Opeře Národního divadla moravskoslezského se dostává mimořádného zájmu nejen ze strany domácích recenzentů, ale také ze strany zahraniční kritiky. Recenzenti z prestižního německého časopisu Opernwelt se pravidelně věnují návštěvám a reflexím zejména českého repertoáru i nové opeře.
Recenzent Gerhard Persché v posledním čísle magazínu Opernwelt – jednoho z nejuznávanějších operních časopisů v Evropě – zejména oceňuje uvádění českých oper, která nebývají obvyklým repertoárem divadel: „Sám Jiří Nekvasil, od roku 2010 ředitel Národního divadla moravskoslezského, od samého počátku vyhrazoval českému opernímu repertoáru speciální prostor. Repertoár daleko přesahuje (to stále poněkud blahosklonně znějící) úsloví »pro užší okruh posluchačů«. Nekvasil vynesl na světlo desítky děl, která byla až dodnes mimo území České republiky neznámá; mimo jiné Janáčkovu Šárku, Ariadnu, dále pak Mirandolinu nebo Tři přání od Bohuslava Martinů a Dvořákovu Armidu.“
Posledním počinem bylo uvedení Fibichovy Bouře, která se do Ostravy vrátila po 69 letech a na česká jeviště po 47 letech. NDM bylo v sezóně 2016/2017 jediným divadlem na světě, kde mohli diváci tuto operu vidět na jevišti: „Zdeněk Fibich (1850–1900) je stále považován za »skladatele pro vybrané publikum«. Málo známá je například jeho opera Bouře. Libretista Jaroslav Vrchlický Shakespearovu hru utřídil a vyňal z ní především ty úseky, které se zabývají sladkou láskou Prosperovy dcery Mirandy (zde – barvou hlasu připomínající mladou Luciu Popp – Barbora Řeřichová) k Fernandovi, synovi neapolského krále (Martin Šrejma se svým koncentrovaným tenorem). A Kouzelník musí splnit svůj part sám, ten se nachází někde mezi Wotanem a Bludným holanďanem (což Richard Haan v Ostravě suverénně na jevišti ztvární) – Fibich jako skladatel smýšlel spíše ‚německy‘ a reagoval velmi silně na dílo mistra ze »Zeleného pahorku« (Richard Wagner – pozn. překladatele). Jiří Nekvasil kouzlil se svým skrovným rozpočtem ve výši necelých 10 000 euro, ale díky bohaté fantazii podobně jako Prospero (který je v ostravské interpretaci představen jako dvojník Leonarda da Vinci) ovládne ostrov Bouře i blaženě milujících. Kvalitní dirigent Adam Sedlický pečuje o blaho zpěváků, jako by zastupoval samotného Fibicha,“ pokračuje Gerhard Persché.
Mimořádně oceňovaný je také projekt Smetanovský operní cyklus. Národní divadlo moravskoslezské si v roce 2024 připomene dvě stě let od narození Bedřicha Smetany a připomeneme si i sté výročí Roku české hudby, jehož základ byl ostatně položen v roce 1924 také ke Smetanovu výročí. V rámci připravovaného Smetanovského operního cyklu přivedlo NDM na jeviště Divadla Antonína Dvořáka již poslední dokončenou Smetanovu operu Čertova stěna (2014) a prvotinu Braniboři v Čechách (2016), nyní následovalo Tajemství (2017). „Rovněž Smetanovo Tajemství – které mělo v roce 1878 v Praze premiéru – od roku 1979 nebylo uváděno v Ostravě. (…) Dílo v mnoha místech připomíná Prodanou nevěstu, ale rozhodně se nejedná o nápodobu. Příběh mnohem více rozvíjí vlastní melancholický jazyk. A obšírná předehra, která by se mimochodem také hodila pro koncertní uvedení, skutečně překvapí pětihlasou fugou (k tématu zjevení ducha frátera Barnabáše). Dirigent Robert Kružík se energicky pouští do díla a režisér Tomáš Studený vše zinscenoval barvitě a trochu šibalsky. Srdce přitom člověku zaplesá, i kdyby zpěváci předvedli jen průměrný výkon (vynikající baryton Martina Bárty jako Kaliny),“ píše dále recenzent Gerhard Persché.
V centru pozornosti ale také zůstává festival soudobé hudby NODO – Dny nové opery Ostrava a díla, která jsou v NDM uváděna v dramaturgické linii »Operní hity 20. století«: „Zaměření na domácí opery (k čemuž patří také premiéry nových děl českých skladatelů při NODO – Dnech nové opery Ostrava) není pro Nekvasila výhradní. Mnohem více patří k nejvýznamnějším událostem této sezóny jeho inscenace Brittenova Zneuctění Lukrécie, které bylo v Praze poprvé uvedeno v roce 1983, kdežto zde poprvé v angličtině,“ dodává Gerhard Persché.
Překlad článku:
SRDCE, BOLEST A SLADKÁ LÁSKA
Ostravský intendant (ředitel) Jiří Nekvasil přináší hodnotné objevy české operní literatury a cyklus oper Bedřicha Smetany
Přestože soused po Vaší levici reaguje na otázku, jestli mluví anglicky nebo německy, s lehkým důrazem, že jen (»česky«), resp. když sedíme na představení Smetanovy opery, která oslavuje národní folklor, neznamená tento večer žádnou převratnou manifestaci kulturního »Čexitu«. Sám Jiří Nekvasil, od roku 2010 ředitel Národního divadla moravskoslezského, od samého počátku vyhrazoval českému opernímu repertoáru speciální prostor. Repertoár daleko přesahuje (to stále poněkud blahosklonně znějící) úsloví »pro užší okruh posluchačů«. Nekvasil vynesl na světlo desítky děl, která byla až dodnes mimo území České republiky neznámá; mimo jiné Janáčkovu Šárku, Ariadnu, dále pak Mirandolinu nebo Tři přání od Bohuslava Martinů a Dvořákovu Armidu.
A rovněž Smetanovo Tajemství – které mělo v roce 1878 v Praze premiéru – od roku 1979 již nebylo uváděno v Ostravě. Od roku 1922 bylo uvedeno v deseti různých provedeních. Nový Smetanovský operní cyklus začal roku 2014 Čertovou stěnou a v roce 2016 pokračoval Branibory v Čechách. Do cíle se dostane v roce 2024, tedy v roce, kdy si připomeneme dvousté výročí Smetanova narození – kdy by mělo být celé skladatelovo hudebnědramatické dílo uvedeno v cyklech. Příběh Tajemství je trochu přitažený za vlasy a vypráví o Vítkovi a Blažence ze znepřátelených rodin à la Monteků a Kapuletů – zde jsou dvě rodiny – Malinových a Kalinových. Róza Malinová a starý Kalina si byli dříve zaslíbeni, ale vše ztroskotalo na tom, že Kalina byl nemajetný. Fráter Barnabáš, duch, ho přivádí na stopu tajného pokladu, kterým ale není nikdo jiný nežli Róza. Starý i mladý pár se smíří a společně se radují. Opona.
Dílo v mnoha místech připomíná Prodanou nevěstu, ale rozhodně nejde o nápodobu. Příběh mnohem více rozvíjí vlastní melancholický jazyk. A obšírná předehra, která by se mimochodem také hodila pro koncertní uvedení, skutečně překvapí pětihlasou fugou (k tématu zjevení ducha frátera Barnabáše). Dirigent Robert Kružík se energicky pouští do díla a režisér Tomáš Studený vše barvitě a trochu šibalsky zinscenoval. Srdce přitom člověku zaplesá, i kdyby zpěváci předvedli jen průměrný výkon (vynikající baryton Martina Bárty jako Kaliny).
Zaměření na domácí opery (k čemuž patří také premiéry nových děl českých skladatelů při NODO – Dnech nové opery Ostrava) není pro Nekvasila výhradní. Mnohem více patří k nejvýznamnějším událostem této sezóny jeho inscenace Brittenova Zneuctění Lukrécie, které bylo v Praze poprvé uvedeno v roce 1983, kdežto zde poprvé v angličtině. Zdeněk Fibich (1850–1900) je stále považován za »skladatele pro vybrané publikum«. Málo známá je například jeho opera „Bouře“. Libretista Jaroslav Vrchlický Shakespearovu hru utřídil a vyňal z ní především ty úseky, které se zabývají sladkou láskou Prosperovy dcery Mirandy (zde – barvou hlasu připomínající mladou Luciu Popp – Barbora Řeřichová) k Fernandovi, synovi neapolského krále (Martin Šrejma se svým koncentrovaným tenorem). A Kouzelník musí splnit svůj part sám, ten se nachází někde mezi mezi Wotanem a Bludným holanďanem (což Richard Haan v Ostravě suverénně na jevišti ztvární) – Fibich jako skladatel smýšlel spíše »německy« a reagoval velmi silně na dílo mistra ze Zeleného pahorku (Richard Wagner – pozn. překladatele).
Jiří Nekvasil kouzlil se svým skrovným rozpočtem ve výši necelých 10 000 euro, ale díky bohaté fantazii podobně jako Prospero (který je v ostravské interpretaci představen jako dvojník Leonarda da Vinci) ovládne ostrov Bouře i blaženě milujících. Kvalitní dirigent Adam Sedlický pečuje o blaho zpěváků, jako by zastupoval samotného Fibicha.
(Gerhard Persché), OPERNWELT 6/2017
Foto: Národní divadlo moravskoslezské / Martin Popelář
