

Herečka se synovci s prodejem snaží pomoci tím, že dala na své webové stránky na synovce kontakt. A zatímco se veřejností propírá, jaká částka jí asi zůstane, na internetu se objevila nová informace. Prý o hájovnu i pozemky s lesem projevily vážný zájem Lesy ČR. Generální ředitel podniku Svatopluk Sýkora, ale tuto zprávu popírá: „Nic takového mi není známo a náš podnik ani žádné podobné výkupy neprovádí. Lesy ČR se snaží spíš vydělávat, než utrácet. Za první tři měsíce tohoto roku jsme tak dosáhli hospodářského výsledku ve výši 2,083 miliardy korun. Ten je z dvaadevadesáti procent tvořen naší hlavní činností. Ostatní složky mají podíl naprosto zanedbatelný: prodej majetku dvě procenta, finanční hospodářský výsledek šest procent,“ vypočítává Sýkora. Rekordních hospodářských výsledků Lesy ČR dosahují třetím rokem, což za celou dosavadní dvacetiletou historii podnik nikdy nedosahoval. S takovými výsledky by si koupi hájenky s lesem dovolit mohli, ale zřejmě se vedení Lesů ČR řídí heslem: „Kdo šetří, má za tři!“

Foto: Kloboukfilm.cz

„3»N«: Nápad – Náhoda – Nálada, to vše obsahuje fotografování, to vše zachycují fotografie. Těmto třem »N« jsem den co den v každém ročním období chodil naproti. A ony chodily naproti mně. Fotografování a fotografie pro mě vždy byly, jsou a budou vášní. A vášeň, jak známo, se projevuje tím, že když usínáte, těšíte se, až se probudíte, abyste ji mohli uskutečňovat. Které z tří »N« v mých obrázcích převažuje, musí posoudit ti, co se na ně dívají, protože záleží i na tom, co kdo chce vidět! Nechť i v těchto pohledech platí, čistému vše čisté!“ říká fotograf.
Velmi zajímavý je cyklus fotografik ženských klínů Vábivé záhyby – někteří možná znají i sbírku básní renovovaných českých poetů, který tyto fotografiky zdobí. Další část tvoří Celebrity v rámech a samozřejmě reportážní fotografie. Josefa Loudu totiž nikdo nepotká jinak, než s fotoaparátem v ruce a úsměvem na tváři. Jeho fotografie mají duši, kouzlo nečekaného a lehký nádech humoru. Výstava Josef Louda – 3N, která potrvá do 9. června opravdu stojí za to.

O autorovi
Josef Louda se narodil 9. 4. 2047 v Klatovech. Po absolvování Základní devítileté školy v Přešticích se učil zedníkem v Plzni. V letech 1963–1967 navštěvoval Střední průmyslovou školu stavební, měl se stát vodohospodářem. Po vojně pracoval jako kanalizační mistr a od roku 1971 (po prověrkách) skončil na dvaadvacet let ve Sběrných surovinách – nejdříve jako vedoucí podnikové údržby a poslední dva roky jako výrobně-technický náměstek ředitele. Při zaměstnání vystudoval dálkově na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy psychologii, sociologii a pedagogiku. Od roku 1993 pracoval v televizi Nova – inicioval vznik Nadace Nova, organizoval největší charitativní koncerty pro mentálně postižené, a tím založil jejich tradici v rámci TV Nova. Od roku 2000 je nezávislý fotograf a publicista.
Krédo Josefa Loudy je: neubližovat – pomáhat!

Foto: archiv Josefa Loudy

Bendovy skladby jste v Drážďanech objevil sám?
Ano, našel jsem je v tamních archivech, Benda v Drážďanech jeden čas studoval. Důvody, proč opustil – a nejen on, ale celá rodina Bendů – rodné Benátky nad Jizerou, byly dva. Za prvé chtěl svobodně vyznávat svoji víru, což v Čechách v té době tak zcela nešlo, a za druhé se chtěl dotýkat nejlepší hudby tehdejšího světa. A ta byla v Německu. Pro mne je velmi symbolické, že mohu prostřednictvím hudby opět přivést Františka Bendu zpátky do Čech.

Říká se o něm, že byl nejvýznamnějším českým houslistou 18. století. Jaké bylo vaše setkání s ním jako se skladatelem?
Objevil jsem o Bendovi spoustu věcí, o kterých jsem dosud neměl tušení. Třeba to, že jeho velkým vzorem byl Antonio Vivaldi. Tato velmi kreativně pojatá inspirace je u něj cítit, a dodává Bendově hudbě zvláštní kouzlo. Houslové party, které napsal, jsou zároveň technicky velmi náročné, fascinuje mne, že člověk v první polovině 18. století mohl tohle zahrát. Ale on to určitě zahrál – a pro mne je to výzva.

Hrály se vůbec Bendovy houslové skladby později, v dalších obdobích?
Nemám přesné informace, něco se jistě hrálo, ale tyto čtyři koncerty na novém CD jsou však přesto svého druhu premiérou. A pro mne osobně v každém případě velkým zážitkem.

I vy, stejně jako František Benda, jste na léta zakotvil v Drážďanech…
Byla to pro mne velmi dobrá a krásná zkušenost; mnoho Pražanů si neuvědomuje, že Drážďany jsou jen 130 kilometrů od Prahy; a přesto – a to si uvědomujeme jen napůl – se ocitneme překročením hranice do jisté míry v jiném světě. Germánská mentalita, germánské vnímání byly pro mne velkou školou. Ale já teď po šestnácti letech Drážďany opouštím.

Co za sebou jako pedagog zanecháváte?
Myslím, že především celou řadu studentů, s kterými mám několik zásadních zážitků. Hlavně ten, že všichni chtěli u mně zůstat co nejdéle, což je pro mne nesmírně příjemné a zavazující. A přitom nejprve přicházeli se strachem. Po velmi krátké době už ale probíhají naše hodiny tak, že se smějeme a je nám spolu dobře. Někdy křičíme, někdy se pereme, ale v zásadě vždycky dospějeme k radostnému závěru. A myslím si, že v tom je smysl hudby. Nicméně, teď se velmi těším do Clevelandu, těším se tam i na novou třídu. A na to, že zbytek mé drážďanské třídy se bude stěhovat se mnou.

Vaši studenti jsou na tom ekonomicky tak dobře?
Ne všichni studenti nebo jejich rodiče to musí platit ze své kapsy, jelikož dnes existuje celý systém sponzoringů a stipendií.

Nebudete to mít do Evropy trochu daleko – třeba na koncerty?
Mám v plánu každý měsíc letět do Evropy. Myslím, že moje koncerty budou paradoxně ještě častější, protože semestr v Americe je kratší než v Evropě, a budu tak mít víc času.

Máte prý i literární ambice.
Kdysi mi málem vyšla knížka básní, nakonec z toho sešlo, teď doufám, že během letů mezi Amerikou a Evropou budu mít na psaní čas. Mám v hlavě kromě básní i jiné projekty…

Foto: Supraphon

Jiří, čím nás překvapí zámek Hrubý Rohozec v letošním roce? Co nového jste pro návštěvníky přichystali?
Jako každý rok, i na letošek jsme si přichystali několik žhavých novinek. Nově se například otevřela přízemní lokajna, denní místnost sloužících s malou kuchyňkou a skladištěm kufrů, ve druhém patře zase exoticky vyhlížející pokoj velvyslance Kuna Des Fours, který za léta působení v Asii nashromáždil velmi slušnou sbírku orientálních exponátů. Mnoho kusů mobiliáře prošlo restaurováním, všechny zámecké okruhy byly doplněny a obohaceny o spousty nových předmětů, prostě je tu zase i pro stálého návštěvníka na co koukat.

V interiérech mají návštěvníci pocit, že z pokojů, jídelen, ložnic právě kdosi odešel a hodlá se vrátit. Zařizujete pokoje podle své nálady nebo rekonstruujete interiéry podle dobových fotografií?
Předposlední majitel – hrabě Mikuláš Vladimír nechal ve třicátých letech udělat fotografie všech místností pro potřeby pojišťovny. Ty jsou v současné době důležitým artefaktem, se kterým při instalaci místností pracujeme. Pokud existují konkrétní předměty, obrazy, nábytek a známe jejich umístění, vrací se na své původní místo, ale zbývá i dost prostoru pro imaginaci. Snažíme se, aby si zde návštěvník dovedl opravdu představit, že zámek byl jen o trochu větším bytem, že nesloužil jen jako rodinné muzeum, ale že se v něm opravdu bydlelo.

V jedné jídelně jsem při své návštěvě zaznamenala, že na prostřeném stole je i bábovka, nemají návštěvníci chuť se do ní zakousnout? Jak průvodci hlídají tyto voňavé a evidentně lákavé exponáty? Nebo jde o zdařilé atrapy?
Kdepak. Bábovka je zaručeně čerstvá! Někdy sice i několik měsíců, ale dokud na trase tyhle doplňky vydrží a stále dobře vypadají, nemusíme je měnit každý týden. Jsou to exponáty s láskou pečené, ať už jde o bábovku v salonu, nebo buchty v kuchyni. Ostatně, tiché návštěvnické „Mňam!“ je pro nás největší pochvalou.

Také jste otevřeli nejmenší kuchyňku, kterou jsem – pokud jsem někde nějakou viděla – zaznamenala na českých zámcích. Je tak maličká, že pořádná kuchařka by se v ní stěží otočila. Opravdu byla původně tak maličká?
Kdepak, tahle by opravdu mohla sloužit leda trpasličí rodině a to ještě velmi nerozvětvené. Byla původně součástí velkého prostoru, takhle ji zmenšila až novodobá příčka. Nutno dodat, že na zámku byly ještě další dvě kuchyně. Z jedné nezbylo vůbec nic, v ní se pro návštěvníky letos otevřela zámecká kavárna, druhou rekonstruujeme a snad vám ji v příští sezoně připravíme k nahlédnutí!

V tisku se nedávno objevily zprávy o tajemných nápisech ve sklepení – i sem zavedete návštěvníky?
Zrovna k nápisům je cesta zapeklitě komplikovaná! Přes sto šedesát podpisů a nápisů je totiž v zámecké hladomorně, která neměla samostatný vchod, vězně do ní spouštěli, proto je dodnes přístupná jen obtížně, po spuštěném žebříku. I proto, jak se zdá, si právě hladomorna uchová svoje tajemství jen pro badatele…

Budou i letos oživlé prohlídky? Co se za tímto názvem skrývá?
První víkend v srpnu bude i letos zasvěcen návratu do dob dávno minulých, kdy se na několik dní na svoje panství vrátí původní majitelé. Návštěvníci se tak třeba osobně seznámí s panem Mikulášem a dozví se, jak se jeho zub dostal do kaple, poznají nejošklivější hraběnku, dozví se, čím se bavili malí zámečtí páni, či jak se modernizovalo technické zázemí, a třeba proč byl ze zámku vyhozen mladý vychovatel. Oživlé prohlídky zkrátka oživují dávno zesnulé – ne jako v nějakém hororu, ale jako osoby z masa a kostí, které měly naprosto stejné problémy jako dnešní »živoucí«.

Kdo píše scénáře k těmto prohlídkám – kastelán a spisovatel Jiří Holub nebo realizační tým?
Kastelán má tu smůlu, že je zároveň spisovatelem, tímžto pádem mu nezbývá, než si scénáře k prohlídkám napsat sám. V současné době se potýká s novým scénářem na zářijovou Hradozámeckou noc, která po dva roky mapovala skutečnou i přibarvenou historii zámku v letech rudých šátků, karafiátů a soudružského nadšení. Letos by rád zabrousil do tajemna a nadpřirozena, které ke každému starému objektu určitě patří, ale nechte se překvapit – myslím, že bude překvapený i sám kastelán!

Loňské léto bylo také ve znamení loutkohereckých představení pro děti, které se konaly o nedělích na zámeckém nádvoří. Budete v těchto vystoupeních pokračovat?
Dětské loutkové léto je už akcí tradiční. I letos se na zámku představí každou prázdninovou neděli nějaký loutkářský soubor s pohádkou pro nejmenší… Při špatném počasí vás přivítá zadní průjezd, při tom dobrém zámecký park, kde se budou představení třikrát denně konat.

Na co dalšího letos budete lákat návštěvníky?
Mnohé bylo řečeno v předchozích řádcích. Z klasických lákadel to budou ještě sváteční červencové kostýmované prohlídky, květnová Noc zámecké kaple, či zimní vánoční prohlídky. Máme v současné době rozjednáno ještě několik folkových koncertů, bližší informace budou k vysledování na našich internetových stránkách www.hruby-rohozec.eu.

Ještě bych se zastavila u vybavení dětského pokoje zámeckých pánů, který jste otevřeli – nepletu-li se – vloni. Nemáte potíže s tím, aby si dětští zájemci nezačali hrát s velmi přitažlivými hračkami?
Dětská herna byla otevřena v loňské sezoně, v té letošní přibylo ještě několik dalších hraček a společenských her. To víte, že jde o místnost, kde mají průvodci plné ruce práce, aby těm nejmenším zamezili v pro ně naprosto přirozené snaze pohrát si s vystavenými předměty. Někdy se to neobejde bez slz a pištění, ale vše se snažíme zvládnout s grácií. S tímhle se prostě počítat muselo. Jsme ale moc rádi, že je o nově otevřené prostory zájem a návštěvníci se do nového křídla rádi podívají.

Jaké jsou vůbec školní výpravy – je chování žáků a studentů pro vás určitou inspirací, když pak píšete o exkurzích a návštěvách divadel ve svých knížkách pro děti (Jak se zbavit Mstivý Soni, Kolik váží Matylda?)?
Mno, dostávám se velmi pomalu do věku, kdy mě občas napadne takové to klasické: „To za našeho mládí…“ Přiznávám bez mučení, že někdy je to trochu těžší – dnešní rozvolněná výchova a důraz na sebevědomí přivádějí lidi od památek občas k nervovému kolapsu. Osobně si stále stojím za názorem, že jedna facka občas zmůže víc, než celodenní vysvětlování, proč se tohle a támhleto nemůže – a za svým názorem si stojím. Za život jsem jich schytal docela dost a dodnes vím, že to nikdy nebylo jen tak z nějakého rozmaru. Návštěvníky samozřejmě nefackujeme! Ale když se pak marně snažíme rodičům vysvětlit, že musí svou milou ratolest utišit, udržet před provazem, vytáhnout z pod stolu, sundat z lustru, či mu vyrvat porcelánovou konvičku z ruky, často ještě dostaneme vynadáno, že co si to dovolujeme, že narušujeme zdravý vývoj a osobní rozvoj ratolesti – ale ruku na srdce, jsou místa, kde zkrátka nějaká pravidla platí a to bez diskuze. Samozřejmě se snažíme k dětským skupinám přistupovat jinak, zabavit je a zaujmout, to se ale podstatně hůř provozuje na klasických prohlídkách, kde jsou i dospělí, které občas zajímá něco jiného, než kam princezna chodila na záchod.

Jaký jste byl vy – bavilo vás prohlížet si historické expozice nebo jste radši lítal po parku?
O tom bych právě raději pomlčel! Samozřejmě, že jsem zlobil, klouzal se v pantoflích, tahal za provazy a málokdy viděl víc, než polovinu trasy, protože se vždycky ozvalo takové to: „Tak a tohle už vážně stačilo, chlapečku!“ A už jsem byl s tátou nebo mámou venku – dodneška mě nikdo nepřesvědčil, že jsem tuhle práci nakonec nedostal za trest, abych viděl, jaké to je, když se někdo v zámku chová jako jsem se choval já. Ale kdyby to ten, kdo mě tímhle trestá, četl, nebo jste s ním mluvili, tak mu prosím řekněte, že už to vím, a že už mi to dál vracet nemusí.

A dneska?
Dneska? Dneska je to snad ještě horší. Hrozně rád navštěvuju cizí hrady a zámky, vůbec ne kvůli vybavení a historii, ale kvůli průvodcům. Zvrhle říkám: čím horší průvodce, tím větší zážitek. Moc mě baví nedokonalost a neskutečně si užívám to, nad čím ostatní kroutí hlavou, protáčejí oči a nasupeně vrčí. A když ještě přibydou perličky ve stylu: „Na skříni vidíme inverzi, renesanční grafiti na věži, gotickou truhlu z osmnáctého století či obrazy malované technikou, že se na vás dívají,“ hýkám blahem a jsem u vytržení! Takže prosím ty rádoby poučné věci, à la „mlaťte své dítě, dokud je čas“ vymazat a začneme znovu, ano?

Letos v lednu jste opět zabrousil jako delegát cestovní kanceláře na své milované Velikonoční ostrovy – co vás na nich láká nejvíc?
Na Rapa Nui je nejkrásnější to, že je to vlastně neskutečná díra, kde si jen málokdo dovede představit strávit víc času, než jeden týden. Za pár dní se tam začne cítit člověk hrozně opuštěný, všude kolem ten zmar, povalené sochy, vykácené stromy, nemilosrdné slunce, před kterým se není pořádně kam schovat – na jednoho prostě dopadne ta hrozná dálka a opuštěnost a myslím, že tady snad každý pochopí, jak daleko od tohoto miniostrůvku v nekonečném oceánu je Svět. A právě tohle mě tady moc baví. Jo, a ještě vůně! Ten ostrov má neskutečně specifickou vůni, nepopsatelnou, protože je to zároveň atmosféra toho podivného prázdna a smutku, která se tady v jednom mísí, společně s nadšením, vůní oceánu a koní, země a lávy, prachu a blahovičníků, prostě všechno dohromady tvoří z tohoto místa něco, co jsem zatím ještě jinde nezažil.

Jsou »cestovatelé«, o které jste se staral a takto staráte vždy v zimě na svých cestách rozpustilí jako děti? Nebo vás poslouchají na slovo a moudře dodržují vaše pokyny?
Samozřejmě, že ne! Je to přesně jako s dětmi. Řeknete: „Hlavně nechoďte na kraj toho srázu, ano? Pozor na tuhle rybu, je jedovatá. Prosím, platí přísný zákaz hladit sochy! Choďte prosím jen po cestičkách. Nestrkejte ruku do té díry, může tam být škorpion!“ A jen to dořeknete, už se jeden válí pod srázem, druhý má trn z jedovaté ryby v oku, třetí právě shodil sochu…

Samozřejmě, že to zlehčuju, ale tohle už k nám patří! Takové to „a just to zkusím, schválně, co to udělá?“
Lhal bych, že jsou takoví všichni, většinou si to společně dokážeme pořádně užít. Tohle je prostě v nás, lidech. Nepoučitelní, jen se nám něco stane a přežijeme to, oklepeme se a uděláme to znovu, nebo ještě něco horšího, však ono to třeba zase vyjde. Hlavně klid, já jsem naprosto stejnej

Víte už, kam se pojedete ohřát v zimě příští rok?
Určitě se vrátím do své milované Chile a na Rapa Nui. A když zbyde ještě trochu času, chtěl bych navštívit kamaráda na Sri Lance, nebo se zase po letech podívat do Kostariky, kde se mi hrozně dobře píše. Ale to bych raději sám, bez skupiny v patách.

Na závěr mi nedá, abych se nezeptala na Mstivou Soňu – jaké máte ohlasy na svou poslední knížku Jak se zbavit Mstivý Soni, která vyšla před Vánoci loňského roku?
Mstivá Soňa boduje! Na všech frontách. U dětí i u dospělých. Jedni ji milují, druzí ji nenávidí. Jsem provokatér a v tom je Soňa můj prozatímní mistrovský kousek. Mám tu knížku rád pro její rozpustilost, neuvěřitelnost a spontánnost, kterou vyzařuje. Miluji dospěláky, kteří ji přečetli jedním dechem sobě i těm malým, a kteří mi pak napíšou: „Holube! Už v životě nemůžu číst žádnou tvojí knížku mým dětem! Dneska jsem musela do školy, protože ten náš blboun dal učitelce na židli napínáček! Odkud to asi má?“ A já toho malýho syčáka musím obdivovat a vždycky si vzpomenu na doktora Vlacha ze Saturnina, který říká: „Jsou lidé, co si to ani nepředstaví, pak ti, co se představou, že by to jednou udělali, baví, a pak ti, co to udělají!“
Dozvěděl jsem se dokonce, že Soňa na některých školách připravující mladé pedagogy do života, patří mezi knížky, před kterými je varují, nebo jim je zakazují. Naopak! Milí budoucí kantoři. Čtěte Soňu, připraví vás na těžký úděl pedagoga!!!

A co chystáte pro čtenáře právě teď?
Právě teď mám několik námětů ve stádiu »přežiješ, nebo navždy zmiz!« Stále zvažuju dopsat humoristickou novelku o tom, co s bílým člověkem udělá, když se mu narodí černé dítě. Pracuju na příběhu ze Sudet se skutečným podtextem. Mám rozdělanou knížku pro děti o šesti nájemnících, kteří si společně koupí starou hradní věž. A pak hrůzyplný příběh pro malé holky, který nese pracovní název Panenkožrout!
Ale ve skutečnosti lítám po zámku, provázím, trhám lístky a snažím se, aby nám ten zámek ještě nějakou dobu vydržel, a psaní musí počkat do doby, než se zámecká vrata zase na pár měsíců zavřou. Pak snad zase někde v horku, za šumění moře, vrzání cikád, bzučení moskytů, zavěšený v hamace, se sežehlým nosem vezmu papír, tužku a vrátím se k tomu, co mě tolik baví.

Foto: Jiří Holub, JaS nakladatelství

Michal Pavlíček oslovil zpěvačku Precedensu Báru Basikovou a klávesistku Vendulu Kašpárkovou, takže od února roku 1986 vzniká oficiálně Stromboli v nejslavnějším složení: Michal Pavlíček, Vladimír »Guma« Kulhánek, Klaudius Kryšpín, Bára Basiková a Vendula Kašpárková, s příležitostným baskytarovým hostem Vilémem Čokem. Koncertní aktivity Stromboli přišly vzápětí po prvních zkouškách – Gitariáda v Bratislavě, festival Jazz Praha 86 v Lucerně plus další samostatná vystoupení – a o kapele začalo mluvit jako o nové hudební »bombě«. Asi po půl roce Vladimíra Kulhánka s baskytarou vystřídal stejně brilantní instrumentalista Jiří Veselý a formace tak na delší čas získala stálou sestavu.

Michal Pavlíček popisuje v seriálu Bigbít /ČT/ hudbu Stromboli spíše pocitově: „Stromboli bylo takový uzavření se do sebe, takovej ostrůvek, kterej v tý muzice najdeš, abys unikl… Byl to experiment, kde šlo o to vytvořit silný nálady se zpěvem Báry, který byly jak velmi citový, tak i velmi agresivní – byl to pokus s jinejma pěveckejma polohama, třeba s používáním techniky částečně operního zpěvu.“ A následně pokračuje: „Ty můžeš buď muzikou prezentovat to, co tě sere vokolo, dát do toho agresi a ukazovat to. Nebo se taky můžeš zavřít do svýho světa a necháš se unést hudbou, která tě vynese někam mimo ty okolní problémy. Já jsem ve Stromboli měl právě takovou tu druhou stránku, vedle klaunství a šaškovství Výběru, toho takovýho agresivního a rockovějšího pohledu, tady šlo o hodně citový věci.“

V roce 1987 se na pultech prodejen Supraphonu objevilo vinylové dvojalbum Stromboli (vydané pod značkou Panton), které lze rozdělit na čtyři části: tu první tvoří záznam vystoupení na festivalu Jazz Praha ´85. Druhá pomyslná část obsahuje live nahrávku již regulérní skupiny s Bárou Basikovou. Třetím dílem je studiová nahrávka, kde se plně rozvinula krása hlasu Báry Basikové v textech Christiana Morgensterna, Zuzany Michnové aj. Poslední čtvrtina dvojalba obsahuje silně rockové nahrávky hostů, Pavlíčkových přátel: Michaela Kocába (Kvůli ní) nebo Viléma Čoka (Ó hory, ó hory).
V roce 1988 emigrovali Klaudius Kryšpín s Vendulou Kašpárkovou, v sestavě je nahradili bubeník Jan Seidl a klávesista Roman Dragoun. Skupina dokončovala své první (a poslední) anglické album Shutdown, které vyšlo v roce 1989. Do zrychlených devadesátých let pak již hlavní aktéři Stromboli vstupují jako sólisti s vlastními projekty.

Foto: Supraphon

Carmen Mayerová, Jitka Smutná, Alois Švehlík, Miroslav Etzler, Tereza Kostková, Petra Horváthová a Klára Jandová spolu s režisérem Jiřím Adamcem si nechali odborníky z Quantum Medical Institute (QMI) umístit na hlavní tepny těla pět čidel. Ta z těchto takzvaně biologicky aktivních bodů těla šest minut snímala impulzy, které přístroj okamžitě vyhodnotil. Lékařka z QMI pak s každým z testovaných výsledky testů zhodnotila, případně doporučila, co by měli dál pro zlepšení svého zdravotního stavu udělat.

U každého z testovaných přístroj vyhodnotil 88 různých hodnot, které ukázaly například stav jater, ledvin, srdce, slinivky či vitální kapacitu plic. Přístroj dokáže také odhalit případnou chudokrevnost nebo cukrovku, probíhající záněty v těle, změřit hladinu cholesterolu, okysličení orgánů, hodnotu minerálů v těle, průchodnost cév, upozornit na možné nebezpečí vzniku některých nádorových onemocnění a vyhodnotit spoustu dalších důležitých informací. Aby člověk tyto hodnoty o svém zdravotním stavu zjistil, musel by jinak absolvovat řadu běžných vyšetření.

„Ta vyšetření by člověka stála zhruba pětatřicet tisíc korun a strávil by jimi spoustu času u různých lékařů. U nás za něj zaplatí tři tisíce korun, protože toto vyšetření není hrazené zdravotními pojišťovnami, a během hodinky zná nejen svůj zdravotní stav, ale ještě si o něm popovídá s lékařem. My ale nikoho neléčíme, pouze zachycujeme okamžitý zdravotní stav klienta a snažíme se mu poradit, čemu by měl věnovat zvýšenou pozornost,“ říká Josef Lopata z QMI.

„Jsem ráda, že jsem takové vyšetření absolvovala, a pošlu na ně i svou rodinu. Je dobré vědět, na co by si měl člověk dát pozor a co by měl ve svém těle sledovat,“ říkala Klára Jandová.

Miroslav Etzler vysvětlil, že k lékaři – kromě zubaře – vůbec nechodí a běžné virózy nebo bolest v krku zásadně léčí sám běžně dostupnými léky z lékárny. Vyšetření na tomto přístroji, který byl původně vyvinutý pro kosmonauty, ho ale zaujalo. „Přiznám se, že jsem spíš člověk, který věří tradičním způsobům léčby, a k tomuto testu jsem měl nejdřív lehkou nedůvěru. Ale jsem rád, že jsem si jej mohl vyzkoušet,“ řekl herec.
Petra Horváthová se přiznala, že nemocniční prostředí a čekárny u doktora nemá moc ráda a rozhodně nepatří k lidem, kteří se hned s každým píchnutím hrnou k lékaři. „Ani si to kvůli pracovním povinnostem nemůžu dovolit, takže když chytnu nějakou virózu, léčím se většinou sama. Vyšetření mě ale zaujalo a nejvíc mě pobavilo, že paní doktorka z naměřených hodnot například poznala, že jsem hladová. Nestačila jsem se totiž naobědvat,“ smála se Petra.

Něco podobného se dozvěděla i Tereza Kostková. „Paní doktorka z testů zjistila, že mám hlad, aniž by mi kručelo v břiše,“ smála se. „Já jsem byla u doktora poměrně nedávno a například k zubaři chodím pravidelně, preventivní prohlídky rozhodně nezanedbávám. Myslím, že svůj zdravotní stav poměrně dobře znám, přesto jsem se z těchto testů dozvěděla spoustu zajímavých informací, které jsem netušila,“ říkala herečka.

„Protože už mi není třicet, několik let chodím pravidelně na krevní testy, takže se dá říct, že o svém těle a zdravotním stavu leccos vím. Ale tato metoda člověku řekne spoustu informací, které souvisejí s praktickými kroky v životě. Řekne vám, jak máte zacházet se svým organismem, kolik mu dáváte vody, co pro tělo je a není dobré a hlavně kdy, odhalí všechny vaše zlozvyky. Byl jsem šokovaný, když jsem viděl ty údaje, které definují všechno špatné, co svému tělu dělám. Například když večer pracuju a dám si něco dobrého k jídlu, přestože vím, že bych neměl. A díky tomuto přístroji jsem se dozvěděl, proč je to špatné. Bylo pro mě zajímavé, že jsem v číslech viděl, jak svému tělu ubližuju. A uvědomil jsem si, co bych měl dělat, abych to změnil a ono mi ještě pár let vydrželo,“ vtipkoval režisér Jiří Adamec.

Foto: TV Prima

Aby měli herci správný kostým, účes, rekvizity, říkali věty, které mají napsané ve scénáři, přicházeli ze správné strany, stejně jako spoustu dalších věcí, hlídá člověk, kterému se říká skript. Hlídá, ale přesto občas neuhlídá. Protože omylu se v kolosu zvaném film může dopustit každý – kameraman, zvukař, herec, i sám režisér.

V unikátním výběru třiceti chyb a nesmyslů českého filmu uvidíte nejen záhadně se měnící nebo cestující kostýmy, mizející rekvizity, ale i stavby, které v dané době ještě nestály nebo technické vymoženosti, které ještě neexistovaly. Zahlédnete i komparzisty a herce, kteří v určitém záběru vůbec neměli hrát, nebo členy štábu, kteří v záběru rozhodně neměli být vidět. Sledujte chyby, které při natáčení utekly mnoha povolaným očím a které vás určitě pobaví.

Herec, výtvarník, divadelní principál a humorista František Ringo Čech, autor divadelního představení Dívčí válka, známý například z filmu Jak svět přichází o básníky, přizná, že si většinou žádné chyby nevšimne. Prý se tak zabere do děje příběhu, že mu každá unikne. Když jej Martin Dejdar upozornil na chybu ve filmovém muzikálu Rebelové, Ringo Čech pronesl: „Miluju filmy, které režiséři točí o době, ve které nežili a o které vůbec nic nevědí. Vzniknou tak nejlepší veselohry.“

Ve filmu Jak svět přichází o básníky si zahrál i druhý porotce – Oldřich Navrátil. Kdo by si nepamatoval jeho samolibého referenta Emila Nádeníčka? A právě Oldřich Navrátil upozorní na omyl, který se v tomto filmu stal a jehož součástí byl on sám. V jednu chvíli byl totiž herec zároveň před i za kamerou. Jak se to stalo a čí to vlastně byla chyba, prozradí ve studiu.

Jaroslava Hanušová, herečka a recesistka, si spolu s vámi zavzpomíná na slavnou filmovou pohádku Pyšná princezna. Schválně, kolikrát jste ji viděli? A všimli jste si v ní nějaké chyby? Mnohem méně raději ale herečka vzpomíná na film Slunce, seno, erotika, v němž si zahrála. Chybička se vloudila a herečka odnesla natáčení jednoho záběru rozbitou hlavou. Jak se to stalo a kdo to zavinil? Sledujte dvanáctý díl pořadu Česká 30 ve čtvrtek 17. května na Prima family ve 20 hodin.

Foto: TV Prima

Radim Jančura – jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů, majitel Student Agency a společnosti RegioJet.
Lenka Filipová – česká zpěvačka a kytaristka, která se drží na špici už třicet let.
Zuzana Daušová a kobylka Katrijn – cvičitelka a první vodicí poník pro nevidomé.

Foto: TV Prima